Po patnáctiletém trestu za loupež je Anker (Nikolaj Lie Kaas) propuštěn z vězení. Peníze za loupeže zakopal Ankerův bratr Manfred (Mads Mikkelsen). Jen on ví, kde jsou. Bohužel se u Manfreda mezitím objevily psychické problémy, kvůli kterým na všechno zapomněl. Bratři se společně vydávají na neočekávanou cestu, aby peníze našli a zjistili, kdo vlastně jsou…
V roce 2020 se Mads Mikkelsen objevil v hlavní roli v Rytířích spravedlnosti režiséra a scenáristy Anderse Thomase Jensena. Po pěti letech se dvojice znovu sešla u filmu s názvem Poslední Viking, který by šel bez větších problémů označit za duchovní pokračování – i tentokrát jde o černou komedii, ve které svou roli sehrávají také traumata. Mikkelsen v ní ovšem hraje zcela jiný typ postavy. Po Markusovi z Rytířů spravedlnosti, který byl ztělesněním toxické maskulinity a hnala ho především touha po násilí, protože v něm viděl spravedlnost, je Manfred protipólem mnoha postav, které Mikkelsen doposud ve své kariéře ztvárnil.
Od prvních momentů očividně trpí poruchou autistického spektra a je poměrně křehký. Toxičtější úlohu tak v novém Jensenově příběhu sehrává jeho bratr Anker. V podání Nikolaje Lie Kaase se po patnácti letech, které si odseděl za loupež, vrací z vězení s plánem, že si dopřeje peníze z loupeže, které měl jeho bratr před lety zakopat. A pak zjistí, že jeho bratr zřejmě trpí disociativní poruchou osobnosti, díky níž se myslí, že je John Lennon. A když ho někdo náhodou osloví jeho skutečným jménem, většinou to skončí pokusem o sebevraždu. Je to přitom jen začátek této černé komedie, ve které dojde na:
- specifický revival Beatles
- gangstery, kteří jsou podobně tupí jako nebezpeční
- unášené psy
- Hermanna Göringa
- toxický manželský pár
- ABBU
- Nejvýraznějšího zástupce árijské rasy
- pravděpodobně jednu z nejdepresivnějších pohádek všech dob
Zní to někomu jako hrozný chaos? Nebojte, v akci to začne dávat větší smysl. Tak trochu.
Poslední Viking – Film plný emocí
Jde o další film Jensena, který dokáže vyvolat různé formy emocí – smích, napětí, vztek, soucit, lítost i rozpačitost. Výrazné nápady chrlí Jensen už od pohádkového prologu; celý jeho nový film vlastně působí jako dánská variace na filmy Tommyho Wirkoly. A když dojde na humor, který těží z násilí, ten zase evokuje černý humor Quentina Tarantina. Výrazných postav je ve filmu poměrně dost, přesto se scénáři daří, že má každá z nich svůj moment slávy. Postupně se navíc ukáže, že nejde pouze o prvoplánovou černou komedii, ale o film, který zdánlivě může mít něco jako závan sociálního dramatu – a to poměrně silného.
Ne, že by se něco takového dalo do filmu tipnout během celé jeho stopáže. Jensen poměrně bláznivé momenty předhazuje jako hyperaktivní dítě. Minimálně v první čtvrtině tak může film působit jako krapet serióznější variace na Fakjů pane učiteli či podobné evropské komedie. Jen je nejspíše celou dobu jasné, že ambice Jensena jsou někde trochu jinde. Že autistický Mads Mikkelsen nebude pouze studnou pro vtipy těžící z faktu, že je autista, a že skutečně nepůjde o komedii, ve které se budou řešit pouze disociativní poruchy osobnosti. Velký trumf Posledního Vikinga tkví v tom, že je neprůhledný. A to i v pasážích, kdy se může zdát, že už průhlednější být asi nemůže.
Typ filmu, u kterého do sebe vše krásně zapadá
Je to přesně ten typ filmu, u kterého do sebe všechno krásně zapadá. A to i ty momenty, které na první pohled působí dojmem, že jsou v rámci příběhu a vývoje postav mimo kontext. Svým způsobem to platí i o názvu, který nejspíše komukoliv, kdo do filmu půjde naslepo, bude evokovat pravděpodobně serióznější a realističtější Jak vycvičit draka. Přesto využití vikingské mytologie dává smysl, průběh filmu dodá kontext i prapodivnému animovanému úvodu – především ohledně toho, jak se od sebe autistický bratr a jeho zdánlivě zdravý bratr pod povrchem vlastně tolik neliší. Především i proto, že na rozdíl od svého autistického bratra trápí Ankera spíše výbuchy vzteku, a ty instantně nastávají v momenty, kdy „Lennon v bratrově těle“ hatí jeho ambice dosáhnout jeho roky vyhlíženého lupu.
