LEGO Marvel Avengers: Kočkování (Recenze)

0
Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+
Influencerka Meryet Karim hrozí globální zkázou, což přinutí Hawkeye a Avengers rozšířit své řady. Hrdinové zjišťují, že boj s virálními hrozbami vyžaduje víc než jen jejich obvyklé superhrdinské schopnosti…

Propojený svět Marvel Cinematic Universe je nadále aktivní, nejedná se ovšem o jediné Marvel projekty, které u společnosti Disney vznikají. Poslední roky se už stalo takovou tradicí, že dorazí jeden zhruba třičtvrtě hodiny dlouhý LEGO Marvel Avengers film. V roce 2023 to započal Lego Marvel Avengers: Rudý poplach, v roce 2024 následoval LEGO Marvel Avengers: Operace Demolice. Letos navazuje LEGO Marvel Avengers: Kočkování. Stejně jako za Operací Demolice za Kočkováním stojí režisér Ken Cunningham, realizoval poté příběh, ve kterém mají výraznou roli kočky i sociální sítě. A i skrze to má Kočkování (tedy jenom možná) větší hloubku, než se asi dá čekat.

LEGO Marvel Avengers: Kočkování – Zájem o superhrdiny upadá, vládnou kočky a socky

Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+

Hned v úvodní scéně Avengers zastaví Bratrstvo mutantů, právě tým superhrdinů je v úvodu představen na pravděpodobném vrcholu slávy. Protagonistou je Clint Barton/Hawkeye, který je tak super, že si s ním chce dát selfie dokonce i Kevin Feige (hehe!). Zároveň se projeví, že Hawkeye moc nemusí kočky, a to nejen kvůli faktu, že je spíše pejskařem. Jenže pak přichází otočka o 180%. Zájem o superhrdiny začne upadat, roli v tom poté sehrává influencerka Meryet Karim, která ve velkém klade důraz právě na kočky. Superhrdinové už tak nejsou tolik populární, dosahy koček na sockách naopak sílí. Nepřipomíná to někomu náhodou něco?

Kočkování nejspíše není ničím víc než krátkometrážní LEGO blbinou, která za pochodu nějak využívá různé Marvel postavy a vyhrává si s nimi v LEGO prostředí. Právě úloha úpadku popularity superhrdinů a naopak rostoucí popularity sociálních sítích a jejich často primitivního obsahu je nicméně tak meta (stačí se podívat na klesající návštěvnost komiksových filmů), že to dvakrát přehlédnout nejde. Hawkeye za pochodu písně Everybody Wants to Be a Cat zjišťuje, že ztrácí všechna privilegia na úkor dle faraonů božských stvoření, popularita koček navíc začne přecházet i na jeho kolegy jako Hulk či Thor. A to Hawkeye ani netuší, že se jeho největší obavy naplní a z koček se vyklube skutečná hrozba. A aby jí Hawkeye mohl zastavit, bude se muset spojit i se specifickými hrdiny jako Black Cat, White Tiger či Black Cat, kteří sami sebe označí za Catvengers. Nejdůležitější nicméně je to, že je to skutečně zábavné!

Zábavný koncept

Lego Marvel Avengers
Zdroj: Disney+

Je patrné, že Kočkování obsahuje jakési odkazy na předchozí LEGO Marvel Avengers snímky a že si navíc buduje nějakou tu potenciální půdu minimálně v náznaku jednoho souboje, o kterém nejspíše nikdo předem nevěděl, že ho tolik potřebuje. Důležité nicméně je, že Kočkování dokáže stát na vlastních nohách. A skrze zábavný koncept skutečně funguje jako zábavná jednohubka, která úsměvně využívá nejrůznější Marvel charaktery. Často přitom nevyhnutelně ve formě na hranici parodie, nikdy ovšem ne formou, která by postavy dehonestovala. Nabízí se srovnání třeba s LEGO Batmanem, který také nesplňuje ideály klasického Batmana. A přesto jde o variantu, která ve své osobní škatulce funguje.

Tahounem je tu především Hawkeye, největší milovníkem koček se poté nepřekvapivě stane Hulk. Postavy se ve většině případů designem drží svých předobrazů v MCU, zároveň Kočkování představí i postavy, které zatím na svůj debut v MCU čekají: Black Cat, hrdinku Tigru či záporáka Sphinxe. Občas se objeví nějaký ten popkulturní odkaz, občas hlubší odkaz přímo na svět Marvelu, občas je Kočkování i drsnější, než se dá u LEGO animáku očekávat. Dvoudílné Kočkování trvající tři čtvrtě hodiny ovšem může i díky své délce pořád kvapit dopředu, má díky tomu výhodu, že mu nikdy nedojde dech. Pořád sype z rukou nápady, někdy je přitom nevyhnutelně infantilní. Ale s tím musí jaksi předem počítat každý, kdo se rozhodne s LEGO Avengers strávit svůj čas.

Primitivní, přesto funkční

Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+

I přes výskyt jisté potenciální formy kritiky moderní popkultury pořád o Kočkování platí, že jde spíše o primitivní LEGO animák, který má především využít Marvel postavy v LEGO podobě a nějak vyplnit katalog v době, kdy je potřeba si na další hraný Marvel projekt počkat. Akce poté není zrovna nejvelkolepější, přesto tak nějak využívá možnosti LEGO animace. Je minimálně zajímavé například pozorovat dva muže s identitou Captaina Americy spolupracovat, stejně tak sledovat Hawkeye, který se výrazně liší od toho z MCU a má blíž ke svému komiksovému předobrazu (= sarkastický cynik). A je tu také jedno velmi zábavné cameo, které nejde popsat – musí se vidět.

Režírující Cunningham působí jako fanda, který si rád vyhrává s různými charaktery. Humor nikdy nejde za hranu vkusu, jeho „zesměšňování“ oblíbených postav nikdy nepůsobí dojmem, že by mělo Avengers cíleně dehonestovat. Je to jednoduše LEGO Avengers film, který se bere s nadsázkou, z pochopitelných důvodů poté ve finále evokuje Mumii s Brendanem Fraserem. A samotné finále vyvrcholí sekvencí, která by v hrané formě nejspíše byla odsouzena k digibordelu, do jisté míry komorní LEGO forma toho ovšem snese dost. Zajímavý kousek je to v součtu především tím, že se vlastně jedná o svěží pohled na superhrdiny ze stáje Marvelu, zároveň minimálně dle Kočkování LEGO Avengers filmy znají od LEGO Star Wars snímků míru. Zásadní příspěvek do katalogu Disney+ se tak nekoná, slušná a v nejednom ohledu zábavná jednohubka ovšem ano. A i ta někdy může bohatě stačit.

