Věra (Lenka Termerová) žije sama a už ji v životě zdánlivě nic nečeká. Zasteskne se jí po době, kdy bývala opravdu šťastná – když jezdila s přáteli na moře. Ze staré party však zbyly jen trosky a není jisté, zda takové dobrodružství vůbec zvládnou. Přesto zatouží ještě jednou společně vyplout na otevřené moře vstříc idylickým zátokám a západům slunce. Netuší, že největším ohrožením jejich výpravy nebude moře, ani staré křivdy, které během cesty vyplují napovrch, ale vlastní děti, které nemají pro bláznivý výlet starých rodičů pochopení…
Jan Svěrák je sice synem slavného dramatika, scenáristy a herce Zdeňka Svěráka, neznamená to ovšem, že by šlo o syna, jenž musí žít ve stínu svého otce. Jeho Kolja byl po Obchodu na korze a Ostře sledovaných vlacích třetím českým (respektive československým) a zatím také posledním filmem, který vyhrál Oscara za nejlepší zahraniční/mezinárodní film. Svěrák nicméně není tvůrcem, jenž by musel spoléhat na kariéru opředenou pouze jedním výrazným filmem. Je tu také Obecná škola, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět, Vratné láhve nebo Kuky se vrací. Velká část jeho kariéry byla založena na spolupráci s otcem Zdeňkem, jejich poslední spolupráce Betlémské světlo měla ovšem znamenat konečnou pro Svěráka staršího coby autora filmových scénářů. Svůj jedenáctý celovečerní film si tak Jan Svěrák napsal sám, naznačoval pak, že není vyloučené, že jeho novinka bude zároveň jeho úplně posledním filmem. Jeho prvotina Obecná škola přitom měla v hlavní roli malé děti, Pět švestek má naopak v hlavní roli důchodce. Mohlo by se tak jednat o symbolické zakončení jeho kariéry.
Pět švestek – Příběh důchodců, co odmítají jenom tak dožívat
Hlavních postav filmu Pět švestek je příhodně pět. Jde o staré přátele v důchodcovském věku. Věře v podání Lenky Termerové je náhle diagnostikován nádor na mozku a čeká ji operace, která může mít velmi závažné následky. Věru proto napadne dát dohromady starou partu a vyplout na moře jako za starých časů. Kromě ní se tak do Řecka vydává také bývalý silný alkoholik Jindra v podání Oldřicha Kaisera, čerstvý vdovec Eman v podání Petra Kostky, homosexuál Rudolf v podání Jana Vlasáka a Lucie v podání Dany Syslové, exmanželka Jindry, jejichž manželství mělo daleko k ideálu a ona nyní trpí Alzheimerovou chorobou. Musí přitom dojít k zatajování před některými dětmi, které by měly velmi těžké pochopení pro důchodce, co se vydávají na moře. Tajemný výlet ovšem samozřejmě praskne. A i to má své následky. A nebo možná tak úplně ne.
Jan Svěrák byl svého času označován za dost možná nejvýraznějšího či minimálně nejambicióznějšího tuzemského tvůrce. Po oscarovém Koljovi sice odmítl nabídku na režii amerického filmu Pravidla moštárny, natočil ovšem velkolepý Tmavomodrý svět a třeba filmy o filmu o natáčení Kuky se vrací i po letech ohromují. Svěrák ovšem stárne a jeho ambice to svým způsobem ovlivňuje. A i když už jeho otec dal psaní filmových scénářů sbohem, svěrákovská poetika zdánlivě přežívá alespoň zde. I když vám občas humor v Pěti švestkách může evokovat spíše něco, co by natočil Zdeněk Troška. Nebo Tomáš Magnusek. A nebo dítě Zdeňka Trošky a Tomáše Magnuska.
