Tři sourozenci přijíždí na návštěvu krátce ovdovělého smutného dědečka. Před usnutím se Zuzanka rozhodne pro sourozence vyčarovat z babiččina slamáku pohádky z vybraných slov, přesně tak, jak je uměla vyprávět jejich milovaná babička. Vydávají se tak na kouzelnou cestu, která ukazuje, jak jim může vyprávění pomoci zvládat životní výzvy a nalézt útěchu i naději ve světě fantazie…
Arnošt Goldflam je renesanční osobnost české kultury – dramatik, režisér, herec, spisovatel a výjimečný vypravěč. Jeho tvorba zahrnuje i několik pohádkových knih, mezi nimi i tu s názvem O nepotřebných věcech a lidech. Právě tato kniha se stala základem pro animovaný film Pohádky po babičce, který po úspěšném uvedení na prestižních festivalech, včetně Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, vstoupí do českých a slovenských kin 6. listopadu 2025. Díky festivalovým projekcím, například v rámci přehlídky Šary Vary, bylo možné film vidět s předstihem. I proto jej lze s klidem doporučit dětskému publiku – samozřejmě s tím, že konečné rozhodnutí o vhodnosti zůstává na rodičích
Pohádky po babičce – Melancholické pohádky
Jestli jde Pohádky po babičce s nějakým již existujícím filmem srovnávat, snadno se nabízí Myši patří do nebe, který pojednával o životě zvířat po smrti. Především i proto, že se Pohádky po babičce také nebojí zaměřovat se na koncept smrti. Stop-motion animák vznikal celkem 8 let (za 8 hodin práce je možné vytvořit pouze cca 5 vteřin takového filmu), stojí za ním poté čtyři různí režiséři z různých zemí – David Súkup (Česká Republika), Patrik Pašš (Slovensko), Leon Vidmar (Slovensko) a Jean-Claude Rozec (Francie). Vždy poté potěší sledování filmu, který musel dát hroznou práci a přesto není nutné hned šáhnout po snadném citování Pelíšků.
Konfrontování dětí s konceptem smrtí skrze pohádky má svůj smysl. Je to bezpečný způsob, jak o komplexní přirozené součástí života vyprávět, citlivý přístup poté umožňuje zpracovávat tak komplexní emoce, které může smrt blízkého člověka přinášet. V případě Pohádek po babičce se smrt zpracovává právě vyprávěním příběhů, které může vrátit radost do života. Pohádky po babičce jsou díky tomu filmem plný emocí, přispívá tomu fakt, že Goldflamovi pohádky jsou adekvátně dětské, přitom to ovšem neznamená, že by Pohádky po babičce byly filmem zapovězený dospělým divákům. Ti naopak pravděpodobně Pohádky po babičce docení, jen z krapet jiných důvodů nežli ty dětští.
Tři různé příběhy
Zápletku odstartuje smrt titulní babičky tří dětských hrdinů – čtyřletého Toma, osmileté Zuzanky a desetiletého Dereka. Babička uměla ze tří vybraných slov vymýšlet pohádky, její ztráta zasáhne vnoučata i dědečka, který má podobu i hlas Arnošta Goldflama. Zuzanka po smrti své babičky přebírá její úlohu a v rámci formy terapie se pustí do vyprávění příběhů.
Animák se nebrání vyprávění části příběhu i skrze 2D formu, většinu času ovšem platí, že je film vytvořen pomocí stop-motion animace. Vypraví se celkem tři různé příběhy – o kočce, která se promění ve spásu dvou dvou sourozenců, kouzelné zahradě s truchlící majitelkou a speciálním mazlíčkem, nakonec také příběh o mrzutém vdovci, který zjistí, že umí létat pomocí hezkých vzpomínek na svou ženu a potká se se specifickou skupinou ptáků. Všechny tři pohádky spojuje motiv ztráty, fantaskní prvky, mezigenerační konfrontace. A také úkaz toho, že po negativních událostech může přijít i něco pozitivního. Jsou to krátké a poměrně jednoduché příběhy, tím jsou ovšem přístupnější dětské cílovce. Zároveň to ovšem neznamená, že by film zahazoval palčivější témata, důležitý je ten fakt, že k nim pořád přistupuje citlivě.
