Dobový film Vlny režiséra Jiřího Mádla ukáže napínavé a doposud utajené příběhy novinářů Československého rozhlasu. Na konci 60. let, kdy zněl z rádiových vln rokenrol a studentské revolty měnily svět, nastoupí Tomáš Havlík (Vojtěch Vodochovský), starší z bratrů Havlíků, který se musí starat o mladšího bratra Páju (Ondřej Stupka), do prestižní redakce rozhlasu. Záhy se ocitne v nebezpečném souboji redaktorů a tajných služeb. Ve víru událostí půjde brzy všem o život a hlavní hrdina stojí před drsnou volbou: ochránit bratra, nebo pravdu a kolegy?
Vlny – Česká filmová událost
8. 3. 2025 proběhne 32. ročník Českých lvů, nejvíce nominací (14) poté posbíral snímek Jiřího Mádla s názvem Vlny. Známý český herec a pomalu již stejně známý režisér a scenárista na tomto filmu pracoval téměř deset let a výsledkem byl obrovský úspěch. Pozice 2. nejvýdělečnějšího českého filmu všech dob (bez inflace), kterému může trumfovat jenom úspěch Žen v běhu (211,9 milionů korun vs. 152,4 milionů korun). Úspěch v podobě umístění se v užším výběru na nominace na Oscara za „Nejlepší mezinárodní film“. A právě těch zmíněných 14 nominací na Českého lva.
Vlny mohou na Českých lvech proměnit většinu jako se to v roce 2014 povedlo Hořícímu keři, stejně tak může dojít k překvapení jako v minulém roce, kdy snímek Bratři z 15 nominací proměnil pouze tu za „Nejlepší film“. Vlny jsou jednoduše úspěšný film, kdy bude mít nejeden film v brzkých letech problém takový úspěch napodobit. V čem jsou ovšem Vlny vlastně tolik zásadní?
Vlny – Sto lidí, sto chutí a někdy i sto různých hloupých argumentů
Důležité je si pro začátek zmínit, že samotný film začíná větou, že jsou postavy filmu osudem skutečných osob inspirovány. Jde o důležitý poznatek pro všechny, kteří mají problém s tím, že Vlny skutečnou historii nevyobrazují na 100%. Role ústředního týmu rozhlasu v odstoupení Antonína Novotného z pozice prezidenta republiky je tak fabulací, stejně tak nějaké ty vztahy na pracovišti, menší epizodky a nějaké ty veřejná tajemství. Je pro začátek si to nutné ujasnit, protože Vlny nejsou filmem pro ty, kteří se chtějí nimrat v těch nejniternějších odklonech. A neuškodí si uvědomit ještě jednu věc.
Vlny šly do kin již v srpnu 2024 a od té doby se objevila pár lidí, kteří se z rozhořčením vyjadřovali k tomu, jak si může film o vpádu vojsk Varšavské smlouvy dovolit točit člověk, který takovou dobu nezažil. Ano, Jiří Mádl se narodil až v roce 1986 a dobu okolo roku 1968 tak nezažil. Ano, stejně jako Ridley Scott nezažil vládu Marca Aurelia, Steven Spielberg neprošel koncentračním táborem ani vojenskou službou v 2. světové válce, nebo Otakar Vávra nezažil čarodějnické procesy na konci 17. století. Kdo chce Vlnám vyčítat zrovna tohle, samozřejmě na to má plné právo. Jde ovšem přeci jen o výtky, které jsou tak úsměvné, že je třeba je pro začátek vypíchnout.
Příběh lidí, kteří touží po svobodě
Vlny jsou českým filmem, který se od prvních momentů jeví světově a snese opravdu nosné srovnání se světovou produkcí. Výroba filmu měla sice vyjít na 79,8 milionů korun, v přepočtu na dolary je to ovšem zhruba pouze 3,3 miliony dolarů. To je částka, která by pravděpodobně v USA nestačila ani na výrobu nejednoho nezávislého filmu. Přesto se v českých podmínkách jedná o nadstandardní částku. Klíčový je ovšem fakt, že výsledek skutečně působí velkolepě.
Do Vln se dá do jisté míry strefovat tím, že působí až příliš hollywoodský. Přesto v nich ovšem pořád zůstává nádech českého filmu a to především Mádlovou schopností vyobrazit tamější dobu. Mádl diváka do 60. let vhodí už při úvodním skandování „Chceme světlo! Chceme více světla!“ Od počátku Mádl zvládá vykreslit postavy a především dát hlavní postavě Tomáše nosnou motivaci. Vlny zobrazují dobu, kdy bylo nutné vybírat si mezi rodinou a přáteli, lidskostí a bezpečím. V centru Vln je především boj za svobodu a potlačení cenzury, kterou dost naivně může po odstoupení Novotného z prezidentské funkce paradoxně představovat jeho nástupce Ludvík SVOBODA.
Vlny se opírají o skvělý ansámbl
Vlny obstojně fungují jako expozice do novinářské práce, dost snadno se dá říct, že práce novináře nikdy nepůsobila tak „cool“. Je to zároveň perfektní ansámblovka, protože každý z členů ústředního hereckého obsazení dostává nějaký prostor zazářit. Stanislav Majer našel v Milanu Weinerovi dost možná svou životní roli, které dodává velké charisma a věrohodně zobrazuje Weinera jako muže pro spravedlnost. Majerův Weiner je svým způsobem srdíčkem celého filmu.
