Hlavní postavou je Hig (Jacob Elordi), mladý pilot, který si spolu s vojenským specialistou na přežití Bangleym (Josh Brolin) vybudoval funkční, avšak izolovanou usedlost v drsném postapokalyptickém světě. Když však Hig zachytí záhadný rádiový signál, vydává se do neznáma hledat naději — a lidskost, v jejíž existenci stále věří…

Vzhlížet ke hvězdám: Ridley Scott tentokrát zůstává na půli cesty

Ridley Scott je jedním z těch režisérů, u kterých se člověk může jen těžko ubránit určitému obdivu. Ve svých téměř devadesáti letech stále natáčí, neustále oznamuje nové projekty a podle vlastních slov nemá v plánu přestat, dokud mu to dovolí zdraví. Režisér Vetřelce, Blade Runnera, Gladiátora nebo Marťana navíc stále dokáže přijít s filmem, který vzbudí pozornost už samotným jménem jeho tvůrce. Nedávno ostatně prohlásil, že nechce opakovat sám sebe a že jeho filmy byly trefou do černého. Vzhledem k tomu, že má údajně připravených zhruba tucet dalších projektů, je možné, že Scott bude ještě několik let jedním z nejaktivnějších hollywoodských režisérů.

O to zajímavější je sledovat, co s jeho tvorbou dělá samotné tempo. Kameraman John Mathieson, který se Scottem pracoval na několika filmech, nedávno režiséra kritizoval za údajnou netrpělivost a menší pečlivost. Podle něj dnes Scott využívá velké množství kamer a snaží se natáčení co nejvíce urychlit, zatímco v minulosti měl být při práci mnohem důkladnější. Scott se samozřejmě dočkal také zastání a z jediné kritiky rozhodně nejde dělat definitivní závěr o jeho současném přístupu. Vzhlížet ke hvězdám ovšem bohužel dává některým podobným obavám trochu nepříjemně konkrétní podobu.

Post-apo, které má zajímavý základ

Příběh vychází z románu Petera Hellera z roku 2012. Svět v něm zasáhla pandemie chřipky, na kterou následně navázala krvavá nemoc. Výsledkem je civilizace, která se prakticky rozpadla a většina lidstva je mrtvá. Scénář Marka L. Smitha se přitom nesnaží celý tento svět dopodrobna vysvětlovat. Mnoho věcí zůstává pouze naznačených, což samo o sobě nemusí být vůbec špatně. Hlavní postavou je Hig, kterého hraje Jacob Elordi. Žije na opuštěném letišti v Coloradu a jeho nejbližšími společníky jsou pes Jasper a poněkud svérázný Bangley v podání Joshe Brolina. Hig zároveň stále nese bolest ze smrti své manželky Melissy, kterou připravila o život epidemie. Jednoho dne při letu se svou Cessnou 182 zachytí rádiový signál z Grand Junctionu. Někdo tam možná stále vysílá. Hig se proto rozhodne zjistit, kdo je na druhém konci.

Na papíře to rozhodně není špatný základ. Postapokalyptické prostředí nabízí prostor pro thriller, survival i psychologické drama. Přítomnost psa samozřejmě připomene Já, legenda, některé výjevy zase mohou evokovat Šíleného Maxe, ovšem v podstatně komornější podobě. A paradoxně právě ve chvílích, kdy film trochu přestane řešit své postavy a začne být jednoduše akčním post-apem, funguje nejlépe. Scott si zde umí užít rating R a některé souboje či střety jsou překvapivě brutální. Jenže problém je v tom, že většina těch nejlepších akčních momentů už byla ukázána v trailerech. Pokud jste tedy marketingovou kampaň sledovali pečlivě, film vám v tomto ohledu mnoho nového nenabídne.

Kniha toho nabízí víc

Ještě větší problém se ukazuje při srovnání s předlohou. Vzhlížet ke hvězdám totiž místy velmi silně připomíná adaptaci knihy, která se pokusila převést děj na plátno, ale už tolik nedokázala zachovat to, co předloze dodávalo hloubku. Jedním z důležitých prvků románu je například vztah mezi Higem a Bangleym. Zatímco Hig se snaží udržet si zbytky soucitu a lidskosti, Bangley zastává podstatně pragmatičtější pohled. V novém světě podle něj nemá smysl lpět na pravidlech staré civilizace. Právě jejich odlišné přístupy by mohly být jedním z hlavních zdrojů napětí.

Film tuto dynamiku sice zachovává, ale nedokáže ji dostatečně rozvinout. Podobně dopadá i komunita menonitů, kterým Hig podle předlohy pravidelně vozí zásoby. Ve filmu tato část existuje, ale působí skoro dojmem povinné položky odškrtnuté ze seznamu scén, které musí adaptace obsahovat. Není úplně jasné, proč bychom jí měli věnovat pozornost nebo jak významně ovlivňuje další dění. A přesně v takových chvílích člověk začne přemýšlet, jestli by většina těchto motivů nefungovala lépe na stránkách knihy.

Když dobré obsazení nestačí

Potenciál přitom rozhodně nechybí ani v hereckém obsazení. Vedle Elordiho se objevují Josh Brolin, Margaret Qualley nebo Guy Pearce, tedy herci, kteří už mnohokrát dokázali, že si umějí poradit i s komplikovanými a psychologicky vrstevnatými postavami. Problém je ale opět především ve scénáři. Hig se postupně sbližuje s Cimou v podání Margaret Qualley, přičemž oba spojuje zkušenost se ztrátou blízkého člověka. Teoreticky jde o velmi přirozený základ pro emocionální vztah dvou lidí, kteří hledají důvod pokračovat dál. Prakticky však jejich sbližování působí místy poněkud strojeně a film nedokáže vytvořit tak silné emocionální pouto, jaké by si tato linka zasloužila.

