Skrze rozhovory, pořízené za nocí na střechách Tel Avivu, odhaluje dokument mechanismy za vědomým masovým zabíjením palestinských civilistů v Gaze ze strany Izraele. Název filmu – Naza – je termín, který v dokumentu opakovaně zaznívá. Jde o vojenskou zkratku, již izraelská rozvědka používá k označení počtu civilistů, jejichž smrt se očekává při úderu s cílem eliminovat konkrétní vojenský cíl…
Válečné konflikty patří k nejpalčivějším problémům současného světa, přičemž jejich skutečné dopady se neomezují pouze na dění na bojišti. Jedním z nejdiskutovanějších je v tomto ohledu válka v Pásmu Gazy, která vedle rozsáhlých humanitárních následků vyvolává také otázky ohledně způsobů vedení moderní války a odpovědnosti těch, kteří se na ní podílejí. Právě do tohoto prostředí zavádí diváky dokument Naza, jenž se na konflikt zaměřuje prostřednictvím svědectví izraelských vojáků. Samotný název vychází z hebrejského výrazu Nezek Agavi, označujícího vedlejší škody, který v kontextu vojenských operací odkazuje na očekávané civilní oběti a další následky útoků. Dokumentární snímek dvojice Yuval Abraham a Rachel Szor získal na Filmovém festivalu v Benátkách Zvláštní cenu poroty, zatímco z Mezinárodního filmového festivalu v San Sebastiánu si odnesl Cenu diváků pro nejlepší evropský film. Jeho renomé tak postupně roste, a není se čemu divit. Naza totiž bez přehánění patří k nejmrazivějším filmům roku.
Naza – Dokument s poselstvím, které sahá daleko za hranice Gazy
Dokument je nejen mrazivým svědectvím o dění v Pásmu Gazy, ale také připomínkou, že genocidy nejsou pouhou kapitolou z minulosti. K podobným tragédiím může docházet i v moderní době, byť v proměněné podobě, kterou umožňuje mimo jiné technologický pokrok. Naza přibližuje ničivé důsledky války, v níž na násilí a jeho následky doplácejí především civilisté, včetně bezbranných dětí. Zároveň otevírá témata, o nichž se mnohdy obtížně hovoří, a právě v tom spočívá značná část její výpovědní hodnoty.
Ačkoli se Naza věnuje konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, její poselství lze vztáhnout i na další válečné konflikty, například na ten mezi Ruskem a Ukrajinou. Ne každý ruský občan podporuje invazi a ani Ukrajinci nejsou názorově jednotní. Přesto mají lidé tendenci posuzovat ostatní podle jejich národnosti a na základě činů jednotlivců odsuzovat celé národy. Stejný princip platí i pro Izraelce a Palestince, jejichž postoje nelze automaticky ztotožňovat s jednáním jejich politických představitelů či ozbrojených skupin. Kritika izraelské vlády proto automaticky neznamená antisemitismus, stejně jako podpora Palestinců není totéž co schvalování teroristických činů Hamásu. Ostatně ani Javier Bardem se podporou Palestinců nestává zastáncem terorismu. Rozlišovat mezi těmito postoji by mělo být samozřejmostí. Přesto se ve veřejných debatách často setkávají předsudky, předpojatost a neochota přehodnotit vlastní názory se snahou o vzájemné pochopení a konstruktivní dialog.
Děsivé svědectví o válečných zločinech
Naza je děsivým svědectvím o válečných zločinech, které podle výpovědí zpovídaných vojáků provázejí izraelské vojenské operace. Prostřednictvím rozhovorů s 24 bývalými i současnými příslušníky izraelské armády a zpravodajských složek odhaluje postupy, nad nimiž zůstává rozum stát. Z výpovědí se dozvídáme o způsobech vedení války, které vyvolávají mimořádně závažné otázky ohledně možného naplňování znaků genocidy. Titulní Naza přitom odkazuje k vedlejším škodám, jež se v popisovaném systému proměňují v konkrétní číselné hodnoty. Civilní oběti tak nejsou pouze tragickým důsledkem vojenských operací, ale také součástí kalkulací, v nichž se počítá s jejich překvapivě vysokým počtem. Přestože konflikt nelze zjednodušovat na černobílý příběh, informace, které se v posledních měsících dostávají na veřejnost, stále naléhavěji otevírají otázku, kam až je izraelská vláda ochotna zajít. Samotné výpovědi vojáků navíc naznačují, že se Palestinci v tomto systému až příliš často ocitají v pozici obětí, jejichž životy jako by ztrácely svou skutečnou hodnotu.