LEGO Marvel Avengers: Kočkování závěrem

I „hloupý“ LEGO film může mít meta rozměr, reflektovat současné trendy a úpadek tradiční superhrdinské popularity. LEGO Marvel Avengers: Kočkování není žádný zásadní Marvel projekt, v tom ovšem do jisté míry tkví jeho přednost. Díky krátké délce a komorní LEGO formě si tvůrci mohou hrát s postavami, absurdními situacemi a narážkami, aniž by výsledek působil přetíženě. Ailurofobický Hawkeye, samozvaný tým Catvengers či lehká forma moderní popkultury dávají příběhu svěží pohled na známé hrdiny.

Film je místy infantilní, jindy nečekaně dospělejší – a právě tato kombinace z něj činí zábavnou jednohubku, u které se dá smát i pobavit bez hlubších očekávání. Je to trochu šílené, ale hlavně hravé, originální a zábavné. A především ta ideální kombinace hravosti a fantazie, která může spolehlivě zabrat na děti i dospělé a zároveň připomenout, že i superhrdinové mohou být občas… prostě jenom legrační. A když se alespoň jednou neberou zase tolik vážně, snadno to vyvolává sympatie…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Disney+
-REKLAMA-

Jsem Eddie – Dokument o Eddie Murphym (Recenze)

0
Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Podrobný pohled na život a kariéru Eddieho Murphyho…

Od stand-upových klubů v New Yorku až po největší filmová plátna Hollywoodu. Pětinásobný držitel Zlatého glóbu, hvězda Saturday Night Live a tvůrce nezapomenutelných nejen komediálních filmových rolí.  Dnes ho navíc pravděpodobně mnozí označí za jednoho z  komiků své doby, který se někdy nebál jít až za hranu. Eddie Murphy v dubnu 2026 oslaví své 65. narozeniny, čerstvě se poté stává dalším hercem, jehož kariéře je věnován dokument na Netflixu. Za tím s názvem Jsem Eddie konkrétně stojí Angus Wall, mimo jiné střihač klipu Smells Like Teen Spirit či hned 5 filmů Davida Finchera. Murphy není již roky mrtvá komediální legenda jako John Candy, zároveň jeho život není, na rozdíl od té Charlieho Sheena, přeplněný kontroverzemi. Jaký hlubší smysl tak realizace dokumentu vlastně má? Vlastně těžko říct.

Jsem Eddie – Eddie Murphy se ohlíží za svou kariérou

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Eddie Murphy byl svého času jedna z největších hvězd Hollywoodu, dnes jde spíše o herce, který se pokouší o comeback sázkou na návraty osvědčených sérií (Cesta do Ameriky 2, Policajt v Beverly Hills IV) či novými rolemi (včetně chystané předělávky Růžového pantera). Sympatické na něm v dokumentu Jsem Eddie ovšem je jeho uvolněnost. Murphy dokáže většinu času působit upřímně a prostě jako takový obyčejný chlapík, který je shodou okolností extrémně bohatý a znají ho minimálně ve většině zemí světa.

Jsem Eddie do velké míry působí jako jeden PR oddělením vytvořený celovečerní dokument ušitý Murphymu přesně na míru. Spíše než aby šlo o nezávislý portrét, vše je upraveno tak, aby Murphy vyzněl v dokumentu co nejlépe. Od počátku tak dokument působí jako oficiální prezentace hvězdy, nežli jako kritický dokument. Dokument ovšem funguje jako průlet Murphyho životem a kariérou, kdy se ke svým neúspěchům Murphy vyjadřuje minimálně. Nedochází přitom k nějaké hlubší kariérní sebereflexi. Spíše jen Murphy jen tak dodá, že když už někdo je aktivní několik let, omyly se prostě stávají. Přesto alespoň bez obalu přiznává, že si dal od herectví pauzu kvůli klesající kvalitě svých projektů.

Skandály prakticky neexistují, Murphy má skoro svatozář

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Kontrast mezi Jsem Eddie a Alias Charlie Sheen je poměrně jasný. Alias Charlie Sheen se tak moc zaměřoval na skandály Charlieho Sheena, že v něm jeho herecká kariéra už pomalu začala hrát skoro až terciální roli. V případě Jsem Eddie je tomu přesně naopak. Murphy nadšeně mluví o svých vzorech jako Richard Pryor, při všem tom vyprávění se občas projevuje až hyperaktivně a je schopný odskočit mimo téma. O atmosféru PR dokumentu, který Murphyho evokuje skoro až jako bytost se svatozáří, dokument nikdy úplně nepřijde, Murphy v něm ovšem opravdu zvládá působit jako neskutečně sympatická osobnost. Čímž dokument paradoxně splňuje potenciální postranní úmysly.

Murphy prochází staré časopisy, prezentuje svoje kalifornské sídlo, především ovšem pořád dokáže vyprávět vtipy. Dokáže přirozeně vyvolat dojem, že je v rámci vyprávění svého příběhu až sám zpětně zaujat svým vlastním příběhem. I když se dle vlastních slov vyhýbal odvrácené straně Hollywoodu a díky své zdrženlivosti tak nikdy neměl propadnout drogám. Zpětně si jen možná uvědomuje, že jeho stand-upy nebyly z dnešního pohledu úplně vhodné, Murphy se tak svým způsobem kaje za všechny vtípky na účet žen, gayů i rasových stereotypů. A začíná také mluvit o nevyhnutelné smrti, protože smrti si za svůj život užil také dost. A to nejen díky faktu, že jich dost zaplatil. Optimistický je ovšem očividně pořád tak moc, že mu to mnozí musí až závidět. Je navíc nejen komediální legendou, ale především milující otec deseti dětí.

Jsem Eddie dokáže Murphyho polidštit

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Jamie Foxx v dokumentu o Murphym mluví jako o dalším nepravděpodobném introvertovi, sám Murphy tvrdí, že původní Cesta do Ameriky byla založena na jeho touze po té pravé, která ho bude milovat, aniž by věděla o jeho slávě a bohatství. I přes řadu kultovních komedií a ikonických rolí ovšem Murphy vnímá jako největší odkaz svou rodinu. Mezi emocionální vrcholy filmu podobně patří moment, kdy se Murphy po letech v roce 2019 vrátil do pořadu Saturday Night Live (měl své důvody, proč se v pořadu léta nechtěl objevovat). Fakt, že Murphyho návratem do SNL dokument vrcholí, znamená, že se dokument symbolicky vrací na samý počátek jeho kariéry. A jenom tím šikovně podtrhuje jeho komediální odkaz.

