Historické drama Samuraj a vězeň se odehrává se v Japonsku roku 1578, v nejistém období válčících států. V centru příběhu stojí napjatý vztah dvou mužů. Pána hradu samuraje Murashige Arakiho (Masahariro Motoki) a jeho zajatce, brilantního a nebezpečného stratéga Kanbeie Kurody (Masaki Suda), vyslance znepřáteleného klanu, kterého Araki místo popravy uvězní. Zatímco se kolem hradeb stahují vojska Nobunagy Ody (Bando Shingo), hrad zachvacuje řada nevysvětlitelných úmrtí a mezi obránci sílí strach, nedůvěra a podezíravost. Postupné rozplétání záhady se stává nejen detektivním pátráním, ale také soubojem vůle, loajality a rozdílných představ o cti, moci a svobodě…
Kijoši Kurosawa je jménem, které nemá s japonskou filmovou legendou Akirou Kurosawou kromě příjmení a národnosti nic společného, přesto se mu již podařilo dosáhnout určitého uznání. Za film Spy no Cuma si na Benátském filmovém festivalu si v roce 2020 došel pro Stříbrného lva za režii, zároveň je držitelem dvou cen z Filmového festivalu v Cannes. I proto byla na posledním ročníku tohoto festivalu uvedena jeho novinka s názvem Samuraj a vězeň. Film zasazený do roku 1578 se odehrává v období Sengoku – doby neustálých válek, politických intrik a bojů o moc.
Hlavním hrdinou je Araki Murashige, milosrdný pán provincie Settsu, který se v roce 1578 vzbouří proti mocnému vojevůdci Odovi Nobunagovi. Se svými muži se následně opevní na hradě Arioka, který Nobunaga oblehne. Zatímco Murashige čeká na posily od Móriho Terumota, Nobunaga za ním vyšle svého schopného vojenského stratéga Kurodu Kanbeie. Ten se pokusí Murashigeho přesvědčit, aby od své zdánlivě předem prohrané vzpoury upustil. Murashige však Kanbeie nechá uvěznit v hradním žaláři. Právě zde se následně rozvíjí jedna z nejzajímavějších částí příběhu, v níž se z historického válečného dramatu stává téměř detektivní příběh.
Samuraj a vězeň spoléhá na epizodický příběh, který dohromady dává jednu mozaiku
Kurosawův první historický film je výrazně epizodický. Je rozdělen do čtyř kapitol, přičemž každá z nich je založena na jedné záhadě, která je spojena s Murashigem, jeho hradem a jeho muži. Na první pohled spolu jednotlivé příběhy tak úplně nemusí souviset, po čase ovšem přece jen ukáže, že jsou vzájemně protkané a vyprávějí jeden větší příběh. Příběh, ve kterém se řeší otázky loajality a zrady, víry a náboženství, morálky, lidskosti, spravedlnosti, viny, odpovědnosti, cti a povinností.
Kurosawa své historické drama nestaví na velkých bitevních scénách. Pár výpravnějších momentů se tu sice nachází, jinak by ovšem Samuraj a vězeň teoreticky mohl být převeden do podoby divadelní hry. Jeden rozhovor tu může mít stejnou váhu jako souboje s katany. Přestože se Samuraj a vězeň pohybuje na pomezí historického dramatu, detektivky a thrilleru, režisér se nesnaží jednotlivé žánrové polohy násilně oddělovat. Naopak je přirozeně propojuje a postupně vytváří pocit, že za každou událostí může být něco dalšího. Divák tak společně s Murashigem neustále přemýšlí, komu může věřit a kdo naopak sleduje vlastní zájmy.
Dobový film se současnou výpovědní hodnotou
Výraznou roli zde pochopitelně hraje také ústřední dvojice. Murashige je sice představován jako milosrdný vládce, zároveň se ale postupně ukazuje jeho nejistota a bezradnost tváří v tvář situaci, kterou přestává mít pod kontrolou. Má k dokonalosti daleko, rozhodně se ovšem nesnaží být za každou cenu krutý a často odmítá rozsudek smrti jako trest. Což by mnozí jiní muži v jeho postavení mohli vnímat jako známku slabosti. Naproti tomu Kuroda Kanbei, většinu filmu uvězněný v žaláři, působí jako člověk, který má i ve své bezvýchodné situaci vždy několik tahů dopředu. Jejich vztah tak není pouze vztahem věznitele a vězně, ale především neustálou psychologickou partií.
Samuraj a vězeň je sice filmem, který se odehrává v Japonsku šestnáctého století, zároveň ovšem má výpovědní hodnotu i do přítomnosti – především v rámci toho, co s lidmi dělá strach, moc a nejistota. Válka zde je tak trochu kulisou, ale zároveň je nástrojem k zápletce. Ze Samuraje a vězně se postupně stává psychologická studie člověka, který se snaží najít pravdu ve světě plném lží.
Dobře napsané postavy, chytré dialogy a nosný příběh? Ano, ale…
Jsou tu postavy dobře napsané, dialogy chytré a tajemství příběhu nosné? Ano, ale je třeba si k nim najít cestu. Samuraj a vězeň nemá tak úplně vděčné tempo, přičemž mu moc nepomáhá právě zmiňovaná epizodičnost. 1. kapitola nabízí zajímavý pohled na možné kriminální metody v 16. století (ala Dobrodružství kriminalistiky po Japonsku), 3. kapitola zase nabízí možnou úvahu nad tím, zda mají materiální předměty skutečnou hodnotu. Řeší se tu náboženství, přičemž každá ze čtyř kapitol, které se odehrávají ve čtyřech různých ročních obdobích – od zimy do podzimu –, má jiné ústřední motivy: víra a smrt (zima), předsudky (jaro), majetek (léto), víra a trest (podzim). Kurosawa tak vyvolává dojem, že se pokusil opravdu natočit komplexní film, který se pokusí vyjádřit ke spoustě motivů. A díky epizodičnosti se mu to na jednu stranu daří, na tu druhou filmu tak trochu občas chybí soustředěnost.
