Šikanovaný teenager a homosexuál Cameron Cope (Miles Heizer) se impulzivně rozhodne vstoupit do americké námořní pěchoty. V různorodé skupině rekrutů pak najde přátele i nový smysl života…
Greg Cope White je homosexuál, který sloužil v armádě v době, kdy byla homosexualita tabu. Jako homosexuální muž se musel vyrovnávat s předsudky, strachem z odhalení a s vnitřním konfliktem mezi osobní identitou a vojenskou kulturou založenou na tvrdosti a disciplíně, na základě svých zkušeností poté v roce 2015 vydal memoár s názvem The Pink Marine (Růžový mariňák), který popisuje, jak to probíhá v případech, kdy se mladý gay ocitne v prostředí plném tradiční maskulinity. A jak ho jeho vojenské zkušenosti jako člověka posílily.
Právě jeho kniha se poté stává předlohou k nejnovějšímu seriálu Zobáci. Seriál je pojat jako komediální drama, dokáže tak být vtipný, zároveň také chvílemi emocionálně nepříjemný. Samotné prostředí snadno vybízí k očekáváním, že se bude jednat o velmi specifický příběh o dospívání. Výsledkem je seriál, který díky svému tématu nejspíše zaujme. A naštěstí se nemusí opírat jen o nejspíše nevyhnutelné kontroverzní přijetí z jistých sfér.
Zobáci – Armáda zkouší osobní hranice i přátelství
Hlavní hrdina Cameron v podání Milese Heizera se přihlásí do armády, aby začal rychle litovat. Seriál pokrývá celé tři měsíce základního výcviku, kdy jsou kadeti hnaní k fyzickým i psychickým hranicím. Samozřejmě to mnohým bude snadno evokovat například Olověnou vestu, Cameronovi nicméně ve finále ani moc nespěje fakt, že se s ním do armády přihlásil také jeho nejlepší kamarád Ray v podání Liama Oha. Jejich přátelství prochází nevyhnutelnou zkouškou, protože každý má trochu jiný cíl. Cameron chce primárně přežít v toxickém prostředí, Ray se chce ideálně stát tím nejlepším možným vojákem ve své jednotce a vydat se tak ve stopách svého uznávaného otce. Oba kamarádi tak v rámci armády ztělesňují něco zcela odlišného.
Seriál odehrávající se v 90. letech 20. století se může opřít o dobový soundtrack a poměrně přesvědčivé dobové vykreslení. Jedná se o případ seriálu, kdy jsou nosné vnitřní monology ústřední postavy, především i proto, že je na veřejnosti tato postava nejen díky své homosexualitě velmi uzavřena. Navíc se Cameron pohybuje v prostředí, kde není přítomna jen homofobie, ale také rasismus, fatfobie či misogynie. Seriálu se daří prostředí armády vykreslit jako opovrženíhodné. A přesto se mu pořád daří být v jistých momentech nad věcí, přičemž to neznamená, že se nutně přestává brát vážně.
Příběh hlavní postavy v jámě lvové
Cameron je ve formě vojenské služby jednoduše vhozen do jámy lvové. Armáda se stává prostředím, které je plné extrémních výzev. Na jednu stranu se sice do velké míry jedná o rasistické, sexistické a homofobní prostředí, na druhou stranu ovšem pořad platí, že si vojáci mohou vybudovat jakousi formu disciplíny a cti. Co zobáky nezabije, to je jenom posílí. Za pochodu se nějak vykreslují další kadeti krom Camerona a Raye. seriálu poté v rámci epizodické struktury prospívá to, že se každá epizoda zaměřuje na jeden konkrétní úkol, který musí zobáci splnit. Tempo celého seriálu je díky tomu poměrně svižné.
Seriál spoléhá primárně na Cameronovu perspektivu. A Miles Heizler dokáže být nosným protagonistou, který své postavě dodává přesvědčivé vrstvy. Ať už skrze komplikovaný vztah Camerona s jeho matkou v podání Very Farmigy. Či to, jak ho prostředí skutečně zoceluje. Skrze jeho vývoj se seriál skutečně stává vážnějším a vážnějším. Bylo by poté naivní se domnívat, že i přes čerpání z memoáru Whitea přináší seriál nějaký zásadně převratný a dosud neviděný příběh. Příběh je to do velké míry předvídatelný. Přesto svůj příběh seriál vypráví zdařile. A navíc způsobem, který vyvolává emoce v těch momentech, kdy jsou na místě.
Armáda nemusí být jen peklo?