Návrat na jejich farmu z dětství, kde měl právě v její blízkosti Manfred lup zakopat, tak vyvolává formy terapeutického ohlížení a vede k oprašování starých rodinných jizev, které měly zůstat zakopané hluboko v paměti. A i když dojde na pár náznaků (které jsou při ohlížení zpět samozřejmě mnohem nápadnější), pravděpodobně málokdo dokáže předpovědět Posledního Vikinga od začátku do konce. Přitom se těžko věří tomu, že by šlo o film, který po prvním zhlédnutí ztratí kus svého kouzla. Jensen totiž umí mixovat humor a vážnější momenty jako málokdo – a to takovým způsobem, že se těžko věří, že by alespoň polovina z nich při případném druhém zhlédnutí přestala fungovat. Absentovat jen nevyhnutelně bude WOW moment.
Film, který herecky netáhne pouze Mads Mikkelsen
Mikkelsen je dle očekávání naprostá castingová trefa, která dokáže působit jako věrohodný autista už od své první scény. I přes zdánlivé limity dokáže z Manfreda udělat komplexní postavu a najít ideální poměr mezi komičností a seriózností. I když je ovšem Mikkelsen nejznámější jméno a tudíž pro mnohé nejspíše největší lákadlo, neznamená to, že by šlo o film, který na svých bedrech táhne pouze on. Nikolaj Lie Kaas v roli Ankera dokáže své postavě dodat neskutečnou živelnost; jeho výbušnost jen přidává sílu stěžejnímu momentu v závěru jeho příběhového arku.
Kromě Mikkelsena a Kaase se z Rytířů spravedlnosti vrací také Lars Brygmann, který tu hraje zábavnou roli velmi specifického psychiatra Lothara, stejně tak Nicolas Bro v roli hromotluka Flemminga. Søren Malling a Sofie Gråbøl tu září jako velmi specifický pár, své si odehraje i Bodil Jørgensen v roli Frejy, sestry ústředních bratrů. V Dánsku jde o film nacpaný hvězdami (všichni z nich jsou držitelé nejprestižnějších Robert Awards), českým a slovenským divákům může obsazení minimálně rozšířit obzory a jasně ukázat, že výčet dánských hereckých talentů nekončí jen u Madse Mikkelsenena či Nikolaja Costera-Waldaua. Z vícero důvodů si poté svoje momenty pro sebe krade Kardo Razzazi v roli velmi specifického Hamdana.
Jeden z důvodů, proč by u mnohých neměla kinematografie končit jen u hranic Hollywoodu
Jedná se o další výrazný zásek dánské kinematografie, která mezi současně nejuznávanější v Evropě nepatří náhodou. A zároveň jde o jasnou ukázku toho, proč by u mnohých neměl zájem o film končit jenom u hranic hollywoodských kopečků. Když se člověk podívá právě na Dánsko, je to trh, ze kterého často vycházejí chytré, hravé a především nečekané filmové perly. A to i přes fakt, že osvědčený tým už zdánlivě tolik překvapit nedokáže. Jensenova sázka na mix bizarního humoru a balancování mezi žánry se ovšem minimálně neokoukala. A to i přes fakt, že ani tentokrát není úplně jisté, jak moc je Jensen nad věcí a jak moc vše, co film obsahuje, bere vážně. A dost možná je nejlepší nad tím ani dvakrát nepřemýšlet.
Jedná se minimálně o film, u kterého se mohou divácká očekávání projet divokou horskou dráhou. Jen nemusí být úplně jisté, zda si tuhle jízdu užijí, nebo jí svým způsobem jen přetrpí. Mnozí ocení, že nejde o Rytíře spravedlnosti 2.0. Právě přijetí posledního Jensenova filmu ovšem může mnohé v rámci očekávání překvapit. Zda mile či nemile, takový verdikt bude muset udělit každý individuálně. Hravost a vychytralost ovšem tomuhle filmu neodpáře nic. A Jensen bude i nadále patřit mezi minimálně nejvýraznější dánské filmové tvůrce.
Poslední Viking závěrem
Poslední Viking kombinuje černý humor, napětí, absurditu i emocionální hloubku. A herecky v něm září nejen Mads Mikkelsen, ale prakticky každý člen filmu plného uznávaných dánských herců. Bizarní situace a nepředvídatelný děj doplňují nosné pohledy na lidská traumata, rodinné vztahy a komplexnost postav. Jensen opět dokazuje, že dokáže žánry mixovat s lehkostí a hravostí. A přitom dodat potřebné nuance. Poslední Viking je díky tomu nejen černou komedií, ale i filmem, který dokáže překvapit, pobavit a zároveň podnítit k zamyšlení. Tedy kombinace, kterou by mohl lecjaký film závidět…
Verdikt: 7,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Zentropa