Malý, komorní a v jistém ohledu sympatický film
Tak malý film Svěrák pravděpodobně netočil od své Jízdy. Minimální štáb se prostě na pár týdnů vydal do Řecka, aby zde natočil film o tom, že i stárnutí si jde užít. A díky několika faktorům jde rozhodně o sympatičtější film o důchodcích než Pamětnice, Školní výlet nebo trilogie Babovřesky. I když humorem má někdy Svěrákova novinka k těmto filmům až záhadným způsobem blízko. Lucie trpící Alzheimerovou chorobou se zmůže na neustálé mluvení o tom, že už byla/jde/chce kakat, Eman se musí nechat přebalovat, jsou tu především důchodci, kteří užívají drogy. A jejich užívání má poté následky, jež opravdu evokují humor Zdeňka Trošky, jenž se ve svých komediích často velmi pochybnými způsoby nebál vtipkovat o znásilnění. Jan Svěrák nicméně není Zdeněk Svěrák a i když se může snažit sebevíc a měl by teoreticky být tím nejpovolanějším, ten proslulý inteligentní a přitom citlivý humor svého otce nejspíše nenapodobí ani on sám.
Co se nicméně Svěrákovi daří, je to, že má film sympatickou feel-good atmosféru. A to i přes fakt, že se tu občas řeší poměrně nepříjemné věci a jedna z postav tu například nahlas mluví o tom, že uvažuje o sebevraždě. Zároveň je tu pořád humor, jenž většinu času pracuje s věkem ústředních postav a situacemi, které z toho mohou pramenit. Nejvýraznější roli tu nakonec má Oldřich Kaiser, jenž se zdánlivě snaží vykoupit z chyb svého mladšího já a snaží se o své kamarády starat. Humor je tu občas přece jen i laskavý, v průběhu se navíc ukazuje, že jsou součástí zápletky přece jen zajímavější motivy. Konfrontace odlišných generací či vyrovnávání se s těžkými situacemi. Tyto linky jsou mnohem nosnější než například momenty, kdy se tu řeší nějaká zakopaná tajemství z mládí, protože ta většinou nikam nevedou. Svěrákova novinka je nakonec v součtu tak nějak příjemně melancholická, horší je to v momentě, kdy se člověk zamyslí, co tím vším chtěl básník, respektive filmař, říct. A je to trochu složitější.
Pět švestek je tak trochu osvětová reklama
Užívání drog důchodci (joint, extáze i LSD) je v tomto filmu méně náhodné, než by se nejspíše mnozí mohli domnívat. Jan Svěrák totiž patří mezi ty lidi, kteří si myslí, že by některé psychedelické látky měly být za určitých podmínek zpřístupněny starším lidem trpícím psychickými či fyzickými obtížemi. Zároveň uvedl, že by byl rád, kdyby jeho film přispěl k širší debatě o možnostech regulace a případné legalizace užívání psychedelických látek. Takže ano, Pět švestek by ideálně mělo ukázat, že abyste se neměli bát důchodcům podstrkovat omamné látky, protože jim to zdánlivě může prospět. A přesto Svěrákův scénář tyto momenty vykresluje spíše způsoby, jež v drtivé většině naznačují, že by to asi nebyl úplně dobrý nápad. Jakýsi náznak sice přichází v závěru, přesto se dá snadno debatovat o tom, že se tenhle jistý pokus o osvětovou reklamu může snadno minout účinkem.
Humor v drtivé většině spoléhá na to, že se herci důchodcovského věku chovají jako za mlada, někdo se v tom možná bude i pokoušet nalézt cosi jako sofistikovaný humor. Potenciálně zajímavější motivy jsou často zjednodušené, část z nich vlastně nikam moc nevede a vývoj postav je téměř nulový. A přesto to celé vlastně tak nějak dává smysl. Svěrák chce v první řadě točit pohodový film. O to podivněji pak sice působí jakékoli pokusy o něco serióznějšího, do těchto vod se nicméně naštěstí nikdy tak úplně neponoří. A tak se pořád dějí absurdní situace s někdy vyloženě absurdní pointou a občas se tam skutečně dějí i věci, které každý soudný člověk již dávno odsoudil u Trošky. Snad jste nezapomněli, že zápletku Kameňáku 2 postavil na důchodkyni, která sériově znásilňuje výrazně mladší muže.