Jakožto Afroameričan se Murphy dočkal ve 20 letech statusu, který mu mohlo spousty lidí jenom závidět. Dave Chappelle či Chris Rock ostatně ve svých výpovědích ilustrují, jak moc Murphy ovlivnil ostatní komiky. V rámci Murphyho kariéry je navíc zmíněné vše důležité – od 48 hodin přes Shreka po Norbita. Wall jako režisér využívá bohatou zásobu archivních záběrů i fotek, vytýkat se mu tak dá skutečně snad jen to, že jde vlastně o slušně realizovaný dokumentární portrét, který vlastně ani nechce říkat nic navíc. A kdyby snad náhodou chtěl, nevyhnutelně by tím mohl poškodit jeho po celý dokument budovanou reputaci.

Ukazuje dokument skutečného Eddieho Murphyho? A záleží na tom?

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Otevíráním starších konfliktů, podrobnějších analýz kontroverzních stand-up pasáží (byl by tehdejší Eddie Murphy v moderní době „zrušen“?) nebo osobnějších kauz by dokument mohl divákům ukázat skutečného Eddieho Murphyho– s chybami, slabostmi a kontroverzemi. Místo toho dokument volí bezpečnou, uhlazenou cestu, která Murphymu neškodí, ale divákovi poskytuje jen vyleštěný PR pohled, téměř jako by legenda komedie existovala celých 65 let bez poskvrnky.

Svým způsobem je to v pořádku, protože všechny dokumentární portréty se nemusejí za každou cenu honit za kontroverzemi. Jsem Eddie v tomto ohledu ovšem dojíždí na fakt, že občas nepůsobí zrovna věrohodně. I přesto je Jsem Eddie hodnotným portrétem pro ty, kteří chtějí znovu prožít jeho kariéru, připomenout si kultovní filmy a ocenit jeho vliv na generace komiků. Dokument zároveň jasně ukazuje, že i při vrcholném úspěchu může zůstat člověk očividně pozoruhodně skromný, zodpovědný a stále zvídavý. A vlastně tak moc nesejde na tom, zda se před kamerou nachází skutečný Eddie Murphy, nebo Eddie Murphy s maskou trochu jiného Eddieho Murphyho.

Jsem Eddie závěrem

Jsem Eddie možná nenabízí úplně kritickou podobu Eddieho Murphyho, přesto funguje jako slušný portrét komediální legendy. Dokument připomíná jeho kultovní filmy, poukazuje na vliv na ostatní komiky, zároveň polidšťuje osobnost, která působí jako skromná, zodpovědná a zvídavá i při vrcholném úspěchu. Nakonec vlastně ani není úplně důležité, zda diváci sledují „skutečného“ Eddieho Murphyho, nebo Eddieho Murphyho v lehce vyleštěné PR verzi. Podstatné stejně nejspíše pro mnohé bude fakt, že dokument přináší úctu k jeho odkazu, připomíná, proč se stal ikonou svého oboru, a potvrzuje jeho status nezpochybnitelné legendy…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-

Jdeme si hrát – Alan Ritchson a Kevin James si hrají (Recenze)

0
Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Když se nezaměstnaný účetní Brian (Kevin James) se svým nevlastním synem Lucasem (Benjamin Pajak) přidají k tátovi v domácnosti Jeffovi (Alan Ritchson) a jeho synovi CJovi (Banks Pierce), zdá se, že stráví klidné odpoledne. Jenže místo pohody je čeká útěk před žoldáky a naprosto nepřipraveného Briana čeká jedna absurdní překážka za druhou…

Je Alan Ritchson nový Arnold Schwarzenegger? On sám by se nejspíše nezlobil. S maskotem Parkside se objeví ve vánoční akční komedii The Man with the Bag (Arnie si v něm zahraje Santu Clause), chystaný akční snímek War Machine by měl být jakousi variací na Predátora, dost možná si nyní Ritchson navíc našel svého vlastního Dannyho DeVita. Kontrast mezi Schwarzeneggerem a DeVitem je i po letech výrazný fyzicky i herecky, díky akční komedii Jdeme si hrát by se poté Ritchsonovou odpovědí na DeVita mohl stát Kevin James. Ritchson došel v rámci kariéry, která spoléhá především na akční snímky, k bodu, kdy chce točit i akční komedie, sekunduje mu poté jeden z nejčastějších spolupracovníků Adama Sandlera. Může to dopadnout dobře?

Jdeme si hrát – Sázka na netradiční dvojku nestačí

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Režie se chopil Luke Gerenfield, který stojí například za komediální jednohubkou Falešní poldové. Díky ní už má nějaké zkušenosti s buddy movie, právě tou Jdeme si hrát chce být. Za scénářem naopak stojí Neil Goldman, jeden ze scenáristů seriálů jako Krok za krokem, Griffinovi, Scrubs: Doktůrci či Zpátky do školy. Na důležitých místech jsou tak víceméně kvalifikované osobnosti, od kterých by se možná dalo očekávat, že z ústřední netradiční dvojice dokáží vykřesat alespoň poměrně zábavný akční výplach. Je to nicméně poměrně naivní představa. A pokud nějaký film z dílny jakékoliv streamovací služby tak moc za poslední dobu evokuje filmy, které v nejčernějším možném budoucím scénáři bude za pochodu vytvářet umělá inteligence, je to právě Jdeme si hrát.

Je Jdeme si hrát pitomoučké tak moc, že evokuje akčňák, který o několik dekád minul svou dekádu? Ano. Spoléhá scénář na popkulturní reference? Ano. Jsou ty dané momenty vtipné? Ne. Je alespoň chemie mezi Ritchsonem a Jamesem vtipná? Ale jo, občas i jo. Dokážou tyhle dva herci utáhnout film na svých bedrech? Opravdu ne! Je to tak špatné? Vlastně ne, je to jen velmi nezajímavé. Projeví Ritchson slušný komediální talent? Překvapivě ano! Obhájí si tím nutně svou existenci? …!

