Příběh vražd spáchaných manželským párem Stodolových patří mezi nejmrazivější případy kriminální historie v Čechách. Za oběť padlo celkem osm důchodců, kdy motivací bylo prahnutí po důchodech a naspořených peněz obětí. Stodolovi patří mezi nejznámější české sériové vrahy, kdy se jim již věnoval nejeden dokument a kriminální reportáž. Realizace samotného celovečerního filmu ovšem byla otázka času. Paradoxně jde o hraný debut zkušeného dokumentaristy Petra Hátleho, společně s producentem Tomášem Hrubým stojícím také scénářem. Mix reálných faktů o kriminálním případě s nejednou dávkou fabulace v součtu dodává nejen mrazivý thriller, ale i zajímavé psychologické drama.
„Láska až za hrob“ věrohodná díky ústřední herecké dvojici
Jan Hájek a Lucie Žáčková spolu mají dlouholetý přátelský vztah, v rolích manželů je šlo vidět už v Kobrách a užovkách Jana Prušinovského, které tehdy Žáčkové vynesly jejího prvního Českého lva. V případě Manželů Stodolových si poté nejen o druhého Českého lva říká sama Žáčková, stejně silný herecký výkon totiž podává i Hájek. Při vzpomínání na Kobry a užovky poté zaujme zcela nová dynamika, kterou sehraný herecký pár filmu přináší. Jestli totiž pojetím Manželé Stodolovi zvládají něco evokovat, je to až taková volna alergie na Macbetha, kdy i titulní Macbeth Williama Shakespeara je do velké míry „obětí“ cílevědomější manželky.
Filmové převyprávění vraždění Stodolových sice není cizí dávka fabulace, do velké míry je ovšem známé, že byl vztah Stodolových skutečně toxický a hlavní slovo měla spíše manipulativní sociopatka Stodolová nežli prostoduchý a naivně zamilovaný Stodola. Tvůrci filmu nikterak film nekonzultovali se samotnými Stodolovými, nesnaží se o nějakou obhajobu jejich zvrácených činů. Díky svému filmu ovšem dokazují, že je za tímto příběhem něco více, nežli pouhé vraždění důchodců za cílem finančního obohacení. Manželé Stodolovi nejsou Bonnie a Clyde, příběh Stodolových by klidně mohl být základem pro další sérii antologické série Monstrum. Nejen díky znepokojivosti daných činů a prokázaného anti-lidství.
Manželé Stodolovi to divákovi nedělají jednoduché. Díky bohu za to!
Od počátku filmu se příběh zaměřuje výhradně na období hrdelních zločinů manželů Stodolových. Příliš se nezatěžuje tím, jak se dvojice seznámila a jaká je jejich minulost (i když drobné náznaky přispívají především vykreslení postavy Stodolové), od počátku ovšem sleduje jejich plánování, myšlení a především dané činy v akci. Výsledek je depresivní, nepříjemný a divákovi to vůbec nedělá jednoduché. Což je to nejlepší, co se dá o daném filmu říct.
Výsledek přitom není tak cíleně chladný jako například Jack staví dům Larse von Triera. Na to tu pořád máme příběh o ubožákovi, který by byl pro svou princeznu schopen udělat cokoliv. Tvrdě dřít, vzít na sebe veškerou vinu, její smrt by bral jako svůj osobní konec. Dá se ovšem to samé říci o jeho životní partnerce? Po divákovi pochopitelně není ani na chvíli možné vyžadovat nějakou soustrast se Stodolou, který bezpochyby nese stejný úděl viny jako jeho partnerka. Na rozdíl od své manželky ovšem v rámci filmu projevuje nějakou formu upřímných citů, zdánlivých záblesků a většinu času i oddanosti. O to snadněji si lze vzpomenout na Macbetha a skutečně hledat paralelu se Shakespearovým královrahem.