Tomáš Havlík je poměrně komplexní protagonista, ke kterému je sice nutné si nějak hledat cestu, zároveň je ovšem jeho chování srozumitelné a jeho (fikční) romance s Věrou Šťovíčkovou ve finále až překvapivě dobře funguje, především díky důkazu o tom, že je Táňa Pauhofová tak trochu nedoceněná herečka. Martin Hoffman jako Luboš Dobrovský potvrdí pozici jednoho z nejtalentovanějších českých herců, Vojtěch Kotek je poté velmi dobře vyobrazený Jiří Dienstbier. Každý člen redakce má nějakou svou povahu, především ovšem potěší, že členové redakce skutečné působí jako sehraná parta, kterou dopředu vede stejná ideologie.
Vlny stojí na mnoha výtečných kreativních rozhodnutích
Klíčovou roli by měl ve filmu o rozhlasu sehrát především zvuk a je proto potěšující, že je právě zvuk ve Vlnách skvělý a především intenzivní. A kdo přišel s nápadem na to užít perfektně hodící se píseň Marty Kubišové, zaslouží si smeknout klobouk, protože skvěle zvládne vystihnout atmosféru dané scény. Samotná původní hudba Simona Groffa zvládá upevnit atmosféru a přispívá k budování napětí ve vypjatých scénách. Je vlastně překvapivé, jak zvládnou být Vlny napínavé, byť jsou do jisté míry předvídatelné.
Sám Jiří Mádl nevnímá historickou látku jako svazující, protože si sám může vybrat směr, kterým se vydá. Jestli se dá Mádlův výsledek nějak označit, je to majestátní vyobrazení do jisté míry nedoceněných hrdinů toho neslavného dne 20. 8. 1968. A nějak moc poté nesejde na tom, zda se se vyobrazují dané událostí 50:50, nebo třeba jen 40:60. Už jen proto, že příběh Vln mluví sám za sebe. Mádl si rozhodně nezaslouží vyčítání za to, že si dovolí vyprávět o době, kterou nezažil. Naopak si zaslouží uznání za to, že k vyobrazení této době přistupuje vyzrále. A aby tohle člověk zvládl docenit, opravdu mu nemusí být přes 60!
Režie Jiřího Mádla je neokázalá a nenápadná, přesto stylová
Režie Jiřího Mádla možná vždycky není kdovíjak výrazná, má vlastně blíže k režii takového Bena Afflecka u Arga. Stejně neokázalá a svým způsobem nenápadná, přesto stylová a plná nosných kreativních rozhodnutí. Potěší například práce s kombinováním archivních záběrů, kterou doplňují hrané záběry. Vlny díky tomu ještě více působí, že diváka skutečně ponořují do roku 1968, byť možná přeskakování do archivních záběrů může pro někoho působit rušivě.
Výtečná výprava, výborné kostýmy, výtečně zvolené zpomalovačky (takhle se to dělá, Zacku!), výborná kamera Martina Žiarana, především ovšem nadčasové téma. Vlny se možná odehrávají v roce 1968 a vyprávějí o režimu, který v České republice zanikl, obavy z cenzury, návratu socialismu a omezování lidských práv jsou ovšem aktuální. Vlny je proto hloupé hned odsoudit jako nadbytečnou výpravu do historie… protože se těch filmů o komunismu přeci točí pořád moc! Opět se ovšem jedná o příliš úzkoprsý pohled a nepochopení toho, že historie zvládne nejednou vypovídat o současnosti. Nejen díky faktu, že má ta mrcha historie potřebu se nejednou opakovat.
Je snadné si Vlny zamilovat
Vlny je proto snadné si zamilovat. Byť jsou pro mnohé příliš hollywoodské, příliš mainstream, možná až příliš prvoplánové a někdo v tom najde nejspíše maximálně majestátní pomník kýče. Najdou se ovšem i tací, kteří budou úspěch Vln oslavovat. A rozhodně se za to nemusí stydět! Vlny snesou srovnání s Hořícím keřem, především ovšem potvrdí, že je Jiří Mádl jeden velký tvůrčí talent, kterého bude zajímavé do budoucna sledovat.
Vlny závěrem
Vlny jsou událostí. Jiří Mádl rozhodně nenatočil pouze zaměnitelný film o zlém režimu, ale film, který má velký přesah a jeho motivy jde snadno přenést na 21. století. Je to velkolepá česká podívaná, která snese srovnání se zahraniční produkcí a donutí docenit dosud tak trochu přehlížené hrdiny jednoho stěžejního neslavného historického data. Jeden z nejlepších českých filmů za poslední roky!
PS: Zamrzí, že ve stínu Stanislava Majera, Vojtěcha Vodochovského, Martina Hoffmana nebo Táňy Pauhofové zapadne výkon Igora Bareše. V menší roli ředitele Hrabského Bareš představil jeden z nejlepších hereckých českých výkonů uplynulého roku.
Verdikt: 9 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Bontonfilm