Film, který je prostě HLOUPÝ

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Brian v podání Kevina Jamese je sice Lucasovi v podání Benjamina Palaka pouze nevlastním otcem, přesto ho potká ta největší noční můra – Lucas očividně dává přednost tanci před sportem, což je samozřejmě v roce 2025 hrozně děsivá představa, která ohrožuje jakékoliv představy o přirozené maskulinitě a zdravé heterosexualitě! Alespoň Brian se tak projeví jako tolerantní otčím, který se dokáže do Briana vcítit. Později se nicméně Brian a Lucas seznámí s válečným veteránem Jeffem v podání Ritchsona a jeho synem CJem v podání Bankse Pierce. Jeff a CJ pozvou Briana a Lucase na hraní, následně ovšem dojde ke konfrontaci se žoldáky, několika odhalením a dávce zvratů, kterým se nejspíše alespoň občas probudí leckoho probudit z letargie. Ani tyto zvraty ovšem nespasí fakt, že je film prostě a jednoduše HLOUPÝ.

Chvílemi to opravdu evokuje scénář od AI, chvílemi nějaký zapadlý scénář z přelomu 80. a 90. let, který si měl buďto projít zásadními revizemi, nebo po něm měly být zahlazeny veškeré stopy. Svým způsobem by dávalo smysl, že si chce Ritchson v rámci své kariéry připsat vlastního Policajta ze školky, těžko ovšem říct, jak moc je toto srovnání legitimní. I přes účast dětských postav, kteří mohou vyvolat pocit, že má být Jdeme si hrát film pro celou rodinu, je tu ovšem slušná dávka sprostých slov a násilí. Buďto je to brutální neodhadnutí cílovky, naprosté selhání dramaturgie, nebo je pravda někde mezi.

S tímhle materiálem Amazon trh opravdu neovládne

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Nemá moc cenu zabíhat do spoilerů a zásadních odhalení, protože jsou tak moc stupidní, že by se mnozí začali kontrolovat, zda náhodou dneska není 1. dubna. Je to film, který je spousty popkulturních odkazů, v žádném ohledu si ovšem nezaslouží se o klasiky kinematografie opírat. Goldman píše scénáře pro sitcomy už skoro 30 let, není poté vyloučené, že právě námět na Jdeme si hrát byl takovým námětem, který chtěl realizovat už dlouho. Opět ovšem dochází k otázkám nad tím, jak moc velký smysl dává realizovat komedii, která nejenže působí, že se ztratila v čase, ale nepůsobí, že by měla alespoň špetku sebeuvědomění. Kromě ústřední dvojice se navíc objeví i pár výraznějších herců ve vedlejších rolích (Isla Fisher!), i ti sebelepší ovšem nepůsobí, že by si účast v tomto filmu hned chtěli dávat za rámeček.

Výsledek ani chvílemi nepůsobí, že by měl jakoukoliv úctu k akčnímu žánru. Gerenfield neumí iniciovat akční scény, ať už jde o choreografii či automobilové honičky. Celý film působí poměrně lacině, chvílemi navíc tak moc nedává smysl, že by vlastně dávalo větší smysl odhalení, že zásadní část filmu musela skončit na podlaze střižny. Bolest je ještě podtržena výrazným post-synchronem, kterého si nejde nevšimnout (opravdu ne!). I když jsou u filmu uváděni oficiální zvukaři, bylo by vlastně těžké divit se odhalení, že tady Amazon zapojil umělou inteligenci. Pokud je tato domněnka alespoň částečně založena na pravdě, jedná se jen o důkaz toho, že všechno prozatím umělá inteligence opravdu nahradit nedokáže.

Jdeme si hrát donutí diváka vážit si kinofilmů

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Existence takových filmů je ovšem přeci jen k něčemu dobrá. Člověk si ihned více může vážit filmů, které vznikají pro kina, protože od nich se dá (alespoň většinou) očekávat něco víc. Jdeme si hrát potvrzuje, že pro stream pořád do velké míry vznikají druhořadé projekty, které prostě musí sloužit i jako jakási výplň v katalogu. Nějak se ta cílovka, která nemá akčních snímků nikdy dost, prostě nasytit musí. Kdyby snad ovšem mělo Jdeme si hrát ilustrovat budoucnost žánrů, bude snad mnohem lepší nechat všechny akční fanoušky z milosti umřít hladem. Ať už je to důsledek špatného vkusu nebo recese, Jdeme si hrát nerespektuje diváka ani alespoň základní žánrové předpoklady. A zaslouží si tak jen pohrdání.

Jdeme si hrát závěrem

Jdeme si hrát je akční komedie, která sice nabízí občasný komediální talent Alana Ritchsona a s přimhouřením oka i lehce fungující chemii s Kevinem Jamesem, ale scénář, režie a celkové provedení filmu selhávají prakticky ve všech ohledech. Film působí lacině, nezajímavě, nepůsobí, že má úctu k divákovi či alespoň akčnímu žánru. Je to projekt, který si zaslouží jen pohrdání a potvrzuje, že streamovací platformy do velké míry nadále produkují spíše druhořadý obsah. Tudy cesta opravdu nevede, lidé z Amazonu!

Verdikt: 2 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Amazon Prime
-REKLAMA-

Šedé včely – Ticho na Ukrajině před bouří (Recenze)

0
Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Píše se leden 2022. Donbasem prošla válka sem i tam několikrát, nezbylo tu mnoho živých lidí, ani nerozstřílených věcí. Serhij (Viktor Ždanov) a Paška (Vladimir Yamnenko) odmítají opustit své domovy, a tak žijí v zemi nikoho, odpojeni od elektřiny, důvěryhodných zpráv i pravidelného zásobování. Zanecháni napospas osudu, naučili se pospolu žít, ač v tomto konfliktu patří každý na jinou stranu. Paška je přičinlivý chlapík, který pro kořist i potěchu prolézá domy někdejších sousedů. Serhij je věčně nevrlý mrzout, kterého ve všem nastalém zmaru zajímají jen jeho včely. A pak taky mrtvý voják, který mu nedá spát… 

Od roku 2014 probíhala v oblasti východní Ukrajiny válka mezi ukrajinskými silami a proruskými separatisty. Ještě před únorem 2022 poté existovala nestabilní frontová linie, která rozdělovala území. Na části kontrolované Ukrajinou, části ovládané separatisty, mezi nimi poté „šedou zónu“ – území nikoho, kam obě strany občas pronikaly, ale žádná ho trvale nedržela. Jednou z těchto lokací byl poté Donbas. Do něj je poté zasazen děj filmu Šedé včely. Film staví na stejnojmenném románu Andrije Kurkova, adaptace režiséra a scenáristy Dmytra Moyseyeva má být ovšem oproti předloze zúžena. Ústřední postavy Serhij a Paška v rámci příběhu konkrétně odmítají opustit své domovy a zůstávají kvůli tomu do velké míry odstřiženi od života. Vzhledem k faktu, že se píše leden 2022, k plnohodnotné invazi ruských vojsk má teprve dojít. Poslední dvojice obyvatelů jedné lokality tak zažívají klid ticho před bouří. Komorní film Moyseyeva svou komornost následně vykupuje především velkým rozsahem emocí.