Film, který dokazuje, že je důležité konfrontovat děti se smrtí
Smrt jednoho z prarodičů je tím nejpravděpodobnějším scénářem, kdy se dítě poprvé konfrontuje se smrtí. Pohádky po babičce přitom působí jako komfortní způsob, jak dítě konfrontovat s konceptem smrti, přitom ne vyloženě natvrdo. Film vlastně ukazuje, jak může podobná konfrontace být rozumný kompromis, jedná se o film, který v tomto ohledu může mít terapeutické účinky. A ukázat, že jsou způsoby, kterými můžou naší milování technicky zůstat s námi i po jejich smrti.
Příběhy jsou specifické a proto mezi sebou nezaměnitelné. O hlavní příběh tří sourozenců a jednoho vdovce se postaral český tým, o tři vyprávěné příběhy poté slovenský, slovinský a francouzský tým. Je ovšem zajímavé sledovat, jak výsledný film nepůsobí jako antologie, ale jako film, který drží při sobě. Délka 71 minut sice znamená, že se jedná o krátké příběhy, které nejsou více rozpracované a vypointované (a je to škoda). Jako celovečerní sbírka krátkých příběhů je přesto výsledek uspokojivý. 71 minut jde navíc vnímat jako ideální stopáž pro cílovku v podobě předškolního věku. Je možná škoda, že se ve finále nepokrylo více příběhů z původní knihy (příběh o hovínku, které se promění v myšku, si zaslouží spravedlnost!). Dá se ovšem pochopit, že došlo především k adaptování příběhů, které spolu tematicky ladí.
Film, na který můžou být tvůrci hrdí
Přes některé dramaturgické rezervy a celkově diskutabilní dramaturgickou stavbu se musí nechat, že jsou Pohádky po babičce filmem, na který můžou být jeho tvůrci hrdí. Přes loutkové protagonisty je to film velmi lidský. A takový, který může mít svým obsahem mezigenerační přesah. I v jednoduchosti někdy může být síla, stačí, že tyhle pro děti vděčné příběhy mají spojující motor a rodiče můžou tento film použít jako případný nástroj při nutné konfrontaci dětského mozečku s konceptem smrti.
Specifický design loutek, někdy přístupně dospělejší atmosféra, v součtu také animák, který by klidně snesl srovnávání se zahraniční konkurencí. V rámci svého formátu je to film uspokojivý, navíc potěší, že jde o další práci šikovné výtvarné režisérky Patricie Ortiz Martínez, která s režisérem Súkupem pracovala již třeba na Fimfárum – Do třetice všeho dobrého. Animák, který má přes specifickou českou poetiku díky svému tématu mezinárodní přesah, případně největší možný mezinárodní úspěch se mu proto přeje snadno. I přes fakt, že se jedná o koprodukční film, může se jednat o důkaz toho, že čeští animátoři patří mezi nejlepší reprezentanty jejich země.
Pohádky po babičce závěrem
Pohádky po babičce představují citlivý a originální přístup k tématu smrti, který dokáže oslovit nejen děti, ale i dospělé diváky. Film díky své stop-motion animaci a specifickým příběhům otevírá prostor pro přirozenou konfrontaci s komplexními emocemi spojenými se ztrátou blízkých. I přes jisté dramaturgické rezervy se jedná o hodnotný a lidský animovaný snímek, jde o důkaz kvality české animace a kreativní spolupráce mezinárodního týmu režisérů, který vytvořil film vhodný pro předškolní i starší diváky, zároveň je inspiraci, jak lze pohádkou zpracovat citlivá témata a jak děti seznamovat s komplexními tématy tím ideálním způsobem…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Maur Film
