Říkali jí ženský Steve Jobs. Elizabeth Holmes, zakladatelka biotechnologického startupu Theranos, vystoupala na samotný vrchol Silicon Valley, dokud její lži nevyšly najevo. Stále přesvědčená o své nevině, oslovila Nathana Fieldera, provokatéra a tvůrce satirických pořadů. Pozvala ho k sobě domů, aby zachytil jejích posledních 34 dní před nástupem do vězení. Žádné otázky nebyly tabu, žádná část jejího života nezůstala mimo dosah kamery. Co začalo jako unikátní vhled do mysli největší podvodnice všech dob, se rozrostlo ve fascinující, žánrově neuchopitelný film kombinující skutečnost s fikcí a thriller s komedií. Když se dostaneme opravdu blízko, uvidíme skutečně všechno…
Ještě před čtvrt rokem o existenci tohoto filmu pořádně nikdo nevěděl, nyní mu už ovšem nejde uniknout. Meta-dokumentární Uvidíš všechno v USA dobývá kina, trenduje na sociálních sítích, na databázi Letterboxd patří mezi nejlépe hodnocené filmy a už nyní se mu předpovídá oscarový úspěch i mimo dokumentární kategorii. Nejen algoritmy přitom naznačují, že by mohlo jít o jeden z nejzásadnějších filmů letošního roku. Na počátku přitom stála snaha zachytit život Elizabeth Holmes, zakladatelky biotechnologické společnosti Theranos, která byla odsouzena za podvod na investorech.
Klíčovou roli sehrála sama Holmes, jež oslovila filmaře s nabídkou zdokumentovat posledních 34 dní před jejím nástupem do vězení. Holmes pozvala komika a filmaře Nathana Fieldera k sobě domů a slíbila mu neomezený přístup ke svému soukromí. Projekt se tak původně zrodil jako dokumentární portrét ženy, která navzdory svému odsouzení nadále trvala na své nevině. Ze spolupráce Fieldera a Lance Oppenheima ovšem nakonec vzešlo něco mnohem víc.
Uvidíš všechno?, Ano, ale…
S filmem Uvidíš všechno je to poměrně ošemetné, protože je snadné z téměř tříhodinového snímku (174 minut) vyzradit něco zásadního a zkazit tak zážitek každému, kdo ho ještě neviděl. Co lze říct bez zbytečného rozpitvávání? Jde o mimořádně působivý a nepředvídatelný zážitek, který uchvátí nejen svou audiovizuální stránkou, ale také dokáže rezonovat v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích. Brzy začne být jasné, proč by právě tento snímek mohl jako první dokumentární film získat oscarovou nominaci v hlavní kategorii Nejlepší film. Jde totiž nejen o fascinující, ale v nejednom ohledu také zásadní dílo, které posouvá hranice mezi dokumentárním a hraným filmem. A to především proto, že ačkoliv jde o dokument, svým zpracováním evokuje spíše hraný snímek.
Uvidí divák skutečně všechno? Ano… i ne. Film Nathana Fieldera a Lance Oppenheima v podstatě nenabízí jasně čitelné odpovědi, předkládá však dostatek podkladů k tomu, aby si divák o Elizabeth Holmes a jejím partnerovi Billym Evansovi udělal vlastní obrázek. Je pravděpodobné, že se najdou lidé, kteří dokážou s Holmes sympatizovat. Neznamená to ovšem, že by jí snímek nějak přehnaně stranil. Nikdy totiž není úplně jasné, nakolik jsou její kroky součástí rafinované hry. Sám Fielder v případě své aktérky zvažuje různé možnosti, z nichž lze snadno vyvodit, že se Holmes může jevit buď jako rafinovaná manipulátorka, nebo jako oběť systému či partnera, který od prvních okamžiků působí jako manipulativní narcista.
Dokument, ve kterém nejde jen o dialogy
Holmes se svého času stala nejmladší miliardářkou, která si své jmění vybudovala vlastními silami. Její bohatství však stálo na podvodu spojeném s podnikáním společnosti Theranos. Přesto tato kontroverzní osobnost tvrdí, že nikdy nelhala. Vadí jí také ztvárnění herečkou Amandou Seyfried v seriálu Kauza Theranos a část filmu se navíc točí kolem údajně chybně citovaného výroku pro The New York Times.
