Horor, který sází na úsměv
Psychiatrička Rose (Sosie Bacon) vyšetřuje mladou pacientku Lauru (Caitlin Stasey) na pokraji nervového zhroucení. Žena trpí halucinacemi, pronásledují ji velmi znepokojivé vize, ovšem není to nic, co by zkušená terapeutka nezvládla. Jenže pak se jí po tváři rozlije podivný úsměv a s bohorovným klidem si střepem z rozbité vázy přímo před doktorkou přeřízne krční tepnu. Taková událost by rozhodila každého a Rose není výjimkou.
Přestože ji všichni uklidňují, že sebevraždě nemohla zabránit, vracejí se jí psychické problémy z mládí a dětství. Pronásledují ji zneklidňující vize, pod jejichž vlivem se čím dál častěji chová jako blázen. Aspoň její blízcí to tak vnímají. Rose si navíc v hlavě přehrává poslední slova mrtvé pacientky a uvědomuje si, že to, co před smrtí prožívala ona, jí právě klepe na dveře. Zjištění, že mrtvá byla zatím posledním článkem v podivném řetězci sebevražd „usměvavých lidí“, jí také na klidu nepřidá. Je to iracionální, nevysvětlitelné a šílené, ale Rose dojde k závěru, že pokud se jí nepodaří najít začátek řetězce a zlo zastavit, je další na řadě. Že s touhle teorií nenajde u nikoho pochopení, asi nepřekvapí. Jenže zoufalé Rose jde o život a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Děsivé věci…
Smích je zdravý, z psychologického hlediska dokáže vyvolat optimismus a důvěru, přesto i na smíchu může být něco znepokojujícího a děsivého. To ostatně předvedl i Parker Finn, který má doposud díky svým krátkým filmům The Hidebind a Laura Hasn’t Slept pověst nadějného hororového tvůrce. Právě na Laura Hasn’t Slept poté navazuje Finnův celovečerní debut Úsměv, který původní námět roztahuje do celovečerní délky a celý koncept rozšiřuje. Zvládá ovšem Finn u svého celovečerního debutu dostát své pověsti?
Nadpřirozené zlo napojené na souboj s osobním traumatem
U svého celovečerního debutu se Finn minimálně dokáže profilovat jako tvůrce s potenciálem. Tvůrce, který dokáže pracovat s atmosférou, zhruba ví, kam postavit kameru a minimálně na to jde tak trochu jinak. Jak totiž může samotný námět evokovat průměrnou rychlokvašku ze stáje Blumhouse, Úsměv spíše pomalým budováním připomene filmy Ariho Astera (Slunovrat), nejen díky zákonitosti zápletky poté horor Neutečeš, který na to v otěžích Davida Roberta Mitchella šel taky tak trochu jinak.
Takovými lekačkami ovšem Finn rozhodně nešetří, k artovému filmu má poté Úsměv rozhodně daleko, spíše se jedná o ideální kompromis, který v kině po divácké stránce zkousne většina nadšenců moderních mainstreamových hororů. Svěží ovšem nezůstává jen práce s kamerou, která si v mnoha momentech vyhrává s prostorem, ale především fakt, že v boji se záhadnou zlou entitou hraje roli především vyrovnávání se s osobním traumatem, do jisté míry i rozpad duše, kdy jedna psychiatrička Rose v podání Sosie Bacon (dcera Kevina Bacona) rázem ochutná svou vlastní medicínu. Úsměv tak do jisté míry funguje jako psychologický thriller s nadpřirozenými prvky, kdy tomu do velké míry dopomáhá i přesvědčivý výkon Sosie Bacon, které by bylo zdánlivé propadání se do šílenství poměrně snadné uvěřit.
Nevyváženost, přešlapování na místě a krapet promarněný potenciál
Lekaček je v samotném filmu skutečně mnoho, často se ovšem stává, že některé z nich působí spíše směšně nežli děsivě. Nepříjemně zpracovaná práce se zvukem i mrazivým soundtrackem Cristobala Tapii de Veera (především při nástupu varhanu) funguje velmi dobře, časem se ovšem ukáže, že si Úsměv skutečně není jistý sám sebou. Přeskakuje tak z pokusu o komornější horor do duchařiny z dílny Jamese Wana (v tom lepším případě) či právě rychlokvašky ze stáje Blumhouse (v tom horším případě). Vypovídajícím samo o sobě je finále celého příběhu, které se sice může opřít o práci se slušnými praktickými triky (či alespoň realističtěji působícími speciálními efekty), právě i v něm se ovšem projeví ono přešlapování a ukázka toho, že Úsměv chvílemi působí jako film tří různých tvůrců.
Promarněný potenciál to poté do jisté míry je. Po vzoru zmíněného Neutečeš nedojde k zodpovězení zásadních otázek (působí to jako poměrně líná sázka na diváckou intepretaci), stejně tak i nenaplnění slušného potenciálu na různých místech. Osobní trauma z dětství, komplikované vztahy s rodinou či reflexe profese psychiatričky. Úsměv vlastně do velké míry celou dobu šponuje očekávání, aby mu v závěru patřil řetěz. Po boku Bacon navíc dvakrát prostor nedostanou Jessie T. „A-Train z The Boys“ Usher ani Kal Penn, hororová stálice Kyle Gallner naopak po pátém Vřískotu konečně dostává větší roli a je poměrně fajn. S výjimkou Bacon však ovšem herecky trčí snad jen Rob Morgan ve svém cameu.
Úsměv závěrem
Parker Finn má rozhodně šanci něco hororovému žánru dát, jeho celovečerní debut ovšem ve finále působí spíše jako trenažér na vyváženější a funkčnější horor. Z Úsměvu minimálně netrčí výrazná rutina, na kdovíjak výrazný hororový zápis to ovšem v součtu nestačí…