Dramatizace byla nevyhnutelná, přesto je funkční
Není hříchem, že se rekonstrukce skutečných událostí dočká dramatizace. Je to pořád fiktivní dílo, které může vycházet ze skutečných případů a společnosti kolem nás (i proto působí pochybně neustálé spekulace o tom, zda výroba těchto filmů pouze nezvedá „slávu“ pachatelům), je to ovšem pořád hraný film. Dojmy z hraného debutu Hátleho přitom mohly snadno být rozpačité, přesto příjemně překvapí, že výsledek působí skutečně filmově a nezavání tolik dokumentarizmem (ačkoliv zkušenosti v dokumentární tvorbě jistě při výrobě podobného filmu snadno pomohou).
Je to režijní debut, který zdánlivě vznikal v nízkorozpočtových podmínkách (dost možná i proto není v jistých záběrech obraz nejviditelnější v momentech, které se odehrávají ve tmě), ničemu to ovšem neškodí. Minimalisticky pojaté psychologické drama si totiž schopně dokáže udržet pozornost. Jde o film, který skutečně zvládne nahlédnout do uvažování sériových vrahů, aniž by se tu sázelo na anti-pravidlo „tell, don’t show.“ Dvakrát přitom nesejde na tom, zda má průměrný divák přehled o kriminální historii Stodolových obdivuhodný přehled a nebo si cíleně nezjistí dopředu vůbec nic. Výsledek totiž bude v takovém či makovém případě fungovat naprosto stejně.
Manželé Stodolovi – důležitější film, než si málokdo přizná
Příběh manželů Stodolových je výrazně obsáhlý, film je pořád „obětí“ fiktivních fabulací a tudíž nemohl ani pořádně obsáhnout vše, co se reálného případu týká. I když mohou za pochodu chvílemi jistá dramaturgická rozhodnutí působit prapodivně, výsledný dojem rozhodně nikterak nekazí. Především i díky až poetickému závěru, který ještě lépe funguje jako tečka za skutečnou tragédií. Nejen té, která se týkala obětí, ale té, která se týkala titulního za vlasy přitaženého vztahu.
Film totiž zcela jasně naznačuje, že primem řádění nebyla pouze touha po penězích. Jde o zdánlivou moc nad zákonem i smrtí, rysy sociopata a v nějaké formě možná a i o tu lásku. Rekonstrukce událostí poukazuje též na tehdejší pochybné selhání systému, kdy mohlo řádění probíhat tak dlouho čistě proto, že se podobným případům týkajícím se starších obyvatel nevěnuje dostatečná pozornost.
Producent Tomáš Hrubý sice jako scenárista debutuje, po pracích na seriálech Hořící keř a Podezření ovšem dokazuje, že věnuje těm případům z historie, které reflektují společnost, poukazují na pochybnosti systému v minulých letech, zároveň mohou fungovat i jako precedens. Manželé Stodolovi klidně mohl být pouze filmem, který se hodlá svézt na všeobecném úspěchu true crime příběhů. Výsledek ovšem dává více. Nejen psychologické drama s nádechem tragédie, ale též příběh, který je nutné vyprávět. Nic totiž nemusí být na první pohled tak, jak se zdá a málokomu můžeme skutečně věřit. Dost možná vlastně nikomu. Až tak (v pozitivním smyslu) nepříjemný tento film dokáže být. A i to už samo o sobě něco znamená.
Manželé Stodolovi závěrem
Hraný debut Petra Hátleho mohl klidně skončit jako laciná snaha svézt se na úspěchu více než kdy jindy aktuálně populárních true crime příběhů, výsledek ovšem dodává mnohem více. Nejen tragické psychologické drama, které snadno evokuje příběh Macbetha a Lady Macbeth, ale také výpověď o naivní lásce, důvěře a definici svobody. Jde o nepříjemný zážitek, kdy to celé podtrhuje fantasticky věrohodný výkon ústřední dvojice. Celý film ovšem nutně nestojí pouze na Janu Hájkovi a Lucii Žáčkové. Kombinace reálných základů a adekvátní fabulace přináší silný zážitek, ze kterého bude funkčně mrazit ještě nějakou dobu. A stejně tak si bude podmanivě manipulativní a chvílemi vyloženě chladnokrevný výkon Lucie Žáčkové říkat o to, aby vznikl prequel o Daně Bábikové. I když je poté teprve začátek roku 2024, ústřední dvojice si musí příští rok nutně dojít pro České lvy!
Verdikt: 8 z 10
Zdroj titulního obrázku: CinemArt CZ