Šedé včely minimalisticky reflektují krutost války

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Dva muži přežívají v Donbasu různě. Serhij je včelařem a tak se nadále věnuje svým včelám; Paška prolézá opuštěné lokality, kdy tak například jednou dvojice mužů prochází poštu adresovanou jim i jejich sousedům. Jeden z nich má kdesi rodinu, přesto oba muži osamělí v lokaci, kterou všichni ostatní opustili. Občas spolu popíjí, jeden z nich se občas vydá do blízké nadále obydlené vesnice. Mají výrazně odlišné povahy, což jim tak trochu ztěžuje fakt, že jsou sobě navzájem jedinými osobami, se kterými udržují kontakt. A především Serhij je výrazný mrzout. Má to ovšem své důvody.

Je nevyhnutelné, že Šedé včely budou rezonovat především s ukrajinskými diváky. I když už totiž zasazení do ledna 2022 neevokuje to nejsympatičtější období v historii Ukrajiny, pořád se ještě jednalo o docela poklidné období před plnohodnotnou invazí. Serhij v jedné scéně prohlašuje, že tak daleko konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezajde. Diváci už ovšem moc dobře vědí, že to, co se stane po konci filmu, nebude vůbec pěkné.

Komorní, přesto emocionálně silný snímek

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Koncept filmu by klidně mohl fungovat i jako divadelní hra. Na výpočet dospělých herců stačí prsty na jedné ruce; počet lokací je také minimální. Oproti knize je příběh jednoduše komornější; neobsahuje na rozdíl od ní třeba návštěvy Krymu. Komornější pojetí ovšem vynahrazují silné emoce. Ústřední postavy sice nejsou ve vězení v pravém slova smyslu, pocity izolace jsou ovšem pochopitelně přítomné. Oba muži jsou odstřiženi od domova a širšího povědomí; emoce poté dokáže Moyseyev dávkovat už v momentech, kdy Serhij obdrží ukrajinské sušenky. Zdánlivě drobounký a na první pohled nepříliš důležitý moment dodává jednu z největších emocí v rámci celého filmu. Svým způsobem se vlastně jedná o nejsilnější moment až do posledního záběru s podobnou výpovědní hodnotou.

Kamera Vadyma Illkova dokáže průchody rozbořenou a téměř vylidněnou oblastí vyvolávat husinu; především ovšem film nikdy nesměřuje k tomu, že snad hrdiny čeká nějaký šťastnější konec. Že snad najednou dojde k nějaké formě smíru a vše se vrátí do starých kolejí. Moyseyev naopak vykresluje krutou realitu (kterou samozřejmě všichni rusofilové instantně odsoudí), kdy je tak nějak jasné, že to s ústředními postavami i díky jejich psychologickému rozpoložení nemůže dopadnout dobře. A to si ani člověk nemusí domýšlet fakt, že film skutečně oba muže sleduje v momentě, kdy jejich rozbouraný svět ještě jakž takž stojí na stabilních základech.

Film, který možná některým rozšíří obzory, jiným naopak jistě ne

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Svým způsobem by Šedé včely byly ideální materiál na Double Feature s dokumentem Pan Nikdo proti Putinovi. Jeden je dokument, druhý je hraný film. Jeden je zasazen do Ruska, druhý do Ukrajiny. Svým způsobem ovšem oba adekvátně ilustrují základní princip invaze. Pan Nikdo proti Putinovi je příběhem o učiteli, který se staví proti propagandě a manipulaci skutečností v ruském školství; Šedé včely vykreslují utrpení obyvatel Ukrajiny. Někomu tak film zcela určitě rozšíří obzory. Jen zcela určitě ne těm, kteří budou bojovat proti vyobrazování nejen psychické krutosti okupace i v moment, kdy jí snad samotní budou trpět. Na poměrně jednoduchém podání jednotlivých scén moc nesejde, v moment, kdy velmi výmluvné.

Moyseyev i v ohledu hereckých výkonů ústřední herecké dvojice Viktora Ždanova a Vladimira Yamnenka spoléhá na to, aby jejich emoce především ukazoval, nikoliv doslovně tlumočil. Svým způsobem je film nejvíce výstižný v momentech, kdy postavy mlčí. Především i proto, že se samotných herců samozřejmě invaze na Ukrajině týká jako každého obyvatele Ukrajiny. Herci tak nemusí působit autenticky, protože autentičtí jsou. V podání Moyseyeva může výsledek často evokovat až dokumentární přístup. I díky pořád aktuálnímu tématu je to pořád svým způsobem tenká hranice mezi hraným filmem a filmem s dokumentárními rysy. Pořád ovšem především platí fakt, že jsou z filmu cítit emoce. Pochopitelně i díky faktu, že je Moyseyev patriot, který se k aktuální situaci vyjadřuje skrze téma, způsob vyprávění a autenticky působící vyobrazení civilistů.

Je jasné, kdo přesně by se měl filmům jako Šedé včely vyhýbat. Pro všechny ostatní, kteří nemají problém se základními formami solidarity a nebo prostě jen seznamováním s odlišnými kulturami, těm se dá film jako Šedé včely jen doporučit.

