Helen Mirren v roli nemocné, ale bystré matky June, která se rozhodne zorganizovat svoje poslední rozloučení podle vlastních představ. Jedná se o režijní debut herečky Kate Winslet…
Spousty herců a hereček si za svůj život alespoň jednou zkusí režii, nyní došla řada také na Kate Winslet. Za scénářem filmu Sbohem, June konkrétně stojí Joe Anders, syn Winslet a režiséra Sama Mendese, který se při psaní scénáře inspiroval osobní zkušeností Winslet se ztrátou její matky, která v roce 2017 zemřela na rakovinu vaječníků. Nejedná se o autobiografii, ale o vycházení ze skutečného odchodu jeho babičky na onen svět. Jde tak o osobní příběh, který si Winslet zvolila pro svou režijní prvotinu. Těžko se dá říct, zda Winslet čeká velká budoucnost i na režijní židli, byla by ovšem škoda její režijní debut ignorovat. A to i přes fakt, že jeho nasazení na Netflix během vánočních svátků může být kvůli vážnému tématu poměrně diskutabilní. A to i přesto, že se děj během Vánoc odehrává.
Sbohem, June – Fajn režijní debut
Winslet film nejen režírovala a produkovala, ale zároveň v něm hraje i hlavní roli. Původně se tomu chtěla vyhnout, protože se obávala toho, aby u jednoho projektu zastávala hned tři funkce. Nakonec ovšem sama ve filmu hraje Julii, jedno z dětí titulní June. Samotné téma se poté může zdát poměrně depresivní a působit jako přesně ten námět, u kterého se rodina během Vánoc opravdu sejít nechce. Zároveň to ovšem neznamená, že by Andersův námět postrádal alespoň nádech pozitiva. Anders scénář napsal ve věku 19 let, jeho pohled na svět skrze scénář tak může snadno působit naivně. A v tom svým způsobem tkví jeho plus.
Především i v tom ohledu, že se Anders prvoplánově nežene za sentimentálností a k výslednému námětu přistupuje s nadhledem, který evokuje, že je nad věcí. V centru není pouze titulní June, ale i její čtyři děti – Julie, Molly v podání Andrey Riseborough, Helen v podání Toni Collette a Connor v podání Johnnyho Flynna. Každé ze čtyř dětí má dost vlastních problémů, stav jejich matky je tak pro ně další ranou. A to především i díky faktu, že jejich otec Bernie v podání Timothyho Spalla nepůsobí jako nejlepší opora, kterou může člověk v takové situaci vyžadovat.
Zdánlivě se může zdát, že nevyhnutelná smrt manželky, matky a babičky může tuto rodinu konečně stmelit. Především i proto, že se rychle ukáže, že June je se svým nevyhnutelným odchodem smířená. Svým způsobem jde ve výsledku o tragikomedii, která nepostrádá dávku britského humoru. Nejpozitivnější ovšem je, že se scénář za každou cenu nevrhá do vln snadného dojetí a nabízí poměrně vyspělý přístup k tak citlivému tématu.
Sbohem, June je nejen příběhem o životě a smrti
Svým způsobem je to jednoduchý příběh, jehož sílu podtrhuje spíše fakt, že za scénářem stojí někdo, kdo si podobnými událostmi prošel. O se smrtí smířenou June tu ovšem ve finále tolik nejde, spíše o její blízké, kteří si procházejí svými problémy. Jeden ze sourozenců je svobodný rodič, druhý je nezaměstnaný, dva z nich spolu dlouho nemluvili. Síla je v castingu (Winslet nikdy nepůsobí, že by kvůli režii či produkci zanedbala své herecké nasazení), protože herci dávají svým postavám nějakou energii a každá z nich má svůj prostor pro zazáření (především Timothy Spall, který tu tentokrát zdánlivého zmetka hraje skutečně jen na první pohled). Jen občas už různé nápady působí jako hrané příliš na sílu – především zdravotní bratr v podání Fisaye Akinadeho, který se nejspíše Angel nejmenuje úplně náhodou.
