Paní Harrisová jede do Paříže s pohádkovým nádechem
Ada Harrisová (Lesley Manville) žije velmi poklidným životem v poválečném Londýně. Na živobytí si vydělává úklidem domácností bohatých sousedů, občas zaskočí s přáteli do hospůdky, večer zavzpomíná na padlého manžela a víc už toho od života vlastně nechce. Kromě šatů od proslulého francouzského návrháře Christiana Diora (Philippe Bertin). Nedosažitelný sen má denně před očima v šatní skříni jednoho z domů, ve kterém uklízí. Život ji převrátí naruby dodatečně vyplacený příspěvek pro válečné vdovy. O tom, co s balíkem peněz udělá, nepřemýšlí ani chvilku.
Ze všeho nejdřív si koupí letenku do Paříže, aby už za pár dní odvážně vstoupila do chrámu módy, sídla společnosti Christiana Diora, aby si tu splnila svůj bláhový sen. Prostořeká a zemitá britská uklízečka vyvolá ve světě upjatých snobů pozdvižení a zprvu se zdá, že její mise nebude úspěšná. Zvlášť ředitelka firmy Claudine Colbertová (Isabelle Huppert) je přesvědčená o tom, že šaty od Diora si ta drzá a umanutá Angličanka obleče jen přes její mrtvolu. Jenže za Adu mluví hromada peněz, které je ochotná investovat, a hlavně kouzlo její osobnosti, jemuž nelze odolat….
Předvídatelný příběh s fajn atmosférou
Ada Harris je hlavní hrdinkou celkem čtyřdílné knižní série Paula Gallica, její první příběh s námětem o cestě do Paříže se přitom již dočkal dvou adaptací. Od té poslední ovšem uběhlo již 30 let a tak přišel ideální čas na novou adaptaci. Pod režijní taktovkou Anthonyho Fabiana se titulní role chopila Lesley Manville, která především zazářila v Niti z přízraků Paula Thomase Andersona. Stojí ovšem vůbec za to oprašovat 64 let starou předlohu a obstojí nová filmová Paní Harrisová jedoucí do Paříže jako víc než reklama na Dior?
Dle očekávání je samotný příběh obalen dávkou patosu a do velké míry funguje jako předvídatelná pohádka, kdy je snadné všechny konflikty za pochodu předjímat. Dle očekávání se na kostýmy krásně dívá, protože jsou u takového filmu prakticky povinností. Celkem schopně se poté přenáší i samotná retro atmosféra, kdy konec 50. let většinu času na diváka zdárně dýchá.
Fantastická Lesley Manville
Lesley Manville je castingovou trefou, kdy se dá těžce věřit tomu, že se pro ztvárnění paní Harrisové mohl najít někdo ideálnější. Milá, antisobecká a krapet excentrická dáma je v jejím podání neskutečný živel, kdy snad následně tkví háček v tom, že málokdo dokáže vedle ní tak herecky vyčnívat. Taková Isabelle Huppert, která na sebe upozornila především v Elle Paula Verhoevena, budíž jedním příkladem za všechny.
Celé je to primárně feel-good podívaná s krapet zvláštním poselstvím, které v podstatě naznačuje, že k pravému štěstí člověk potřebuje jeden konkrétní předmět a překvapivě se tu nesází na známé poselství o tom, že pravá krása tkví uvnitř. Výraznější poselství je ovšem v pevné vůli samotné paní Harrisové, které v jádru přeci jen dokáže být krapet inspirativní. Ve finále film ani dvakrát nefunguje jako prvoplánová reklama na Dior i proto, že se na něm do jisté míry zobrazí i odvrácené a méně kouzelné stránky známé firmy.
Prvoplánově ovšem pořád tak trochu funguje samotné vyprávění, kdy jde pravděpodobně už o problém samotné knihy (i když údajně tvůrci dodali konec, který poselství původní knihy tak trochu splachuje do záchodu). Háček je už v samotné předvídatelnosti a jednotvárnosti postav, jde ovšem pořád spíše o odpočinkový film, který od diváka nevyžaduje dvakrát velké přemýšlení a funguje jako taková divácká jistota pro nenáročné publikum. Komediální drama je navíc ideálně vyvážené, po řemeslné stránce jde poté spíše o jistotu s minimem invence. Na druhou stranu ovšem téměř dvouhodinový film poměrně sympaticky uteče a v součtu vynechá poměrně slušný dojem, kdy háček tkví pouze v tom, že z mysli vyprchá příliš rychle.
Paní Harrisová jede do Paříže závěrem
Feel-good jednohubka, která svou cílovku ideálně uspokojí. Pokud tvůrci náhodou časem hodlají adaptovat i další tří příběhy paní Harrisové, minimálně díky výkonu Lesley Manville by mohli stát za pozornost.
Verdikt: 6 z 10
Zdroj: Focus Features