Možný konec kariéry Jana Svěráka – Bohužel nebo bohudík?
Svěrák v podstatě natočil film, který ve svých nejlepších momentech působí jako komedie ze staré školy. Ta komornost tomu vlastně sluší, kameraman František Svěrák (syn Jana a vnuk Zdeňka) se dokázal postarat o to, aby film docela hezky vypadal, ústřední pětice je navíc sehraná a člověk jim snadno věří, že jsou dlouholetými přáteli a tomu odpovídá i jejich chemie (ale těžko říct, zda zrovna v tomhle případě bylo potřeba cokoliv hrát). Na jednu stranu se jedná o film s velmi sympatickým poselstvím, které dává jasně najevo, že by člověk neměl na stará kolena vyloženě rezignovat na život. O to smutnější jsou ty výjimečné momenty, jež spíše evokují pocit, že jde o dílo snad někoho, kdo nenávidí důchodce. Nejde o vyloženou gerontofobii, jakási úcta ke stáří je ovšem v jistých momentech těžko uvěřitelná. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že se cílovka chytla a Pět švestek má i téměř dva měsíce po premiéře velmi slušnou diváckou návštěvnost. A o to tu asi jde v první řadě.
Je tohle skutečný konec kariéry Jana Svěráka? A bohužel, nebo bohudík? Můj kolega Petr Cífka o Janu Svěrákovi nejednou prohlásil, že je to takový český David Fincher – filmař, u kterého se těžko věří, že se ještě někdy vrátí na vrchol. Těžko nicméně říci, zda samotný Svěrák o něco takového vůbec stojí. Ano, jeho vystupování v rozhovorech samozřejmě může být snahou o pózu, ve které naplno nepřizná, že si možná nechal jisté kariérní vrcholy proklouznout mezi prsty, přece jen je ovšem v pozici, kdy už si zřejmě nemusí nic dokazovat. Táhne ho to spíše k divadlu, často pak prohlašuje, že natočí pouze látku, jež ho dokáže oslovit. A když se člověk podívá na jeho kariéru, skutečně působí dost komplexně. Od dětské Obecné školy přes Vratné láhve, jež mohly lehce evokovat (byť v případě protagonisty lehce opožděnou) krizi středního věku, až po právě Pět švestek. Závěrečné titulky začínají se záběrem lodi, která vyplouvá. A při zpětném ohlédnutí by tato loď skutečně mohla symbolizovat filmovou kariéru Jana Svěráka. Kariéru, která nebyla dokonalá, přesto si skrze ni Svěrák vybudoval pozici jednoho z nejvíce respektovaných tuzemských filmařů. I proto není od věci, že už si filmy bude asi točit maximálně jen tak pro radost.
Pět švestek závěrem
Pět švestek v žádném případě nebude patřit mezi vrcholy filmografie Jana Svěráka. Místy působí až překvapivě staromódně, humor často balancuje na hranici vkusu a některé motivy zůstávají nevyužité. Přesto nejde o film, který by se dal snadno odsoudit. Má sympatickou atmosféru, výborné herecké obsazení a upřímnou snahu připomenout, že ani stáří nemusí znamenat konec života, ale jen začátek jeho poslední kapitoly. Pokud se skutečně jedná o poslední režijní počin Jana Svěráka, nejde o velkolepé rozloučení ve stylu Kolji nebo Tmavomodrého světa. Je to spíše komorní, osobní a nenápadná tečka za kariérou filmaře, který české kinematografii dal několik výjimečných děl. A možná právě proto působí závěrečný záběr lodi, která vyplouvá vstříc obzoru, jako symbolické rozloučení. Ne s dokonalou kariérou, ale s kariérou, která zanechala v českém filmu stopu, na niž se bude vzpomínat především díky tomu nejlepšímu, co Jan Svěrák během více než tří desetiletí natočil…