Šedé včely závěrem

Šedé včely jsou komorním, ale emocionálně silným filmem, který dokáže velmi přesvědčivě přiblížit život lidí uprostřed války a izolace. Moyseyevova režie spolu s autentickými hereckými výkony Vladimira Yamnenka a Viktora Ždanova zajišťuje, že každé tiché gesto a drobný detail nese velkou emocionální váhu. Film zároveň přesahuje čistě lokální kontext – ukazuje psychickou krutost okupace, odhodlání a patriotismus obyvatel, a zároveň otevírá prostor pro reflexi širšího konfliktu. Pro diváky otevřené empatii a porozumění je Šedé včely doporučenou zkušeností, která zanechává silný dojem i nějaký čas po skončení projekce…

Verdikt: 7,5 z 10

Zdroj titulního obrázku: Kinovarta

-REKLAMA-

Mlátička – Dwayne Johnson bojuje o Oscara (Recenze)

0
Mlátička
Zdroj: A24

Mark Kerr (Dwayne Johnson) je živoucím důkazem toho, co dokáže lidské tělo i mysl, když jsou tlačeny na hranice možností. Legenda MMA, jejíž kariéra se odehrává v době, kdy pravidla téměř neexistovala, čelí nejen soupeřům v kleci, ale i vlastním démonům – závislostem, bolestem a osobním ztrátám. Každý zápas je pro něj víc než sportovní souboj – je to boj o přežití, o identitu, o udržení rovnováhy mezi slávou a ztrátou sebe sama. Ve střetu s nepřáteli i vlastními slabostmi musí Mark rozhodovat, co je pro něj důležitější: vítězství, láska, nebo šance na vykoupení…

Dwayne Johnson se stal po otci Rockym wrestlerem, stal se jednou z největších hvězd WWE, kde vystupoval pod přezdívkou The Rock. Jeho úspěch v ringu mu následně otevřel dveře i do Hollywoodu. Debutoval konkrétně ve filmu Mumie se vrací. O rok později dostal spin-off s názvem Král Škorpion, ve kterém ztvárnil Mathayuse I., dědečka Matheyuse III., kterého ztvárnil právě v druhé Mumii Stephena Sommerse. Postupně se Johnson následně stal jedním z nejpopulárnějších a také nejlépe placených herců. Série Rychle a zběsile, reboot franšízy Jumanji, dobrodružné filmy Brada Peytona jako San Andreas či Rampage: Ničitelé, zároveň Johnson namluvil i postavu Mauiho v dvojici filmů Odvážná Vaiana, kdy si roli zopakuje také příští rok v hrané předělávce.

Mezi vysněné projekty Johnsona poté patřila adaptace komiksového antihrdiny Black Adama. Realizovat film s touto postavou Johnson chtěl již od počátku své herecké kariéry, sliboval poté, že se hierarchie filmového DC Comics navždy změní. Komiksovka ovšem komerčně zklamala a prostor pro Johnsona a jeho vysněnou roli tak v novém DC Universe není. Johnson kvůli tomu nemá v plánu na blockbustery úplně zanevřít, má ovšem do budoucna v  plánu svou kariéru posunout vstříc vážnějším a komplexnějším rolím. První zastávkou v rámci této fáze jeho kariéry je Mlátička Bennyho Safdieho.

Mlátička – Dwayne Johnson dokazuje, že umí hrát

Mlátička
Zdroj: A24

Bratři Bennie a Josh Safdieovi společně realizovali čtyři celovečerní filmy. Tím posledním byl Drahokam s Adamem Sandlerem. Nyní se ovšem bratrská dvojice rozdělil. Oba z nich se poté paradoxně vydávají do trochu jiného světa sportu. Josh realizoval ping-pongové drama Marty Supreme s Timothée Chalamatem v hlavní roli. Benny se poté ve filmu Mlátička, který mu již na Benátském filmovém festivalu vynesl Stříbrného lva za nejlepší režii, vydává do světa smíšených bojoví umění. Konkrétně optikou Marka Kerra, kterého ve filmu ztvárňuje Johnson. Dle očekávání se poté Safdie jako tvůrce nevydává směrem konvenčního biopicu.

Safdie je režisérem, scenáristou i střihačem filmu. Mlátičku realizoval způsobem, který i díky ruční kameře a snaze o maximální autenticitu chvílemi působí jako mockument (= hraný film, který si na dokument jenom hraje). Dwayne Johnson je na první pohled většinu času k nepoznání, tedy do momentu, kdy si Kerr oholí hlavu. Pak už je to jen Johnson s výrazným falešným obočím.

Má si pro Oscara dojít Johnson nebo maskéři?

Mlátička
Zdroj: A24

Benny svým způsobem navazuje na své filmy Dobrý časy a Drahokam. Jeden spoléhal v hlavní roli na Roberta Pattinsona, druhý na Adama Sandlera. Oba to tehdy byli herci, kteří rozdělovali diváky filmů na dva názorové tábory – jestli Pattinson/Sandler umí či neumí hrát. Právě oba filmy Safdieů dopomohly k tomu, že Pattinson i Sandler začali být všeobecně vnímáni jako kvalitnější herci (Dobrý časy mají mít zásluhu na tom, že Pattinson získal roli Batmana). Johnson i díky svým bojovnickým zkušenostem působí jako ideální volba na Kerra. Safdie ovšem především i bez asistence bratra dokáže u dalšího herce do velké míry uzavřít otázky ohledně toho, zda daný herec umí hrát. Johnson je totiž v hlavní roli skvělý a dokáže svým výkonem vyvolat více emocí, než by u něj člověk ještě pár let zpět nejspíše tipoval.

Pokud by se snad Johnsonovi opravdu podařilo získat Oscara, je pravděpodobné, že se opět rozvíří debaty nad tím, že mají členové Akademie filmového umění a věd slabost nejen pro výrazné herecké vývoje, ale především výkony, které hodně spoléhají na práci maskérů. Řešilo to u Garyho Oldmana a Nejtemnější hodiny, stejně tak u Brendana Frasera a Velryby. Pokud ovšem cílem maskérů byla snaha, aby Johnson ideálně, co nejvíce připomínal skutečného Kerra, jejich mise je do velké míry splněna. A právě i díky maskérům se tak daří, že divák nevidí Johnsona. Vidí postavu, která se jmenuje Mark Kerr a je bojovník. A to nejen v ringu, ale i mimo něj.

Dwayne Johnson a Emily Blunt jsou hereckou dvojicí, která se našla

Mlátička
Zdroj: A24

Na sečtení všech důležitějších postav filmu není potřeba ani všech pět prstů na jedné ruce. Kromě Marka je nejvýraznější postavou jeho přítelkyně Dawn v podání Emily Blunt. Johnson a Blunt si již společně zahráli v disneyovce Expedice: Džungle, společně se mají také objevit v chystané gangsterce od Martina Scorseseho zasazené do prostředí Havaje. Velikán s polynéskými kořeny a manželka Johna Krasinskiho tak působí jako herecká dvojice, která se našla. A dokáže díky tomu dát do vztahu Marka a Dawn nutné emoce. Jejich vztah je do velké míry toxický.

