Dehumanizuje biopic Marilyn Monroe Blondýnka slavnou herečku?
Odvážný fiktivní portrét hollywoodské legendy Marilyn Monroe (Ana de Armas) ukazuje její bouřlivý život i cenu, jakou zaplatila za slávu… Režisér a scenárista Andrew Dominik musí být neskutečné sebevědomí, sám ostatně prohlásil, že by jeho Blondýnka mohla být jedním z nejlepších filmů všech dob. Tvůrce westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem svůj nejnovější film konkrétně realizoval dle fiktivní novely Blonde spisovatelky Joyce Carol Oates o životě herecké ikony Marilyn Monroe. Už základ v podobě fiktivní předlohy a přítomnost samotného Dominika rázně naznačila, že Blondýnka rozhodně nebude standardním biopicem, pozornost si jedno z největších podzimních lákadel Netflixu získala nejen i krapet kontroverzním obsazením Any de Armas do hlavní role, ale faktem, že film obdržel speciální rating NC-17, dle výsledných prvních reakcí je poté zřejmě, že Blondýnka nebude film pro každého. A to je na ní tolik vtahující.
Audiovizuálně vtahující podívaná, která bude patřit mezi nejnepříjemnější filmové zážitky roku
Jak se na samotnou Anu de Armas po vzoru samotné Marilyn Monroe dívá strašně hezky, Blondýnka nejspíš bude patřit mezi nejnepříjemnější filmové zážitky roku. Vtahující svým vizuálním zpracováním a bezpochybnou autorskou licencí, zároveň jde skutečně o psychicky velmi nepříjemnou podívanou, která stojí na fantastickém výkonu Any de Armas, která autenticky v průběhu filmu působí více a více na dně psychických i fyzických sil. Ať už je to při POV vaginálního otvoru při potratu či momentech brutálního znásilňování a sexuálního násilí, Blondýnka zcela jasně není pro slabé povahy a především pro ty, kteří si hereckou ikonu nadále idealizují jako jako ženu, které její krása pomáhala reflektovat její jednoduchý život. Jde sice o fiktivní zpracování života Monroe, po zhlédnutí filmu se ovšem na hvězdu Někdo to rád horké či Slaměného vdovce již nikdo nebude dívat stejně.
Dominik se v průběhu projevuje jako takový audiovizuální provokatér, který jasně ukazuje, že Hollywood byl pro mnohé továrnou na sny, mnohé se ovšem mohlo změnit poté, co se stal člověk jeho součástí. Norma Jeane Mortenson je v podání Armas je ve filmu zlomenou ženou, kterou sice její pseudonym Marilyn Monroe udělal slavnou, ona sama ovšem ze statusu sexuálního symbolu trpí. Nejen kvůli traumatům spojené s absencí otce v jejím životě a naopak přítomnosti její emocionálně nestabilní matky v podání Julianne Nicholson (velmi nepříjemný herecký výkon).
Literární vyprávění střídá momenty z reálného života a výplody fantazie samotné Monroe, samotná Monroe je poté zobrazena jako poměrně inteligenční žena s krapet dětinskou povahou. Absence otce v jejím životě se poté do velké míry odvíjí od problematických vztahů s muži v jejím životě (Bobby Cannavale je jako baseballista Joe DiMaggio herecky nejpřesvědčivější za hodně dlouhou dobu), i u těch sympatičtějších jako u Arthura Millera (fantastický Adrien Brody) se následně vykreslí pouze jako ideální nástroj pro využití. Jedním z nejnepříjemnějších momentů stejně zůstává zásadní scéna s Johnem F. Kennedym v podání Caspara Phillipsona.
Fenomenální Ana de Armas pod vedením pevné autorské vize
Ana de Armas nejen působí na hraně psychických i fyzických sil, zároveň se ovšem skutečně stala Marilyn Monroe. Její kubánský přízvuk je prakticky nerozeznatelný, zato ovšem dokáží ke skvělému napodobení hlasu samotné Monroe. Armas si Monroe skutečně nastudovala a zvládá tak napodobit její úsměv i chůzi, přitom to ovšem nikdy nezavání dojmem snaživé imitace. Jde o fenomenální castingovou volbu, které se dá uvěřit každá libovolná projevená emoce, vyhrocené momenty a především i rozpoložení někoho, koho dost možná i přes vyhlášenou krásu nikdy nikdo skutečně nemiloval.
Černobílé vizuální podání občas Dominik překryje přechodem do barev, kdy je stěžejní, že se dá mnoha záběry jednoduše kochat, do barevných pasáží se vždy přichází v ideální moment (neznamená to ovšem, že by náhlý výskyt barev nějak vždy vypovídal o optimističtějších momentech života Monroe) a Dominik jednoduše působí jako autor s jasně danou vizí, která se mu nerozpadla pod rukama. O to více se tento fakt chválit když člověk zváží, že film vychází z dílny Netflixu, kde tvůrčí svoboda občas k rozpadu automaticky svádí, v případě Blondýnky se ovšem stal milý zázrak.
Pravděpodobně nejméně historicky korektní biopic všech dob je jedním z těch nejvíce se odbočujících
Sama Armas poté prohlásila, že je nervózní, že nyní budou po internetu řádit videa s vyobrazením jejího nahého těla, rating NC-17 ovšem spěje především k zobrazení oněch nemilých výjevů jako je například právě potrat. Samotný rating sice nejspíš vyvolá velká očekávání a v mnohých vyvolá zklamání, ty dané výjevy ovšem skutečně nejsou pro slabé povahy. Sama o sobě poté Blondýnka rozhodně není vyloženě vděčnou podívanou, u mnohých nejspíš získá nálepku „artovka k nepřežití“, jenomže zasvěcení téhle umělecké vyšperkované audiovizuální podívané snadno podlehnou a minimálně skutečně ocení, že Dominik za cenu nejspíš nejméně historicky korektního biopicu všech dob natočil jeden z nejvíce odbočujících. Minimálně originálně pojaté vyprávění vyvolává sympatie.
Nick Cave a Warren Ellis se na pozici hudebních skladatelů též vydavají směrem, který by se od tohoto biopicu nečekal, výsledek je ovšem i v tomto případě výtečný. Jejich soundtrack nejen dokáže vystihnout personu Merilyn Monroe, ale zároveň dokáže být v zásadních momentech správně mrazivý. Kameraman Chayse Irvin poté praktický celý film snímá ve formátu 1:33:1, který vyvolává nádech stříbrného plátna a i díky tomuto formátu absence filmu v kinech a jeho přítomnost pouze na streamu zamrzí. V kině by se totiž mohlo jednat o silný zážitek.
Blondýnka závěrem
Andrew Dominik jeden z nejlepších filmů všech dob nenatočil, na to je jeho Blondýnka v jistých momentech vypravěčsky až příliš nepřehledná a především dohromady dvakrát nefunguje jako celek. Audiovizuálně vyšperkovaná podívaná se skvělým hlavním hereckým výkonem to ovšem je a minimálně za neobvykle pojatý biopic se Dominikovi klobouček sklonit musí. Koho bude Blondýnka urážet kvůli tomu, že Monroe potencionálně dehumanizuje, ten jen jaksi pořád nepochopil význam slov „historická fikce“ a význam „inspirováno životem“, Blondýnka přitom především zůstává filmem, ve kterém se dá hezky nimrat v jeho detailech. Nevybízí sice k opětovnému zhlédnutí, minimálně ovšem v paměti zůstane ještě hodně dlouho…