Znepokojivá je také role moderních technologií, které se stávají nedílnou součástí rozhodování o vojenských cílech. Umělá inteligence, sledování mobilních telefonů a analýza obrovského množství dat umožňují shromažďovat informace o lidech v rozsahu, který by ještě před několika desetiletími působil téměř nepředstavitelně. Samotný technologický pokrok samozřejmě není problémem, Naza ovšem ukazuje, jak děsivé důsledky může mít jeho využívání v prostředí, kde se lidské životy redukují na statistiky. Ještě znepokojivější je přitom skutečnost, že se celý proces může začít podobat počítačové hře. Plnění cílů, vyhodnocování dat a dosahování stanovených úkolů vytvářejí dojem, že jde o další rutinní pracovní činnost, nikoli o rozhodování, jehož následkem mohou zemřít celé rodiny. Válka se tak nejen technologizuje, ale v jistém smyslu také gamifikuje. A právě v tom spočívá jeden z nejděsivějších aspektů celého dokumentu.
Neokázalý, přesto funkční
Režijní dvojice Abraham a Szor dokáže tato témata podtrhnout i samotnou formou vyprávění. Rozhovory se odehrávají na střechách nočního Tel Avivu a totožnost respondentů zůstává skryta za tmavými siluetami a upravenými hlasy. Jejich výpovědi doplňují záběry města i jednoduchá schémata, která přibližují fungování popisovaných systémů. Tvůrci se nesnaží o okázalé dramatické prostředky a spoléhají především na sílu samotných svědectví. A „překvapivě“ to funguje. Zvláštní pozornost si zaslouží také záběry v interiérech, v nichž tváře respondentů částečně zakrývají různé předměty. Vedle praktického důvodu, kterým je ochrana jejich anonymity, lze v tomto rozhodnutí vnímat i další významovou rovinu. Zakryté lidské tváře totiž nenásilně připomínají dehumanizaci, o níž vojáci sami hovoří, a vytvářejí tak paralelu mezi formou dokumentu a jeho obsahem. Lidé se zde stávají anonymními siluetami stejně snadno, jako se v popisovaném vojenském systému mohou obyvatelé Gazy proměnit v pouhá čísla.
Jedním z nejotřesnějších aspektů filmu je rozmělnění osobní odpovědnosti. Někteří z dotazovaných vykreslují svou roli jako pouhou součást rozsáhlého systému, v němž každý plní konkrétní úkol a konečné důsledky jako by už nebyly jeho problémem. Právě takové uvažování umožňuje, aby se násilí postupně normalizovalo a stalo se běžnou součástí každodenní práce. Pokud člověk pouze plní rozkazy, pracuje s daty nebo vyhodnocuje potenciální cíle, může si snadněji namlouvat, že za výsledné utrpení nenese plnou odpovědnost. Jenže skutečnost, že podobný systém tvoří mnoho jednotlivců, jejich osobní odpovědnost nijak nemaže. Naza tak ukazuje, jak nebezpečné může být přesvědčení, že člověk pouze vykonává svou práci, aniž by se musel zabývat jejími důsledky.
Historie se opakuje, poukazovat na to dává smysl
V dokumentu se objevují odkazy na holokaust a nacistické Německo, snadno se tak nabízí otázka, jakou hodnotu má připomínání historických zločinů, pokud se jejich varování nedokáže promítnout do přístupu k utrpení jiných lidí. Právě tento rozpor působí mimořádně hořce. Nejde o to přenášet vinu na všechny Izraelce ani tvrdit, že dvě historické situace jsou totožné. Jde o připomínku, že zkušenost vlastních předků s pronásledováním a odlidšťováním by měla vést k větší citlivosti vůči podobnému zacházení s ostatními, nikoli k přehlížení jejich utrpení.
Naza možná sama o sobě nic nezmění a válku nezastaví. Přesto má smysl podobná svědectví zaznamenávat a připomínat, co se za vojenskými rozhodnutími a čísly skutečně skrývá. Pokud film přiměje alespoň část diváků zamyslet se nad tím, co se v Gaze odehrává, a nahlížet na celý konflikt i z jiné perspektivy, nebude jeho poselství zbytečné.
Naza závěrem
Naza je mimořádně znepokojivým dokumentem, který ukazuje, jak se za pomoci moderních technologií a byrokratických postupů může násilí proměnit v rutinu. Svědectví izraelských vojáků odhalují nejen děsivé důsledky vojenských operací v Gaze, ale také způsob uvažování, v němž se civilní oběti stávají pouhými čísly a osobní odpovědnost ustupuje do pozadí. Yuval Abraham a Rachel Szor dokážou naléhavost svého tématu podtrhnout bez zbytečných dramatických gest a dávají vyniknout samotným výpovědím. Výsledkem je dokument, který nenechává prostor pro pohodlný odstup a připomíná, že ani historická traumata, ani technologický pokrok nezaručují lidštější svět. Naza je těžko stravitelným, ale důležitým svědectvím o tom, kam až může vést odlidštění druhých…
Verdikt: 8 z 10
Zdroj titulního obrázku: Dogwoof