Mark trpí vážnými problémy se závislostí na opiátech, což má vliv na jeho chování. Docházelo k nim několika konfliktům, kdy si navzájem vyčítali různé věci. Dawn to často vnímá tak, že je odstrkovaná Markovou kariérou a ambicemi, Mark má zase pocit, že mu ve fázi, kdy bojuje se závislostí, není Dawn tou největší podporou. U obou se projevují deprese a také psychické problémy, jejich komplikovaný vztah navíc přináší emocionální klimax filmu. Emily Blunt se dokáže projevit jako výrazný herecký chameleon, emancipovaná Britka zde totiž ztvárňuje ženu, která je na Markovi závislá, o to těžší je vyrovnávat se s nástrahami, které poskytuje nejen Markova kariéra, ale také problémy se závislostí, a faktem, že i když se oba milují, nejsou schopni si navzájem vyjít vstříc, aby mohli být oba spokojeni. Především moment, kdy pohár trpělivosti u Emily definitivně přeteče, snadno naznačuje, že by se Blunt mohla po Oppenheimerovi dočkat druhé oscarové nominace.

O zápasení tu zase tolik nejde

Mlátička
Zdroj: A24

Smíšená bojová umění tu tvoří rámec příběhu, o zápasení tu ovšem zase tolik nejde. Jde tu hlavně o život a psychiku Kerra mimo ring, dynamiku jeho vztahu s Dawn, osobní růst a vnitřní konflikty, kterými si Mark prochází. Kromě Marka a Dawn patří mezi výraznější postavy filmu už jen jeho trenéři/mentoři Mark Coleman (hraje ho skutečný MMA zápasník Ryan Bader) a Bas Rutten (který hraje sám sebe). Je to právě Coleman, který Kerra konfrontuje ohledně jeho závislosti a je jeho profesionální i morální oporou, Rutten je naopak trenérem, který se snaží Kerra dostat k vrcholné formě. Oběma trenérům svým způsobem dělá starost Kerrův vztah s Dawn, který má vliv na jeho výkony v ringu, oba ovšem fungují i jako jeho opory a především přátelé. Bader i Rutten jsou navíc překvapivě dost slušní herci.

Safdie v rámci scénáře (film se odehrává v letech 1997-2000) neohýbá skutečný průběh Kerrových zápasů, sympaticky se tak na úkor toho vyhýbá snadno nabízejícímu se narativnímu závěru. Pořád se sice jedná o pouhou dramatizaci skutečných událostí, Safdie se ovšem nevydává směrem přehnaných fabulací. Samotný úvod vypadá i díky VHS platině autenticky, Kerr je od počátku vykreslován jako velmi citlivý a jemný člověk. Když už někoho v ringu zničí, začíná se ihned ptát, zda je v pořádku. Když dojde k formě neshody na honoráři, hned kvůli tomu nevyvádí a nehodlá rušit svou účast. V moment, kdy se cítí být ukřivděn, snaží se to řešit s pokorou. Na Mlátičce je celkově zajímavé, že Kerra nezachycuje v době největšího vrcholu, spíše teprve na cestě k jeho vrcholu – takové, která je náročná a trnitá.

Specifický film o specifickém bijci

Mlátička
Zdroj: A24

Safdie občas vyloženě používá dokumentární prvky (včetně úsměvného epilogu), Johnson občas jako Kerr působí jako člověk, který prostě musí být maskovaným hercem (prostetika je občas výrazná, než by asi měla být). Johnson ho ovšem opravdu hraje jako jemného obra, kdy na něm přeci jen jde zpozorovat nějaký herecký posun. Jeho budoucí ambiciózní projekty, které chystá s Martinem Scorsesem či Darrenem Aronofskym, tak nutně nemusí být kvůli Johnsonovým výkonům bolestné. Safdie občas dokáže vyvolat pocit, že se i vysmívá klasickým biopicům, především v momentech, kdy se z nepovedeného proteinu může stát základ pro menší dramatický konflikt. Jenže pak dojde i na třísky, sklo a nakonec jde i o život. Safdieho scénář tak skutečně eskaluje, je jen škoda, že si na konci musí vystačit s vysvětlovacími titulky.

Safdie pořád působí, že jako tvůrce je nad věcí, jeho montáž s tréninkem jde například svým způsobem vnímat jako lehkou parodii na podobné montáže ze série Rocky. Nikdy ovšem k tématu nepřistupuje neseriózně. A i když se vyhýbá ohýbání skutečných událostí, emocionální tečku nakonec sympaticky dokáže objevit v něčem trochu jiném. Nejde mu zase tolik o stylizované zápasy, protože mu více sejde na tom, aby dokázal vykreslit, jak mohou být MMA zápasy brutální a jak brutální mohou mít následky. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Safdie tak v nejednom ohledu realizoval zajímavý sportovní film, který se vyhýbá žánrovým konvencím, aby dodal velmi specifickou záležitost. Minimálně ze strany Bennyho tak kreativní rozchod bratrům neublížil, naopak vykresluje jeho vlastní tvůrčí identitu. Demonstruje, že Safdie umí balancovat mezi dokumentární věrností, emocionálním dopadem a invenčním režijním stylem. Utvrzuje tím své filmařské kvality.

Mlátička závěrem

Dwayne Johnson v Mlátičce potvrzuje, že jeho herecký talent přesahuje hranice blockbusterových rolí a wrestlingového zázemí. Pod režijním vedením Bennyho Safdieho se proměnil v postavu Marka Kerra, jejíž psychologická hloubka, komplikovaný vztah a boj se závislostí tvoří jádro filmu. Safdieho přístup kombinuje dokumentární autenticitu s dramatickou intenzitou, vytváří velmi specifický pohled na svět smíšených bojových umění. Johnsonova schopnost vtělit se do náročné a citlivé role, zároveň doplněná výraznou prací maskérů, ukazuje jeho schopnost posouvat své herecké hranice. Safdieho režijní styl a schopnost vyvažovat autenticitu, dokumentární prvky a emocionální intenzitu přitom vytváří dílo, které má rozhodně šanci zaujmout nejednoho diváka…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: A24
-REKLAMA-

Frankenstein – Nová verze slavné knihy od vizionářského režiséra Guillermo del Tora (Recenze redakce)

0
Frankenstein
Zdroj: Netflix

Vítejte, vítejte a ještě jednou vítejte na našich stránkách a u dnešní recenze redakce. Netflix si pro nás připravil velký ambiciózní film od vizionářského režiséra Guillermo del Tora. Jeho novinka má vše říkající název – Frankenstein, a půjde o novou verzi knížky Mary Shelley. Film bude na streamovací platformě od 7.11. Úvod máme za sebe a teď si pojďte přečíst, co si o nové adaptaci Frankensteina myslíme.

