Tři příběhy se protínají napříč tisíciletími a vyprávějí o naději, vztazích a koloběhu života…
Andrew Stanton patří mezi nejznámější tvůrce animačního studia Pixar. Jako scenárista se podílel na všech dosavadních čtyřech dílech Toy Story, jako scenárista byl také podepsán pod Životem brouka či Příšerkami s.r.o., po spolupráci na režii Života brouka se poté chopil také scénáře i režie u filmů Hledá se Nemo a VALL-I. Stanton následně realizoval svůj hraný debut, konkrétně šlo o film John Carter: Mezi dvěma světy, adaptaci knižní série Edgara Rice Burroughse. V ideálním případě mohl John Carter nastartovat Disneymu novou franšízu, ve výsledku ovšem Stantonův John Carter patří mezi největší propadáky v historii.
I když tak Stanton plánoval celou trilogii, nakonec se vrátil k Pixaru. U něj si komerčně napravil reputaci miliardovým filmem Hledá se Dory, jako režisér poté nejspíše letos připíše Pixaru další miliardu s blížícím se Toy Story 5. Ambice v rámci hrané tvorby ovšem u Stantona nevyhasly. I proto došlo k realizaci filmu Mrknutím oka. Hlavními inspiracemi měli být 2001: Vesmírná odysea, Interstellar a Magnolia, scénář Colbyho Daye se poté v roce 2017 objevil na blacklistu nejlepších nerealizovaných scénářů. Stantonův druhý hraný film z dílny Searchlight Pictures nakonec končí odklizen na Hulu/Disney+… a nejspíše jen potvrzuje, že se na Stantona jednou bude vzpomínat především jako na tvůrce animovaných hitů nežli památných hraných snímků.
Mrknutím oka – Tři roviny, které dohromady nefungují
Dle příslibů se film skládá ze tří různých příběhů. Jeden se odehrává zhruba 45 000 let zpět v prehistorických časech, druhý příběh je zasazen do současnosti, třetí příběh se poté odehrává v budoucnu. Jakmile navíc u každého filmu dojde ke srovnávání s 2001: Vesmírnou odyseou či Interstellarem, pozornost se vždy dostaví tak nějak sama. Stanton navíc očividně má pro sci-fi žánr slabost – VALL-I dodnes patří mezi nejoblíbenější pixarovky, jeho John Carter poté mohl v ideálním světě skutečně být počátkem slibné franšízy, která mohla zajistit, že se na Edgara Burroughse nebude pořád vzpomínat jenom díky četným adaptacím Tarzana. Jenže pak je tu Mrknutím oka.
94minutová stopáž dává každému z příběhu zhruba 30 minut, dramaturgicky je poté snadno srozumitelná. První příběh má vykreslit kořeny lidstva, prostřední příběh aktuální stav lidstva a ten poslední zase naznačit směr, kterým se může lidstvo vydat. Svým způsobem se tak dá říci, že Mrknutím oka vypráví o celé historii lidstva a nějak se v něm spojují motivy života, lásky, naděje nebo spojení, vše se ovšem jeví až příliš prvoplánově. A především se v průběhu až jako příliš rušivý faktor projevuje fakt, že se v rámci tří příběhů skáče z jednoho do druhého. I takový Dunkerk Christophera Nolana se skládal ze tří perspektiv, které společně zdánlivě nemohly fungovat (jedna se odehrává během týdne, druhá během jednoho dne a třetí během jedné hodiny), zrovna tam do sebe ovšem vše po dramaturgické stránce perfektně zapadlo. V případě Mrknutím oka jde pouze o něco, co se dohromady propojuje mnohem hůře.
Ze tří příběhů trčí snadný favorit
Protagonisty prvního příběhu jsou Kromaňonci. Ti již zapadají do druhu Homo sapiens, první příběh poté zdůrazňuje, že rozdíly mezi Kromaňonci a lidmi dnešní doby nebyly tak moc markantní. Je to menší zajímavá výprava do historie, neobsahuje ovšem nic extra zajímavého. Je nicméně pořád zajímavější nežli příběh prostřední, který nepříliš funguje i díky nepřesvědčivé romanci, kterou se mezi sebou snaží nepřesvědčivě sehrát Rashida Jones a Daveed Diggs. Anticeny Zlaté maliny pravidelně udělují cenu za nejhorší kombinaci na plátně, nepřesvědčivá dvojice Jones a Diggs na ní poté minimálně aspiruje.
Ze tří příběhů tak nakonec trčí jasný favorit. Takový, který by si dost možná zasloužil vlastní film. Ano, i třetí příběh je poměrně banální a nejspíše dokáže evokovat příliš podobných sci-fi příběhů, i díky faktu, že tu sehrává důležitou roli umělá inteligence, ovšem dokáže být příběh zasazený do vzdálené budoucnosti alespoň částečně aktuální. Kate McKinnon tu poté předvádí přesvědčivý výkon v překvapivě vážnější poloze. Škoda, že se tomuto příběhu nemůže celý film věnovat důkladněji, protože se pořád musí vracet k těm dvěma méně zajímavým příběhům. A zajímavé úvahy o vztahu lidstva k technologiím a o tom, jak honba za nesmrtelností může svým způsobem spět k zániku, vedou do velké míry do ztracena. V průběhu není dvakrát těžké zpozorovat důvody, které mohly zajistit umístění na blacklistu nejlepších nerealizovaných scénářů. Jenže to neznamená, že dokážou jeho plusy zastínit výrazné neduhy.
Stanton je pořád jistější v animované tvorbě
Jde docela snadno poznat, že jde o experiment, u těch často dochází k tomu, že tak úplně nefungují. U podobně stavěných filmů se ovšem největší problém často projevuje v tom, že z povídek složený film by lépe fungoval v případě, že by každý ze tří filmů operoval samostatně. Ani to by nicméně nešlo, protože i třetí příběh trpí faktem, že dokáže sotva utáhnout 30 minut, přinejlepším by tak mohl fungovat jako epizoda z antologie Black Mirror. Ta snaha o pojednání o životě a lidskostí je jistě šlechetná, k čemu ovšem je v těch momentech, kdy ji vůbec nejde vnímat nějak seriózně? Mrknutím oka v tomto ohledu klouže po povrchu, nedokáže úplně obstát ani jako melancholická úvaha nad životem či filozofický komentář k pomíjivosti lidské existence. O to větší utrpení je sledovat tu snahu.
Dojmy tak nahoru tahá především znamenitá kamera Olea Bratta Birkelanda i opět jednou neselhávající soundtrack Thomase Newmana. I oni jsou nakonec podtržením toho, že Mrknutím oka skutečně mohlo být dobrý film. Pro mnohé diváky, kteří se občas nebojí nad smyslem existence uvažovat, navíc nejspíše pořád bude Stantonův film snesitelnější nežli třeba Tajemství a smysl života Petra Vachlera (tady přeci jen alespoň nelétá digitální čmelák s obličejem Vachlera a především je to celé o hodinu kratší!), ve výsledku jde nicméně o pravděpodobné potvrzení toho, že odkaz Stantona bude i nadále definovat Pixar.
Dosavadní Stantonovy pixarovky ostatně dokázaly tak nějak držet standard tohoto animačního studia a kombinovat audiovizuální působivost s hlubokým emocionálním dopadem. Stantonova hraná tvorba, byť ambiciózní, na druhou stranu trpí mnoha přešlapy. Škoda, že z toho nakonec nebyla nová a tak trochu jiná pixarovka, snadno se věří tomu, že by byl výsledek alespoň částečně lepší. Stanton se nicméně bude pravděpodobně z pochopitelných důvodů nějakou dobu opět držet svého kopyta. Hodně štěstí příště!
Mrknutím oka závěrem
Mrknutím oka je ambiciózní experiment Andrew Stantona, který propojuje minulost, přítomnost a budoucnost lidstva, ale přeskakování mezi třemi příběhy a jejich všeobecná nedotaženost nevede k ničemu extra dobrému. Přesto film nabídne vizuálně působivé scény, kvalitní hudbu a přesvědčivý výkon Kate McKinnon, nicméně jako celek působí nedotaženě a vůbec nedokáže dostát očekáváním, které film označovaly za případného nástupce Interstellaru či 2001: Vesmírné odyseji. Pro Andrewa Stantona tak ve finále jde na poli hraného filmu o další podpásovku…
Verdikt: 4 z 10
Zdroj titulního obrázku: Searchlight Pictures