Holmes v něm měla prohlásit, že Seyfried hraje postavu, kterou sama vytvořila – „Nehrají mě. Hrají postavu, kterou jsem sama vytvořila.“ Podle Holmes však šlo o překlep a ve skutečnosti měla říct, že jde o roli vytvořenou tvůrci seriálu. Na podporu svého tvrzení se odvolává na nahrávku, kterou ovšem odmítá zveřejnit. Film tak snadno vyvolává dojem, že o žádný překlep jít nemuselo a že Holmes skutečně vnímá své veřejné já tak trochu jako roli. I proto ostatně Fielderovi tvrdí, že nikdy nelhala, přestože její odsouzení za podvod na investorech naznačuje opak. Možná jde o jeden z obranných mechanismů, jimiž si Holmes ospravedlňuje vlastní lhaní – vždyť to skutečně může být jen role.
V Uvidíš všechno nejde pouze o dialogy, ale především o obličejové grimasy, které mohou napovědět mnohem víc než samotná slova. Snímek pravidelně svádí k výbuchům smíchu, protože na plátně dochází k naprosto absurdním situacím a zaznívají výroky, které by samy o sobě působily jako parodie. Nejhorší na tom je, že Holmes a především její partner je očividně myslí vážně. O to mrazivěji oba působí, protože se zdá, že jim chybí jakási vnitřní pojistka, která by jim umožnila uvědomit si, jak jejich slova vyznívají. Také svými postoji k Charlie Kirkovi či Elonu Muskovi si Evans o sobě Evans vytváří poměrně výmluvný obrázek.
I bez podobných výroků je však skutečně těžké k němu cítit jakékoli sympatie, protože se často přiznává k velmi překvapivým věcem, které ho za žádných okolností nemohou vykreslit v pozitivním světle. Právě díky prohlášením, která podle všeho myslí naprosto vážně, se ovšem stává nečekaně nejzábavnější postavou filmu. V průběhu filmu je čím dál tragikomičtější a působí až sociopaticky, přičemž jeho potřeba kontrolovat své okolí, manipulativní jednání a naprostá absence sebereflexe z něj postupně dělá čím dál více znepokojivější postavu. Zároveň se však svými absurdními výroky a nepředvídatelným chováním stává nečekaným zdrojem humoru, balancuje tak na tenké hranici mezi odpudivým antagonistou a tragikomickou figurou.
Elizabeth Holmes jako nedůvěryhodná aktérka
Holmes se postupně prezentuje jako nedůvěryhodná aktérka, u níž po většinu času není jasné, zda jde o rafinovanou hru, nebo se před kamerou skutečně ukazuje taková, jaká je. Chvílemi to dokonce začíná vypadat, jako by se jí dařilo manipulovat i samotným Fielderem, což ovlivňuje jeho vlastní postoje k této kontroverzní ženě. Mezi Holmes a Fielderem panuje zvláštní napětí, do otevřenějšího konfliktu se však režisér dostává spíše s Evansem.
Film průběžně vybízí k úvahám, zda Holmes ve skutečnosti nemůže být také obětí mužů, konkrétně kromě Evanse i svého bývalého partnera Sunnyho Balwaniho, který s ní na podvodném projektu spolupracoval. Ten nakonec vedl ke krachu společnosti Theranos, přičemž investoři přišli o stovky milionů dolarů. Soud navíc Holmes a Balwanimu uložil společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody ve výši přibližně 452 milionů dolarů. Někdejší hodnota Theranosu se přitom na vrcholu odhadovala téměř na 10 miliard dolarů. Nešlo však o skutečnou finanční ztrátu, nýbrž o tehdejší ocenění společnosti. Ani zde dokument nenabízí jednoznačné odpovědi. Nikdy navíc není úplně jasné, kdy Holmes využívá přítomnost dokumentárního štábu jako potenciální zbraň.
Uvidíš všechno je zajímavé i tím, že se vydává nečekanými a překvapivými směry. Největší zlom nastává zhruba v polovině, kdy se z meta-dokumentu postupně stává něco docela jiného. Film se v tu chvíli vydává do experimentálnějších vod a ukazuje, jak daleko lze posunout možnosti dokumentární tvorby. Následně pracuje nejen s nezávislou třetí stranou, ale také znovu ztenčuje hranice mezi realitou a fikcí. Na poměry tříhodinového snímku má navíc naprosto skvělé tempo. Ačkoliv může jeho délka někoho vyděsit, rozhodně nejde o případ tvůrčí nesoudnosti. Téměř tříhodinová stopáž dává naprostý smysl a film si po celou dobu udržuje svěžest i schopnost diváka bavit.