A pokud někdo čekal, že hlavním problémem bude Jacob Elordi, můžete být vlastně příjemně překvapeni. Jeho výkon není tím, co by film výrazně potápělo. Kdyby Higa hráli Paul Mescal, Glen Powell nebo někdo další z podobné herecké generace, pravděpodobně by se výsledek příliš nezměnil. Některé problémy jsou totiž zabudované přímo ve scénáři a žádný herec je úplně nezachrání.

Scott bez své obvyklé velkoleposti

Zajímavé je také sledovat, jak komorní film Scott tentokrát natočil. Na člověka, který má za sebou Gladiátora, Napoleona, Promethea nebo Vetřelce: Covenant, působí Vzhlížet ke hvězdám překvapivě skromně. A to i přesto, že rozpočet měl podle dostupných informací dosahovat zhruba 110 milionů dolarů.

Za kamerou stojí oscarový Erik Messerschmidt a právě vizuální stránka patří k několika jistotám filmu. Především záběry krajiny a některé detaily akčních scén vypadají velmi dobře. Scott se ovšem tentokrát nesnaží vytvářet další monumentální podívanou. Mnohem častěji zůstává s několika postavami v menších prostorech a pracuje s pocitem izolace. Jenže ani zde se nedaří využít potenciál naplno. Některé scény vypadají velmi dobře, celek však působí podivně uměle. Jako kdyby jednotlivé části pocházely z různých filmů. A totéž platí pro atmosféru.

Film neví, čím chce být

Harry Gregson-Williams občas přichází s opravdu povedenými hudebními motivy a soundtrack dokáže vytvořit potřebnou melancholii. Jenže samotný film si není vždy jistý, jakou atmosféru vlastně chce mít. Jednou sledujeme depresivní svět po konci civilizace, ve kterém několik posledních přeživších bojuje o základní potřeby. O chvíli později se film začne tvářit téměř jako naivní dystopická pohádka. Překvapivě tak má Vzhlížet ke hvězdám v některých momentech blíže ke Scottovu Marťanovi než k temnějším postapokalyptickým filmům.

To samo o sobě nemusí být chyba. Problém spočívá v tom, že film mezi těmito polohami nepřechází úplně přirozeně. Jednotlivé části fungují, ale dohromady nevytvářejí úplně soudržný celek. Podobně nevyužitý zůstává i psychologický potenciál příběhu. Film se několikrát vydá směrem, který vypadá jako začátek zajímavějšího tématu, jen aby ho následně nechal vyšumět. Postavy mají za sebou traumata, svět kolem nich nabízí spoustu morálních otázek a samotná cesta za rádiovým signálem může fungovat jako velmi jednoduchá, ale nosná metafora naděje. Vzhlížet ke hvězdám však jen málokdy dokáže tyto možnosti skutečně vytěžit.

Jede Ridley Scott na autopilota?

Právě tady se vrací otázka, kterou v posledních měsících otevřel John Mathieson. Je Ridley Scott skutečně méně pečlivý než dříve? Je příliš rychlý? Nebo je to jen přirozená změna režiséra, který už má za sebou tolik filmů, že si může dovolit pracovat jinak? Z jednoho filmu se samozřejmě definitivní závěr dělat nedá. Vzhlížet ke hvězdám ale rozhodně patří k těm jeho projektům, u kterých člověk podobné otázky začne chápat.

Nejvíce totiž zamrzí, kolik potenciálně zajímavých věcí se zde nachází. Máme tu postapokalyptický svět, vztah dvou mužů s odlišným pohledem na přežití, ztrátu blízkých, osamělost, tajemný rádiový signál i otázku, co vlastně z člověka zůstane, když přestane fungovat civilizace. Jenže film většinu těchto možností využije jen napůl. Nejde přitom o vyloženě špatný film. Akce funguje, Messerschmidtova kamera má několik povedených momentů, soundtrack občas trefí správnou atmosféru a herecké obsazení rozhodně není problémem. Jenže u Ridleyho Scotta člověk přirozeně čeká něco víc než několik povedených součástek.

Vzhlížet ke hvězdám závěrem

Bylo by asi přehnané říct, že Ridley Scott skutečně točí všechny své filmy na autopilota. Jeho energie, pracovní tempo a chuť pouštět se do dalších projektů jsou ostatně i po tolika desetiletích obdivuhodné. Vzhlížet ke hvězdám ale bohužel patří mezi jeho filmy, u kterých je více cítit rychlost než režijní posedlost detailem.

Výsledkem je adaptace, která má zajímavý základ, několik povedených akčních scén a pár skutečně kvalitních hereckých výkonů, ale jen málokdy dokáže využít potenciál svého světa. Ve srovnání s knihou navíc až příliš často vyvolává pocit, že všechno, co na papíře fungovalo, se na plátno nepodařilo přenést v plné síle. Scott má přitom stále právo tvrdit, že nechce opakovat sám sebe. Problém je, že Vzhlížet ke hvězdám působí paradoxně jako jeden z jeho nejméně výrazných filmů. Není to katastrofa ani ostuda, spíš průměrné post-apo, které mělo všechny předpoklady být něč podstatně zajímavějším. A pokud Scott skutečně plánuje točit až do devadesáti a ještě dál, nezbývá než doufat, že jeho další filmy budou mít o něco více času, energie a především důvodů, proč si je zapamatovat….

Verdikt: 6 z 10

Zdroj titulního obrázku: 20th Century Studios