Nedá se přitom říct, že by se divák o postavách dozvěděl vše podstatné. Pokud tedy vůbec na tom neodhaleném skutečně tolik záleží. Jde spíše o příběh s poselstvím, že se umírá i během vánočních svátků. A že smrt jednoduše k životu patří – i když člověka bolí, neznamená to, že pro něj samotného musí příběh skončit. Andersův scénář v tomto ohledu rozhodně neobjevuje Ameriku. A na jeho scénáři je přeci jen pořád znát, že jej napsal ve věku 19 let. Je to tak trochu i o naivním a zkresleném pohledu na svět a na koncept života a smrti. Svým způsobem to ovšem podtrhuje, že jde o netradiční vánoční film. A vyloženě depresivní je tak pouze na první pohled.
Přechod Kate Winslet k režii dává smysl
Kate Winslet se často dokázala do svých rolí skutečně ponořit. Jde o jednu z hereček, které byly ve svých rolích vždy autentické a vyvolávaly dojem absolutní odevzdanosti. Vlastně tak ve finále ani tolik nesejde na tom, že Sbohem, June evokuje spoustu podobných filmů. Právě empatičnost Winslet je ve výsledku tou nejstěžejnější hodnotou. I přes svou předvídatelnost dokáže být tento film dojemný. A to i díky výkonům všech zúčastněných. Helen Mirren divák věří umírání na smrtelné posteli, všem představitelům jejích dětí pak fakt, že v životě brzy přijdou o jednu z nejzásadnějších osob. Každý reaguje trochu jinak, paradoxně přitom platí, že je tragédie může skutečně znovu sjednotit. Postavy působí uměle jen v minimálním počtu případů, z filmu nicméně převažuje především autentický nádech. Ten nejspíše ocení především ti, kteří si podobnou událostí někdy sami prošli.
Samotný film se většinu času odehrává v uzavřených místnostech, a kdyby někdo chtěl, mohl by námět klidně vzniknout i jako divadelní hra. Režie Winslet přesto nepůsobí vyloženě strnule ani prázdně. Svým způsobem se dá říct, že ze zdánlivě omezených možností dokáže vykřesat většinu potenciálního maxima. A to především díky momentům, které jsou minimalistické, a přesto výmluvné. Pořád jde o doják, který diváka odsuzuje k prvoplánovému dojímání. Je to ovšem funkční prvoplánový doják a každý z diváků si musí sám rozhodnout, zda je to nutně špatně. Vánoční klasika, která by se držela po několik let, z toho nejspíše nebude. Funkční drama s dobrými herci a scénářem od scenáristy, který očividně má talent, ovšem ano.
Sbohem, June závěrem
Sbohem, June není film, který by přepisoval žánrová pravidla nebo se stal novou vánoční klasikou. Je to ale citlivé, funkční a herecky velmi silné drama, které si dokáže obhájit svou existenci i navzdory předvídatelnosti a místy až příliš okatému dojímání. Právě empatie a cit Kate Winslet dávají filmu pevný základ a pocit opravdovosti, který u podobných titulů nebývá samozřejmostí. Scénář Joea Anderse sice občas sklouzává k jednoduchosti, zároveň však nabízí upřímný pohled na smrt jako přirozenou součást života – a to i v období, kdy se o podobných tématech příliš mluvit nechce. Film nepůsobí vyloženě depresivně, spíše klidně a smířeně. Nejde o bezchybný film, ale o poctivé drama s jasným autorským záměrem, silným obsazením a emocemi, které – i když jsou místy prvoplánové – dokážou zasáhnout. Pro diváky otevřené netradičnímu vánočnímu filmu tak může jít o překvapivě hřejivou, byť hořkosladkou zkušenost. A důkaz, že Kate Winslet dokáže zaujmout i jako režisérka…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Netflix
