Bob Marley je jedním z těch hudebníků, které nejspíše není nutné dlouho představovat. Výrazná jamajská osobnost reggae, bojovník za mír i výrazný zástupce rastafariánské kultury. V době, kdy se pytel s filmy o slavných hudebnících roztrhl pytel, musela být realizace filmu o Bobu Marleym nevyhnutelná. Chopil se ho poté režisér Reinaldo Marcus Green, který má již s biopicy své zkušenosti. Sám Green si poté kladl za cíl, aby tvůrci obdrželi práva na Marleyho písně, ty totiž dle něj samotného vypovídají o životě Marleym sami o sobě. Marleyho písně ve filmu skutečně jsou. Stačí to ovšem k úspěchu?
Kingsley Ben-Adir táhne film Bob Marley: One Love nahoru
Není příliš důležité pozastavovat se nad tím, jak Bob Marley ve skutečnosti vypadal a jestli mu Kingsley Ben-Adir typově odpovídá. Důležité je, že jestli film někdo táhne nahoru, je to právě výkon Ben-Adira. Díky němu má jeho Bob Marley neskutečné charisma, srší podobnou energií jako skutečný Bob Marley.
Samotný film skutečně začíná v období, kdy už je Marley slavnou osobnosti, úvod na Jamajce poté dokáže vzbudit zvědavost. Především proto, že jakmile dojde na Jamajce na koncert, Green předvede, že zvládne, aby mělo Marleyho vystoupení na podium energii, vizuální styl a nějak pracovalo i s komplikovanou situací, která se na Jamajce odehrává. Jenže po zhruba prvních 20 minutách dojde k odstěhování se do Velké Británie. A filmu trošku spadne řetez.
Je to škoda, protože film skutečně zvládne probudit zvědavost, především v momentě, kdy se představuje komplikované politické pozadí na Jamajce v 70. letech, dojde k ohrožení života Marleyho i jeho blízkých a boj o mír se titulnímu zpěvákovi komplikuje. Jenže následně se ve Velké Británii nejdřív sice film zaměří na paralely mezi Jamajkou a Velkou Británii, následně už ovšem pouze na boom ve slávě.
Jestli se něco zvládá přiblížit ke kvalitám úvodu, je to právě pasáž, kdy se Marley vrací na Jamajku a předtím navíc zjišťuje zásadní odhalení. Vše mezi pokusem o atentát a druhým pokusem ovšem nikdy nedokáže tolik strhnout a nedokáže k tomu přispět ani fakt, že se za pochodu v drobných fragmentech líčí Marleyho minulost a hrají k tomu jeho nesmrtelné písně.
Nejzajímavější období Marleyho životě v ne tom nejzajímavějším filmu
Mimo odskoků do minulosti se film zaměřuje v podstatě na jedno období Marleyho života, které je přeci jen to nejzajímavější. Přesně proto zamrzí, že Green ve finiši dodá pouze neurážející generický biopic, kde zdánlivě kontroverzními odbočky odmávne vítr. Konflikt mezi Marleym a jeho ženou Ritou, který probíhá v Paříži, má být nejspíš silným momentem, ve finále ovšem působí bezúčelně a nepůsobí dojmem, že by mělo jít o stěžejní dramatický moment filmu. A nepomůžou k tomu ani flashbacky, které mají pouto těchto dvou postav v rámci narativu upevnit.
Hudba Boba Marleyho zvládá i po letech vyvolávat emoce, protože jsou v jeho písních slyšet ona skrytá poselství. Film se velmi věnuje Marleyho rastafariánské víře, nikdy ovšem nejde dostatečně hluboko. Rozhodně není za pochodu cítit, že by se Greenovi skrze scénář Franka E. Flowerse a Terence Wintera (Vlk z Wall Street!) dařilo jít do nitra Boba Marleyho. Celé se to vydává bezpečnou cestou, kdy to není na škodu, protože ve výsledku pořád dorazí řemeslně nadprůměrný biopic, nedorazí ovšem výjimečný hudební biopic.
Nevyhnutelný kompromis dopadl nejlépe jak mohl
Jde o film, který vznikl se schválením rodiny Marleyho, kdy to celé muselo vést k nevyhnutelnému kompromisu (zhruba tak nějak nejspíš příští rok dopadne také biopic Michaela Jacksona, jenž režisér Antoine Fuqua dodá pod názvem Michael).
Nedá se říct, že by samotná narativní stavba filmu byla vyloženě dysfunkční (film by přeci jen nejspíš zvládal fungovat i bez flashbacků do Marleyho mladších let), přeci jen se ovšem v závěru ukáže, že jde jen o neurážející pomník, který poukáže na pár zdánlivých vad na kráse titulního umělce, přesto ho ve finále především oslavuje. Filmu ovšem zároveň nechybí ono poselství o míru, které bylo s tvorbou Marleyho v období, které film zaznamenává, neodlučitelné.
Reinaldo Marcus Green sám do projektu vstupoval s tím, že si každý myslí, že příběh Boba Marleyho dobře zná. A jeho výsledný film vlastně nic nepřidává. Příběh Boba Marleyho tak nejspíš vyloženě překvapí pouze ty, které o této hudební ikoně nikdy neslyšeli. Zbytek dostane neurážející a pořád řemeslně solidní biopic, kterých ovšem přeci jen vzniká za posledních let více než dost a výjimečný biopic by se díky tomu mohl mezi nimi snadno třpytit. To ovšem zrovna v případě Bob Marley: One Love dvakrát nehrozí.
Bob Marley: One Love závěrem
Reinaldo Marcus Green splnil svůj účel. Se svolením rodiny Boba Marleyho natočil jeho audiovizuální pomník, který nepostrádá jeho písně, především ovšem strasti spojené nejen s bojem za mír v zřejmě nejstěžejnější části jeho kariéry. Green umí řemeslo a přesně proto výslednému filmu nechybí.
Přesto v součtu jde o zaměnitelný biopic, ne o výjimečný a doslova strhující biopic, který by dokázal jít více pod dřeň svému titulnímu hrdinovi. Takových filmů přeci jen v posledních letech vzniká jako v šafránu, Bob Marley: One Love se k nim poté nemá ani zdaleka šanci přiblížit. A nepomáhá k tomu ani správně energický výkon Kingsleyho Ben-Adira, který je skutečně tím, co zvládá výsledný dojem táhnout nahoru…
Verdikt: 6 z 10
Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures
