Devítiletá Alice Hartová přijde při požáru o rodiče a vyrůstá poté s babičkou June na květinové farmě, kde zjišťuje, že existují tajemství uvnitř tajemství. Po letech ji ale odhalená zrada přinutí vyrovnat se s minulostí.
Holly Ringland a její výjimečný příběh…
Pokud bychom se chtěli dopátrat důvodu, proč je seriál Ztracené květiny Alice Hartové tak povedený, musíme jít na začátek všeho. A to za australskou spisovatelkou Holly Ringland, která napsala předlohu téhle povedené adaptace, která v roce 2019 vyšla i u nás. Její kniha je krásná, citlivá, díky jejím životním zkušenostem uvěřitelná. A byť pojednává o citlivých tématech, není nijak patetická. A dost častý je vnitřní děj postav, jak vnímají sebe, jak vnímají, jak ostatní vnímají je samotné. Protože Holly Ringland používá popis věcí pomocí metafor a různých obrazů vzpomínek, které skvěle využívají fantazii čtenáře. Holly Ringland napsala příběh, který mě na svých stránkách dojal, rozbrečel i donutil chtít všechno kolem sebe roztřískat, ale zároveň je tam ta druhá část, která musí ve čtenáři uzrát. Ta věc, která která z příběhu Alice Hartové dělá něco víc, než jenom vyprávění o domácím násilí a jeho následcích.
Navíc z jejího příběhu cítíte tu lásku a respekt k zemi, ve které autorka sama vyrostla, a čtenáři mají možnost podělit se o to s ní. Což je obdivuhodné, když má jako pomocníka pouze slova, ne obraz. Navíc skvěle pracuje s myšlenkou, zda lze kruh násilí rozbít nebo je jedno, jak moc se zlu bráníme, když je v naší krvi, je tam napořád, je naší součástí. A zda je možné zabránit, aby se minulost opakovala, přestože v nás má svůj dráp zaseknutý opravdu hluboko. A přestože se seriál způsobem zpracováním některých linek od své předlohy lehce odlišuje, povedlo se příběh citlivě adaptovat?
Je příběh Alice Hartové povedená adaptace?
Ze začátku příběh Alice Hartové uhodí jako vítr. A to už je jenom krůček k tomu, aby učinila to nejodvážnejší rozhodnutí, které jenom devítiletá holčička udělat může. Už jí chybí jenom dvě věci k rozdělání ohně. Rozhodne se pomoct svému tatínkovi, který sešel z cesty. V jeho srdci se usídlila temnota, která ho nutí dělat špatné věci Alici a její mamince. Pomůže mu tedy vstát z popela, jako se to tehdy podařilo Fénixovi. Tehdy poprvé Alice pochopí, že život není jako v knihách. A že oheň možná pomáhá krajině i žindravě, ale lidskému životu už ne. Ale bylo to vážně tak? Nebo jsou vzpomínky vrtkavé stejně jako naše city?
A tak se malá Alice dostává na květinovou farmu své babičky June. Zde nachází nejen spoustu krásy a uklidnění v péči o květiny (jako tehdy s mamkou), nové přátele mezi ženami, o které se tam June stará, svůj hlas (nejenom ten, o který během požáru přišla), první lásku i první zklamání, ale také tajemství, lži, polopravdy a bolestnou minulost své rodiny. Zvládne se postavit osudu nebo zůstane jenom další pošlapanou Květinou?
Vizuální pastva pro oči…
Moc bych chtěla vyzdvyhnout zpracování seriálu. A to především v rámci zachování esence předlohy. Pracuje se zde se zobrazením emocí pomocí obrazů. Ani není třeba věci polopatě vysvětlovat. Všechno nevyřčené pochopíte z výrazů postav, obrazů vzpomínek, když se postava dostane do stejné situace jako dřív, nasnímání krajiny a především květin. Není třeba slovy říkat věci. Proto spoustu věci říkají právě květiny, protože tomu postavy rozumí. A divákovi se to napíše do obrazu, aby se postupně učil květomluvě. I jiným věcem. Třeba jak založit oheň.
„Floriografie neboli květomluva: je způsob, jak sdělit své pocity a názory jiné osobě za pomoci květin, zejména jako prostředek erotické komunikace. Diskrétně vyjadřuje city a názory, které by se obtížně řekly slovy nebo by bylo jejich slovní vyjádření v dané situaci nežádoucí (např. společensky nepřijatelné).“
Skvělé herecké obsazení seriálu Ztracené květiny Alice Hartové…
Už od začátku vyniká představitelka malé Alice Alyla Browne, kterou její příběh začíná. Protože ona předvádí neskutečnou paletu emocí a je těžké nepropadnout té její naivitě a dětské nevinnosti s vizáží divoké a nespoutané přírody, s vlasy barvy akácie v květu. Stejně jako její dospělá verze v podání Alycie Debnam-Carey, která je stejně divoká jako žindrava. A proto je tak smutné dívat se na to, jak postupně chřadne, protože ne každý ví, jakou péči každá Květina potřebuje. Aliciným protipólem je Sigourney Weaver, která hraje June, babičku Alice. Ona je prostě jedinečná. A když si s ní projdete všechno, na konci to pochopíte, Sigourney tady má vážně strašně moc poloh a ve všech exceluje.
Ostatní Květiny a ostatní postavy jsou právě pro tyhle dvě důležité. A jejich vlastní příběhy a ztráty umocňují to, jak se babička s vnučkou vnímají. A zda i přes ty lži z minulosti k sobě zvládnou najít cestu zpátky…
Pro koho je seriál Ztracené květiny Alice Hartové určený?
Bylo by snadné říct, že tohle je úplně stejný seriál jako třeba Sedmilhářky nebo Úplně cizí lidé (za produkcí stojí stejní lidé jako právě za těmito adpatacemi australské spisovatelky Liane Moriarty), ale něco je tam jinak. Něco, co vás nutí sledovat dál a fandit postavám. Protože cítíte, jak křehké jsou jejich životy. Ale zároveň chápete, proč dělají, co dělají. Proč obětují sami sebe jenom proto, aby pomohli druhým. Nebo proč se vydávají na cestu sebedestrukce, protože jsou prostě jenom zmatené a ztracené. Je to seriál spíš pro ženy? Já přesně nevím. Sama jsem spíš příznivce akčnějších věcí, ale tohle mě dostalo. Přeci jen…kdo by odolal pohledu na tolik rudých a žlutých klokanek pohromadě?
Doporučuji tedy seriál Ztracené květiny Alice Hartové?
Ano, jednoznačně doporučuji jako krásný příběh plný lásky k rodině a přírodě. O tom, co je důležité a co nás formuje. Ztracené květiny Alice Hartové je skvělý kousek, protože příběh zůstane v srdci. A není právě tohle to hlavní? Jenom si připravte papírové kapesníčky. Jako hodně.
Hodnocení: 9,5/10
Tohle byla naše recenze seriálu Ztracené květiny Alice Hartové, na kterýse můžete podívat na Prime Video, další recenze k přečtení najdete na našich stránkách.
Zdroj titulního obrázku: Prime Video