Těžká témata se tu pořád především v první řadě vyvažují s humorem a lidskostí. Na jednu stranu může snadno vyznít jako kritika vojenského prostředí. Na druhou stranu se nesnaží za každou cenu nutně účast v armádě vykreslit jako tu nejhorší věc, kterou může člověk zažít.
Přeci jen to působí, že samotný Greg Cope White je v tomto ohledu již dávno nad věcí. A samozřejmě nutně neplatí, že je hned každý příslušník armády homofobní či rasistické prase. Především i proto, že se občas může ukázat, že svou agresivní nenávistí jen skrývá jistá osobní tajemství. I skrze práci s vyloženě nečernobílou a do velké míry tragickou postavou seržanta Sullivana v podání Maxe Parkera má seriál svým způsobem poměrně jasně osvětový přesah.
Homofobie je v seriálu jasně prezentována jako věc, která může mít negativní následky. Vézt k formám destruktivního chování a především trápení lidí, kteří se „prohřešili“ pouze tím, že jisté věci cítí jinak. Je to seriál o drsném období, které jde dnes vnímat jako formu utopie. Době, kdy otevřenost nebyla normou a práva LGBTQ+ osob nebyla tolik chráněných.
Samozřejmě se najdou jistí lidé, kteří by byli rádi právě za to, aby to homosexuálové měli dnes tak těžké jako v 90. letech. Seriál v tomto ohledu nicméně může reverzní psychologií snadno reflektovat, jak se svět změnil. A že i když se to možná vždy nemusí zdát, jako civilizace se alespoň v něčem očividně vyvíjíme. Dokud tedy člověk nezavítá do průměrné internetové diskuze, v takových případech ta víra zase často hapruje.
Gay příběh tu není jen jako pozlátko
Snadno potěší, že tu faktor gaye v hlavní roli není využit jen jako pozlátko, ale skutečně sehrává nějakou smysluplnou úlohu. Skrze postavu Camerona a výkon Heizera je snadno hmatatelné, jak těžké to takový průměrný mladý homosexuál v 90. letech musel mít. Funguje v něm napětí, protože není zajímavé pouze sledovat postupný vývoj základního vojenského tréninku, ale především vývoje vztahů a samotného prostředí.
Přichází navíc i jeden zlomový bod, který seriál připravuje o rámec komedie, naopak seriál následně činí mnohem temnějším a dospělejším. Seriál se tak postupně vyvíjí s jeho hlavním hrdinou, dospívá s ním. A po osmi epizodách poměrně snadno vyvolá chuť po nášupu (herci při natáčení 1. série rovnou podepsali smlouvy na 2. sérii, její realizace nicméně nejspíše bude záviset především na sledovanosti).
Zobáky pochopitelně jistí lidé odsoudí jako přesně ten produkt, který musel u „woke Netflixu“ vzniknout, jako v drtivé většině případů ovšem jen lidé neuvidí dál než na špičku svého nosu.
Seriál Zobáci má snadno nakročeno k tomu, aby se stal diváckým hitem, protože zvládá poměrně depresivní témata pořád po celou dobu zpracovat poměrně vděčným způsobem, přitom nicméně smyslně pracuje s dobovým kontextem, osobními autentickými zážitky Grega Copea Whitea a poměrně jasným kontrastem mezi současností a 90. lety. Dost pravděpodobné by bylo přehnané Zobáky označit za dokonalý seriál, jsou nicméně minimálně důležitým seriálem. A i proto se doporučují poměrně snadno.
Zobáci závěrem
Seriál Zobáci představuje přesvědčivý a citlivý pohled na náročné prostředí základního armádního výcviku z perspektivy mladého homosexuála. Díky propojení autentických zkušeností Grega Cope Whitea s komediálně-dramatickým pojetím dokáže seriál zaujmout. Seriál funguje i jako komedie, především ale jako postupně zrající drama, které je za pochodu vyzrálejší a vyzrálejší.
Témata homofobie, rasismu, misogynie i toxické maskulinity seriál zpracovává s citlivostí a hloubkou, příběh zároveň ukazuje, jak se jednotlivci dokážou v obtížných situacích zocelit a najít vlastní sílu. Zobáci tak nejsou zaměnitelný seriál o dospívání, ale dílo, které reflektuje dobový kontext, lidské vztahy i proměnu společnosti. To vše prostřednictvím poutavého, uvěřitelného a empatického vyprávění. I díky těmto důvodům je snadné téhle specifické seriálové záležitosti alespoň do jisté míry propadnout…
