Na konci května 2020, v důsledku pandemie COVID-19, starosta Ted Garcia (Pedro Pascal) z Eddingtonu v Novém Mexiku zavádí lockdown a na základě nařízení guvernéra na státní úrovni prosazuje povinné nošení roušek. Místní šerif Joe Cross (Joaquin Phoenix) s tím nesouhlasí a tvrdí, že nařízení porušují svobodu volby. Po konfrontacích s Tedem, který kandiduje na znovuzvolení s kampaní podporující technologie, která by umožnila výstavbu datového centra, se Joe rozhodne kandidovat proti němu. Předvolební boj vede v Eddingtonu k eskalaci dramatických událostí…
Eddington – Tvůrce Slunovratu a pandemický western
Americký filmař Ari Aster, na sebe už v roce 2011 upoutal pozornost krátkometrážním snímkem The Strange Thing About the Johnsons. Tou dobou napsal scénář k modernímu westernu, pár let let poté uvažoval nad tím, že se jeho westernový scénář stane jeho celovečerním režijním debutem. Nakonec se ovšem rozhodl nejdříve realizovat filmy Děsivé dědictví, Slunovrat a On se bojí. Po letech odkladů Aster tento moderní western realizoval jako svůj 4. celovečerní film, revize vlastního scénáře posunuly děj westernu do období pandemie COVID-19. Už teď navíc Aster chystá ke svému 4. celovečernímu pokračování… byť na něj do kin prakticky nikdo nepřišel.
Děsivé dědictví se v roce 2018 s globálními tržbami 87,8 milionů dolarů (rozpočet: 10 milionů dolarů) stalo tou dobou nejvýdělečnějším filmem renomovaného studia A24, už v podstatě kultovní Slunovrat poté sice utržil pouze 48,5 milionů dolarů, studio A24 ovšem přesto mohlo slavit díky rozpočtu 9 milionů dolarů. Asterova surrealistická tragikomedie On se bojí s Joaquinem Phoenixem poté v roce 2023 utržila pouze 12,3 milionů dolarů, při údajném rozpočtu mezi 35-50 miliony dolarů tak Aster narazil na svůj první komerční propadák. Byť byl poté Eddington levnější (25 milionů dolarů), globální tržby ve výši 12 milionů dolarů dělají při finální uzávěrce z Eddingtonu 2. Asterův propadák v řadě. Není to přitom o tom, že by Aster točil špatné filmy. Aster jen točí čím dál tím méně divácky vděčné filmy.
Asterova černá komedie
Je zajímavé, že mezitím, co se Robert Eggers, který byl stejně jako Ari Aster označen za jeden z vycházejících hororových talentů uplynulé dekády, vydává více a více komerční cestou, Aster zůstává věrný poměrně komorním osobitým projektům, které vycházejí z jeho vlastních scénářů. Nedávno se přiznal, že odmítl nabídku od Marvel Studios, jen jen otázkou, jak dokáže navázat na divácký neúspěch svých dvou posledních filmů a slevit ze svých nároků. Na Asterovi jde přesto obdivovat, že se pořád nebojí komplexních témat. Zmíněný krátkometrážní film o sexuálním zneužívání v rodině naruby, Slunovrat, který je filmem o toxických vztazích a svým způsobem i respektování odlišných kultur (byť sebevíce zvrácených), Eddington poté pojednává především o politických a společenských nepokojích.
Eddington je svým způsobem vztyčeným prostředníčkem digitální éře, byť se děj odehrává v roce 2020, poměrně jasně vypovídá i o roce 2025, je to přeci jen nepříliš vzdálená minulost, kdy rok 2020 nevyhnutelně zasáhl i ty, kteří si to možná nechtějí tak úplně přiznat. A svým způsobem je potěšující sledovat, že i ze zpětně deprimujícího období dokáže kreativní mysl něco vymáčknout. Pandemie poté ve filmu nefunguje jako nějaká kulisa, je poměrně podstatnou součástí děje. Rostoucí šílenství na samotném počátku evokuje poměrně prvoplánově čitelnou satiru, je tu dost vysoká šance, že se ve filmu najdou nejen nejrůznější pepíčkové, kteří se od počátku pandemie nechávaly svézt na vlnách dezinformací a žily v představě, že jim kvůli vakcíně vyroste nejen ocas.
