Dokumentární pocta Sergeji Paradžanovovi u příležitosti jeho 100. výročí. Svědectví o spojení unikátního archivního materiálu se surrealistickými loutkovými scénami, které plynule rozmazávají hranice mezi představivostí a realitou…
Sovětsko-gruzinsko-arménsko-ukrajinský filmový režisér a scenárista Sergej Paradžanov měl minulý rok 100. výročí svého narození. I díky tomuto výročí se dokument o Paradžanovovi rozhodl realizovat ukrajinský filmař Taras Tomenko. Jeho režijním hraným debutem byl snímek Dům „Slovo“. Nedopsaný román, právě s ním pojí osudy Paradžanova zpracované v Tomenkově dokumentu Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě jistá tematická spojitost. Konkrétně ve spojitosti s tlakem totalitního režimu na umělce, boje o uměleckou vizi, vnímání uměny jako jakési formy odporu, především ovšem kontext sovětské éry. V případě Tomenkova hraného filmu děj pojednával o literárních umělcích, Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě o těch audiovizuálních. Je pravděpodobné, že i pro mnohé opravdové filmové fanoušky bude jméno Sergej Paradžanov poměrně neznámé jméno. A specificky pojatý dokument prokáže, že je to škoda.
Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě je inspirativní i fascinující
Hned na samotném začátku je poukázáno na fakt, že i když je život Paradžanova poměrně zdokumentován, detaily jeho osobního života a subjektivní zážitky nemusejí vždy mít nutně stoprocentní výpovědní hodnotu. Paradžanov byl extrovert s velmi specifickým smyslem pro humor, právě ten ostatně do velké míry ovlivňoval jeho kariéru. Dokument se od počátku prezentuje obdivuhodnou sbírkou archivních materiálů. I když se oficiálně jedná o dokument, je to takový dokument, který naplno využívá prvky hraného filmu… tedy spíše toho loutkového. Většina života Paradžanova v tomto dokumentu je totiž zpracována pomocí loutek, jen občas dochází k využití skutečných archivních záběrů titulního režiséra.
I díky loutkové formě vlastně Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě většinu času evokuje tragickou pohádku. O umělci, který se dle vlastních slov jako režisér narodil, i skrze užití archivních nahrávek poté snadno působil teatrálně. I to ostatně adekvátně sedí k využitým loutkám. Díky užití loutek jsou i tragické momenty Paradžanovova života pojaté poměrně něžně. A přitom dokáže adekvátně vykreslit, že to ambiciózní tvůrce nemohl mít lehké. Především v momentech, kdy byla prozrazena jeho homosexualita. Díky Paradžanovově neortodoxnímu přístupu se tak snadno stal protivníkem sovětů, i přes různé strasti ovšem nadále prohlašoval, že jeho ducha nezlomili. I díky archivním nahrávkám to přitom nepůsobí jako pouhá póza nenávratně poškozeného mučedníka. I když se dle vlastních slov nedočkal realizace svého vrcholného díla jako Andrej Tarkovskij nebo Federico Fellini.
Skutečně sentimentální, přesto funkční
Název slibuje sentimentálnost, ta se také nevyhnutelně dostaví. Ale vůbec to není špatně. Tomenkův dokument samozřejmě díky využití loutek snadno evokuje i Ruku, poslední film Jiřího Trnky. Ruka je satirou/alegorií, Tomenko se vydává cestou dokumentární loutkové biografie, spojuje je ovšem boj umělce proti represím. Tomenkův přístup je poutavý, především i v těch momentech, kdy si nehraje jenom s loutkami, ale i prostředím, do kterého jsou zrovna zasazené. Občas spoléhá na falešné pozadí, občas zase na kulisy. Forma je to nicméně tak zábavná, že se celých 80 minut dokumentu nevyčerpá. A je rozhodně zajímavější nežli vzpomínání přes fotky a mluvící hlavy. Když se navíc zamyslíme nad tím, že dokument původně vznikl k výročí 100 let od narození Paradažanova, výsledek působí jako přesně ten film, který by nejspíše specifický filmař ocenil.
Samotnou filmovou kamerou se ovšem dokument zabývá spíše okrajově, zaměří se především na komplexní spolupráci Paradžanova s kameramanem Jurijem Illjenkem při natáčení filmu Stíny zapomenutých předků. Spíše nežli o tvůrci, který aktivně točí, dokument pojednává o filmaři, který chce točit… ale nemůže. Jde v tom samozřejmě objevit jisté paralely k moderní době, zároveň i formu pohrdání tehdejšího režimu, který ovšem i vzhledem k aktuálním světovým událostem úplně nevymizel, protože principy a ideje socialismu očividně někde nadále přežívají. A dost možná blíže, než si mnozí dokážou přiznat.
Materiál na zábavný hraný film, v dokumentární formě ovšem obstojí
Materiál dokumentu je solidním základem pro zábavný hraný film, který by o síle ducha mohl klidně pojednávat stejně přesvědčivě jako Život je krásný Roberta Benigniho. Obstojí ovšem podobně i ve své dokumentární formě. Tomenko na loutkovou formu sází pouze většinu času, nikoliv po celou dobu, a když už zapojí záběry lidského Paradžanova či jiné hrané záběry, které dodávají nutný kontext, nezvládají jakkoli vyrušovat. Je z něj cítit forma respektu, zároveň i adekvátně odměřeného přístupu. A chvílemi film vyloženě rozmazává hranice mezi dokumentem a fikčním dílem. Přitom pořád v adekvátní konstelaci, která celkové dojmy moc poškodit nedokáže.
Je to především forma vyprávění příběhu o inspirativním a fascinujícím muži. Nejen jako filmař, ale jako lidská osobnost. Byl to samorost, který se snažil udržet silný žaludek i v nejtěžších chvílích, snažil se i v nich projevovat svou slabost pro výtvarné umění. Jen málokdy se může stát, že vznikne dokument, který dokáže skutečně tak reflektovat osobu, o které pojednává. A přesně to se Tomenkovi – minimálně dle toho, jak jeho dokument Paradžanova prezentuje – povedlo. Po jeho hraném debutu tak projevuje talent i na dokumentárním poli, snad mu vývoj aktuálního ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou časem umožní realizovat další projekty. Očividně se totiž jedná o filmaře, jehož talentu by byla škoda. A samotný Paradžanov by na něj nejspíše byl hrdý. Jen tedy nejspíše svým specifickým způsobem.
Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě závěrem
Sentimentální cesta po Paradžanovově planetě je dokument, který dokáže citlivě a zároveň působivě vyprávět o životě a tvorbě jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry. Tomenkův originální přístup – kombinace loutkové formy, archivních záběrů a hravého prostředí – umožňuje divákovi nahlédnout nejen do umělcova světa, ale i do jeho osobnosti jako samorosta i bojovníka za uměleckou svobodu.
Dokument ukazuje, že i přes represivní režim, tlak společnosti či vlastní životní strasti může duch tvůrce zůstat neochvějný. Forma filmu, která často balancuje mezi dokumentem a hraným dílem, je nejen esteticky potěšující, ale i velmi kreativní. Tomenkova práce potvrzuje, že vyprávění o silných osobnostech kultury může být současně poutavé, esteticky zajímavé a edukativní. A že i dnes stojí za to připomínat hrdiny, kteří svou tvorbou a odvahou ovlivnili umělecký svět. A přesně proto mají vznikat filmy, které zajistí, že se na ně i mnoho let po jejich smrti jen tak nezapomene…
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Ukrainian Film Distribution
