Známí neznámí jako dvacátá variace
Parta českých a slovenských přátel, kteří se sejdou v pražském bytě, aby oslavili příchod Nového roku. Znají se už dlouho a i toto setkání by se neslo v duchu klasické silvestrovské oslavy, kdyby… Kdyby se nenarodil zdánlivě nevinný nápad: dát všechny mobilní telefony na stůl a nahlas sdílet každou doručenou zprávu a dát na hlasitý odposlech každý příchozí hovor. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči…? Stačí jeden večer a z dobrých známých se stanou neznámí.
Italská komedie Naprostí cizinci se zapsala do historie. Komedie z roku 2016 se totiž dočkala rekordního počtu předělávek, který by měl k dnešnímu dni atakovat číslo 20. Vznikla tak již verze španělská, francouzská, jihokorejská, turecká i německá. A nyní vznikla i verze československá. Režijní celovečerní debut Zuzany Mariankové tak koncept o sedmici známých, kteří se skrze své mobily dozví, že jsou spíše neznámí přenáší do lokálních vod a je jen otázka, zda má smysl pořád kráčet do stejné vody. I proto, že tato novinka vlastně dost možná zas tak moc nového nepřináší.
Opakování téhož, opět morálně komplikované
Hned na samotném startu by se nejspíš hodilo oznámit, že autor textu neviděl italskou původní verzi. Viděl ovšem bohužel verzi německou a celý koncept mu přijde z lidského hlediska prakticky nevěrohodný. Proč by sedm lidí dobrovolně dovolilo se koukat do vlastních mobilů? A argument, že by je odmítnutí mohlo prozradit ve finále nefunguje jako argument. Kterákoliv z ústředních postav by totiž snadno mohla užít argumentaci, že jde o soukromé záležitosti a do těch nikomu nic není. I kdyby měl v mobilu dětskou pornografii či Felixe Slováčka v tangách. Česká verze je alespoň sympatická v tom, že v závěru přináší svěží nápad (který německá verze postrádá, obsahuje ho ovšem původní italská verze), který vlastně na celý sociální experiment přitažený za vlasy hází tak trochu jiný pohled.
V myšlenkách se tak divák může upínat k myšlenkám o tom, zda někdy přeci jen není lepší nějaká ta tajemství mít a zda neplatí známé ´´co se člověk xxx nedozví, to mu neublíží´´. Jde o lehké morální dilema, kdy se především ukazuje, že náhlá absence tajemství a prozrazování citlivých informací náhle člověka může vybarvit ve zcela jiném světle. I když tak Známí neznámí i původní Dokonalí cizinci chtějí být nejspíš především komedií, vyznívají ve finále tak trochu tragikomicky. Hlavní problém Známých neznámých tak ve finále tkví především v tom, že jde o 20x variaci téhož, která skutečně nic navíc nepřidává. Ať už po struktuře scénáře či hypotetickým dodatkem.
Ve finále se tak mohou ocenit především velmi dobré herecké výkony, slušná řemeslná stránka a fakt, že se to celé podařilo nepokazit. I když to vlastně moc pokazit nešlo, protože se to celé pořád drží pevného základu. Angažování scenáristy Petra Jarchovského (Pelíšky, Musíme si pomáhat) tak ve finále nehraje zas tak moc stěžejní roli, jeho role spočívala především v lokálním přenosu. Humor je například znatelně méně vulgární a nevhodný než v případě německé verze Téměř dokonalá tajemství, k vyložené zábavnosti ovšem téměř žádný moment nespěje.
Známí neznámí závěrem
Klíčový tak zůstává fakt, že se žádnou nadstavbou tahle česká verze nepřichází a zaujmout tak může jediné neznalé předchozích verzí. Známí neznámí tak v součtu budou o poznání snesitelnější než většina lokálních českých komedií, protože berou odjinud. Na druhou stranu ovšem původní koncept nedokázali úplně zničit a sázka na jistotu se v tomto ohledu spíše vyplatila. Přesto je smysl existence spíše na pováženou.
Verdikt: 5 z 10
Zdroj: csfd.cz
Zdroj hlavního obrázku: cinemart.cz