Asterův vztyčený prostředníček digitální éře i čitelná satira
Jedná se o 2. Asterův film v řadě, ve kterém hlavní roli hraje Joaquin Phoenix, ztvárňuje konkrétně šerifa Joea Crosse, který sice nemá vyložené politické ambice, přesto se rozhodne kandidovat na starostu, protože restrikce proti pandemii vnímá jako zasahování vlády do lidských práv občanů. Politickým rivalem se tak Crossovi stává aktuální starosta Ted Garcia v podání Pedra Pascala, který proti restrikcím nic nemá, navíc prosazuje výstavbu digitálního centra poblíž titulního města.
Cross a Garcia mají v podstatě symbolizovat opoziční politiky, kdy jde jednoho z nich snadno přiřadit k levicovému smyšlení, druhému zase k pravicovému, byť to možná není tak černobílé. Asterovi se poté daří být neutrální a v podstatě nestraní ani jedné ze dvou hlavních postav. Kritizuje svým způsobem obě politická spektra, vysmívá se všem. Konspiračním teorikům, radikálně smýšlejícím politikům, dezolátům, rasistům i bojovníkům za antirasismus.
Aster umí zřejmě satiru dělat dobře tím způsobem, že působí jako neutrální dozorce, který nutně nepřidává ani jedné straně politického spektra, byť by minimálně jedna z nich nejspíše stejně útoku na objektivu neodolala. V tomto ohledu je Eddington stejně šikovně vystavěná satira jako nejlepší epizody seriálu Městečko South Park (kdo tvrdí, že seriál jede čistě na úkor Donalda Trumpa a Republikánů, sprostě lže). Jen by tedy mělo platit, že satira nemusí povinně mít tupé postavy. A na to Aster v průběhu tak trochu zapomíná, výsledkem jsou tak někdy momenty vyloženě na hranici parodie. A ne, satira a parodie nejsou synonymy.
Ari Aster nezná míru
Ari Aster dokáže své filmy vygradovat velmi nečekaným způsobem. Stačí si jen vzpomenout na vypravěčkou strukturu jeho Slunovratu, v On se bojí zase může náhle vybafnout monstrum, které obří penis neevokuje náhodou. Aster poté sám sebe nezapře a Eddington se po víceméně poklidném satirickém úvodu vydává do bláznivějších vod, které dokazují, jak je Asterova mysl nevypočitatelná. A že by se mu asi hodil někdo, kdo mu občas řekne, že něco už je tak trochu přes čáru.
Stopáž 148 minut působí jako přetaženější nežli 3 hodiny Asterova On se bojí, byť se poté může zdát, že je divácky přívětivější, v 2. půlce se ukáže, že Asterova novinka tak trochu klame tělem. Že se z Phoenixova poměrně uvěřitelného šerifa stane až příliš karikaturní postava (a ne chybou samotného Phoenixe), že se z poměrně šikovně vystavěné satiry stane něco, co působí jako nedomyšlený skeč ze Saturday Night Live, celé to navíc vede k epilogu, který svým způsobem tak nějak shazuje vše, k čemu film doposud spěl. Na podobně šokující vývoj událostí si Aster dle své filmografie potrpí, čím dál tím více ovšem působí jako filmař, který se až zbytečně honí za tím překonávat či alespoň dodržet formu sama sebe. A dopadá to pak přesně takhle nedomrle.
Vizuálně i herecky povedené
Uznávaný íránský kameraman Darius Khondji dokáže navodit tu správnou neo-westernovou atmosféru, vizuál dokáže působivě pracovat s barvami i nasvícením scén, je to audiovizuálně naleštěný film, Khondji ostatně už dlouho patří mezi kameramany, kteří dokáží v jednom filmu dodat tucty záběrů, které by šlo hned nasadit do rámečků. Své specifické kouzlo poté má i soundtrack dvojice Daniel Pemberton a Bobby Pric.