Kurosawa film natočil na základě knihy a vychází z její epizodické konstrukce. Přiznal, že čerpal ze samurajských filmů 40. a 60. let, mezi nimi právě i z filmů Akiry Kurosawy, jako je Krvavý trůn z roku 1957. Svůj film zároveň nechtěl postavit na násilí, i když násilí ve filmu samozřejmě nechybí, vyloženě brutální a syrové momenty ovšem absentují. Kurosawovo vedení i díky tomu působí poměrně soustředěně. I díky své komornosti dokáže Samuraj a vězeň působit jako nějaký zapadlý film ze 40.–60. let, kterým tu Kurosawa vzdává poctu. Škoda jen, že je tu až příliš postav, ve kterých není tak snadné se orientovat. A když tak dojde na nějaké to lámání chleba a odhalování jakýchsi zvratů, ne vždy to po emocionální stránce funguje tím způsobem, kterým by zřejmě sám Kurosawa, podepsaný pod adaptovaným scénářem, ideálně chtěl.
Skrývající se napětí
Výraznou stránkou filmu je také jeho vizuální podoba. Kurosawa se nesnaží historické Japonsko představit jako okázalou atrakci plnou velkolepých scenérií a davových scén (kdyby takhle dopadla třeba chystaná adaptace videohry Ghost of Tsushima, leckdo by to jistě vnímal jako selhání). Naopak často pracuje s uzavřenými prostory hradu, dlouhými kompozicemi a klidnější kamerou. O to více pak vyniknou momenty, kdy se dění přece jen rozjede a dojde na souboje. I v tomto ohledu je patrná inspirace staršími samurajskými filmy, zároveň ovšem film nepůsobí jako pouhá bezduchá rekonstrukce.
Napětí tu na první pohled zdánlivě absentuje, v případě tohoto filmu je ovšem tak trochu součástí dialogů. Je to samozřejmě špatná zpráva pro všechny, kterým jsou filmy, které staví především na dialozích, tak trochu proti srsti. Důležitější nicméně je, že tato sázka funguje. Dá se snadno věřit tomu, že v knižní předloze spousta momentů funguje lépe, protože kniha umožňuje více rozkreslit pozadí (jsou tu sice úvodní titulky, které se snaží poskytnout kontext, ale japonologové si v tomto ohledu film nejspíše užijí více) i nitra postav.
Na druhou stranu právě dialogy představují jednu z největších předností filmu. Kurosawa si nemusí pomáhat neustálým vysvětlováním nebo přehnaně okatými zvraty. Často stačí několik vět a změna pohledu na konkrétní situaci. Postavy navíc nejsou napsané tak, aby divákovi všechny své motivace okamžitě vysvětlily. Některé věci zůstávají záměrně mezi řádky a člověk si je musí postupně poskládat. To může být pro někoho další důvod, proč film vnímat jako příliš pomalý nebo komplikovaný, zároveň je to ale přesně ten typ vyprávění, který může po skončení filmu ještě nějakou dobu zůstat v hlavě.
Znalost japonské historie může být výhodou, není ovšem nutná
Pomáhá také skutečnost, že Kurosawa dokáže historické zasazení využít k tomu, aby se vyhnul černobílému pohledu na jednotlivé postavy. Nikdo tu není jednoduše dobrý nebo zlý a ani otázka správného rozhodnutí není vždy tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Murashige může být milosrdnější než jeho protivníci, ale zároveň musí činit rozhodnutí, která mohou mít fatální následky pro jeho lidi. Kanbei zase působí jako člověk, který dokáže chladně analyzovat situaci, ale právě jeho schopnost vidět několik tahů dopředu z něj dělá potenciálně nebezpečného člověka. Film tak postupně rozostřuje hranici mezi morálním rozhodnutím a pragmatickou nutností.
Zajímavě pak rozhodně funguje i samotné rozdělení filmu podle ročních období. Zima, jaro, léto a podzim zde nejsou pouze způsobem, jak jednotlivé kapitoly oddělit. Každá část má trochu jinou atmosféru a trochu jinou otázku, kterou se snaží řešit. Víra a smrt, předsudky, majetek nebo víra a trest tak postupně skládají větší obraz společnosti, ve které jsou lidé nuceni hledat vlastní pravidla v době, kdy se svět kolem nich rozpadá. Není přitom nutné mít detailní znalosti japonských dějin, aby tyto motivy fungovaly. Zároveň ovšem platí, že kdo se v období Sengoku dobře orientuje, pravděpodobně z filmu vytěží ještě o něco více. To nicméně zajímavost tohoto filmu rozhodně zásadně nesráží dolů.
Samuraj a vězeň závěrem
Samuraj a vězeň rozhodně není historickým velkofilmem pro každého. Kdo čeká samurajské souboje, velké bitvy a tradiční příběh o cti, může být překvapen, jak moc Kurosawu zajímají především lidé a jejich psychika. Je to komorní historická detektivka, která místo mečů často používá slova a místo bitevních polí uzavřené prostory hradu. Její největší předností je zároveň její největší slabinou – Kurosawa toho chce říct až příliš. Některé motivy a záhady fungují výborně, jiné už tolik ne a množství postav může diváka postupně unavovat. Přesto je těžké filmu upřít ambice a řemeslnou jistotu. I proto jde o minimálně dostatečně zajímavý japonský snímek, aby si zasloužil nějakou tu pozornost…
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Shochiku