Uvidíš všechno nepředkládá jednoduchý soud
Nejsympatičtější na celém snímku je, že divákovi nepodsouvá, co si má myslet nebo cítit. V samotném filmu zazní, že někdo může Fielderův postoj k Holmes vnímat jako formu stockholmského syndromu. Sám Fielder navíc chvílemi vyvolává dojem, že vlastně neví, co přesně si má o své aktérce myslet. Je proto nevyhnutelné, že podobně se budou cítit i diváci, ať už Holmes fandí, nebo jí opovrhují. Uvidíš všechno totiž nepředkládá jednoduchý soud nad svou ústřední postavou, ale nechává nás pochybovat o tom, co vlastně sledujeme a nakolik lze věřit vlastnímu úsudku. A právě v tom spočívá jeho největší síla.
Produkční hodnoty tohoto meta-dokumentu, natočeného za 7 milionů dolarů, jsou opravdu působivé a po dlouhé době může nějaký film opět snadno vyvolávat otázky typu „Jak tohle sakra natočili?!“ Největší předností snímku nicméně není pouze neobvyklý způsob, jakým zpracovává známou kauzu, ale také jeho schopnost proměnit diváka v aktivního účastníka vlastního experimentu.
Ne každá odbočka přitom musí být stejně podnětná a téměř tříhodinová stopáž může prověřit trpělivost i těch nejvstřícnějších diváků. Výsledkem je ovšem dokument, který se nesnaží pouze převyprávět známý příběh, nýbrž zpochybňuje i samotné způsoby, jakými podobným příběhům věříme. Zároveň může mnoha divákům představit tvorbu Nathana Fieldera, jehož projekty často stavějí na trapnosti, nepředvídatelnosti, sociálním diskomfortu a postupném rozkládání hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co je záměrně inscenované. Uvidíš všechno tyto charakteristické prvky naplňuje, a nabízí tak skutečně neobvyklý a působivý zážitek.
Film, o kterém se toho dá napsat hodně
O filmu by se toho dalo napsat ještě hodně, především o jeho druhé polovině, která dokáže dosavadní dojmy skutečně obrátit o 180 stupňů. Kouzlo dokumentu nicméně tkví právě v jeho nepředvídatelnosti. Každý, kdo se jej pokusí dopodrobna rozebrat, nevyhnutelně riskuje, že prozradí příliš mnoho a připraví diváky, kteří o něm dosud nic nevědí, o naprosto nečekaný a vyloženě odzbrojující zážitek. Přesně proto stojí Uvidíš všechno za vidění, a to i pro ty, kteří se dokumentům z „principu“ vyhýbají.
Není vlastně příliš překvapivé, že se Uvidíš všechno může stát komerčně nejúspěšnějším dokumentem od dob Fahrenheit 9/11. Dokument Michaela Moorea z roku 2004 výrazně rezonoval americkou společností, což lze nyní říct také o Uvidíš všechno, byť z úplně jiných důvodů. Zatímco Mooreův snímek zasáhl především do politické debaty, Fielderův film se stává kulturním a společenským fenoménem, který znovu rozproudil diskusi o jedné z nejznámějších podnikatelských kauz posledních let a současně zpochybňuje naše vnímání reality. Svým pohledem na reprezentaci v médiích, problémy komunikace i nemožnost skutečně poznat, co se odehrává v hlavách druhých lidí, se řadí mezi nejvýraznější filmové zážitky roku. Jeho dosavadní úspěch i případný další vzestup tak mohou být naprosto zasloužené.
Uvidíš všechno závěrem
Meta-dokument, který stírá hranice mezi realitou a fikcí, zpochybňuje naše vnímání pravdy a dokáže diváka odzbrojit svou nepředvídatelností. Uvidíš všechno je fascinující, znepokojivý i překvapivě zábavný experiment, jenž dokazuje, že skutečnost může být mnohdy absurdnější než jakákoli fikce. Téměř tříhodinová stopáž sice nemusí sednout každému, výsledkem je však mimořádný filmový zážitek, který se v hlavě usadí ještě dlouho po závěrečných titulcích…
Verdikt: 9 z 10
- Zdroj titulního obrázku: A24