Kromě do role klasicky ponořeného Joaquina Phoenixe a klasicky elegantního výkonu Pedra Pascala je tu i Emma Stone, která i v ne zrovna nejsilněji napsané roli dokáže připomenout, že jde o právoplatnou držitelku dvou Oscarů, stejně tak Austin Butler poslední roky dokazuje, že se jedná o talent, jehož kariéra naštěstí neskončila na nejrůznějších seriálech na Disney Channel. Je pouze škoda, že čím více je Eddington satirou, tím více vlastně všechny postavy postavy jako karikatury, byť je hrají dobří herci. Joe je ještě tak nějak vykreslen jako dobrák se specifickými vlastnostmi (je to spíše takový klasický westernový antihrdina s více či méně pochybnými vlastnostmi), jeho tchýně Dawn v podání přesvědčivé Deirdre O’Connell poté jako ten typ dezinformátorky, se kterou by se člověk setkat nechtěl. A pak jsou tu všechny ty ostatní postavy, které vlastně působí napsané poměrně laxně. A i díky dobrým hercům je to škoda.
Astera je pořád snadné obdivovat, ale…
Aster je očividně autor, který se nebojí nad tématy svých film přemýšlet, poměrně funkčně tak například do filmu zahrnuje skutečnou smrt George Floyda, která vedla k počátku hnutí Black Lives Matter. A film také pořád dokáže smyslně pracovat s tím, že se odehrává na malém městě, které funguje svým specifickým způsobem. Asterův Eddington nepostrádá snadno nabízející se výsměch Trumpově administrativě, odporu vůči vakcínám i modernímu období digitálního světa, byť jde poté většinu času o poměrně prvoplánové svezení se na vlně něčeho, co se nabízí tak snadno, je to pořád zábavnější než druhá půlka, ve které jde Aster za hranu. A chce být moderním westernem možná až příliš.
Je to určitě velmi odvážný film, který dokazuje, že je Aster tvůrce s velmi specifickou a zajímavou vizí. Největší chyba jeho novinky je v tom, že moc nedrží pohromadě. Působí v první řadě jako audiovizuální komentář vůči všemu, co v dnešní době snadno vyvolává pohoršení, svým způsobem je to konfrontace s nočními můrami, které pandemie v celku mnohým přinesla, následky, které je možné zpozorovat i dnes.
Pandemie rozdělila společnost jako máloco v 21. století, snadno se tak nabízí mít respekt k filmu, který něco takového dokáže tak jasně vyobrazit. O to více zamrzí, že si Aster nevystačí jenom s tím, musí tak svou novinku dovézt k tak absurdní 2. polovině a ještě absurdnějšímu epilogu. Asterem oznámený sequel tak svým způsobem dává smysl (pokud vůbec skutečně vznikne), na Asterův 4. film rozhodně nejde vyloženě aplikovat slova Jirky Luňáka. Zároveň je ovšem nemožné se do něj úplně zamilovat, byť jde o film s dávkou velmi specifických sympatií. Aster jako tvůrce pořád stojí za pozornost, čím dál očividněji má ovšem daleko k vyložené tvůrčí sázce na jistotu.
Eddington závěrem
Ari Aster je nadále režisér, který zůstává věrný osobitým projektům, pořád dokáže vytvářet odvážné, vizuálně působivé a tematicky komplexní snímky, které reflektují současnou společnost – v případě jeho 4. filmu Eddington konkrétně od pandemie COVID-19 po politické a sociální napětí. Eddington kombinuje moderní western se satirou, digitálními vlivy a politickou kritikou, přičemž se nebojí poukazovat na absurditu současné společnosti.
Aster je nadále tvůrce se specifickou vizí, jen se u Eddingtonu prokazuje, že moc nezná míru a jeho poměrně slušně rozjetá satira se vydává směrem, který film jako celek poměrně shazuje. Je to film rozdělený na dvě specifické půlky, dortík, kterému se jeho tvůrce snaží dát až příliš přichutí, byť spolu zase tolik dohromady neladí. Zajímavý film to pořád je, Aster nicméně umí (minimálně uměl) i líp…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: A24