Recenze redakce na film Frankenstein

Oscarem oceněný režisér Guillermo del Toro adaptuje klasický příběh Mary Shelleyové o Victoru Frankensteinovi, geniálním, ale egoistickém vědci, který v monstrózním experimentu přivede k životu stvoření, což nakonec vede k zániku jak samotného tvůrce, tak jeho tragického výtvoru. (oficiální text distributora)

Lenka Skříčilová

Frankenstein je film, který se rozhodl, že vám nepůjde na ruku. A to je během sledování příjemné, ale zároveň hned v několika momentech vážně hodně flustrující. Protože já sama jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli je film fascinující v návaznosti na to, že koukám stále dál, nebo jestli kdyby nevypadal celou dobu tak dobře … až to schovává fakt, že na něm není víc než to, že vypadá dobře. Jak se tedy povedl Frankenstein a jeho verze pro rok 2025?

Frankenstein totiž působí jako výsledek vize tvůrce, který adaptuje dílo (které buď znáte nebo všem jenom tvrdíte, že ho znáte) svým specifickým způsobem, který od něho lze už dopředu očekávat. Možná proto vás v něm dost prvků nemůže překvapit, na což se buď budete těšit nebo vás to už dopředu otráví. Protože tady je vážně moc snadné, aby se vám film nelíbil právě proto, že znáte předlohu; nebo protože jste už přejezení stylem tvůrce. A tady je hodně důležité zdůraznit právě jméno Guillermo del Toro, kdy následně na to můžete spoustu věcí dopředu očekávat. Jak příběhově, tak vizuálně. A je to v případu Frankensteina dobře nebo špatně? To je na rozhodnutí každého z diváků…

Také se budete právem ptát, jestli to není jenom další zbytečná adaptace ve světě, kde je těžké narazit na film, který není součástí nějaké značky, remake, reboot atd atd. Jenže adaptace mají za mě v umění stále trochu jinou funkci. Především díla, která se po letech stanou klasikou a je na nich poznat odraz doby, aby ten kontrast, kdy vznikla nová adaptace, byl o to výraznější; též i finanční zázemí tvůrce samotného v rámci jeho ostatní tvorby; to, jak příběh vnímáme teď v porovnání, jak byl pochopen během předchozího adaptování v rámci jeho částečné univerzálnosti; nebo jestli jde pouze o dílo, které zná dost lidí, tak se zvyšují šance, že se na novou verzi podívá víc lidí. Frankenstein od Guillerma del Tora na mě působí jako kombinace všeho. A to je na jeden film moc. Vlastně i sám snímek je „tak trochu moc“.

Příběh samotný se valí stále dopředu a první polovina je opravdu povedená. Samotné sledování Victora a jeho postupné změny jsou zábavné na sledování. Především v porovnání vztahu s jeho otcem a jak se postupně sám stává stejnou zrůdou jako on, navíc když se následně sám stane „otcem“. Proto jsem se těšila na druhou polovinu, kdy přijde na řadu vyprávění z pohledu monstra, které by se monstrem nikdy nestalo, kdyby mělo správný vzor. To je na příběhu to nejdůležitější. Jenže způsob, kterým je tady všechno podané způsobuje, že i ta nakonec zajímavější druhá polovina působí už trochu unaveně kvůli nevyváženému tempu a délce filmu.

Všechno tady se celou dobu snaží být velkolepé tak moc, až jsou určité věci skoro až nabubřelé a následně na to otravné mnohem častěji než poetické, krásné a dojemné. A možná by ten pocit nebyl tak intenzivní, kdyby vizuální stránka nebyla celou dobu tak krásná. Až to působí, že šlo pouze o ní. Pokud šlo o ukázání, že krásné věci jsou prázdné, dokázalo to del Toro dokonale, protože Frankenstein jako film dost často prázdně opravdu působí. A možná proto víc vystupuje fakt, že závěr nedává charakterově smysl. Je emoční kvůli monstru, ale to je všechno. Což je dost zarážející. Film, který má skoro dvě a půl hodiny, ale zároveň nestihnul pořádně ukázat tu změnu ve Victorovi? To je prostě zvláštní. A možná by to působilo jinak, pokud by byl film kratší a celý z pohledu monstra pozorujícího všechno už od začátku, když má del Toro slabost právě pro podobné postavy.

Proto není Frankenstein špatným filmem, ale zároveň nepůsobí celistvě ve svém vyprávění. Všichni předvádí skvělé herecké výkony na pozadí základu příběhu, který je do filmu víc rozvedený. Možná proto se nemůžu zbavit dojmu, jestli si Guillermo del Toro neukousnul moc v rámci svých tvůrčích ambicí. Až tam moc, že po shlédnutí filmu si říkám, že se těším na další adaptaci za pár let v budoucnu. Umím si představit postup dalšího tvůrce, který zkusí trochu víc skromnější přístup při pohledu na verzi, která byla právě před tou jeho připravovanou…

Hodnocení: 7/10

Frankenstein
Zdroj: Netflix

Pavel Hrubeš

Obrovské zklamání. Hodně jsem filmu věřil, a to více mě bolí, jak moc mi to nesedlo. Chápu vizi, chápu proč to režisér Guillermo del Toro pojal, tak jak to pojal. A chápu, co filmem chce režisér říci, ale vůbec mi to nesedlo a nudil jsem se.

Na filmu se nešetřilo a del Toro dostal poměrně volnou ruku. Ať už jde o vyprávění, délku filmu, vizuální cítění nebo herce. Papírově mi všechno sedělo a dávalo mi to smysl. Jenže po pár minutách jsem měl takový zvláštní pocit, že tady je něco špatně, a to se mi pak potvrdilo.

Vizuálně se mi film vůbec nelíbil (pár scén vypadá dobře), některé momenty jsou opravdu hnusně digitální – útok na chatu, je to plné chyb a hloupostí, na kterým se vážně těžko mává rukou. Vadilo mi jak je to teatrální, utahané, nudné, a nemá to moc sympatické postavy. Herci se snaží, ale nějak mi do svých rolí nesedli.

Režisér umí vykouzli nějaký působivý moment, pracuje dobře s rekvizity, a film má opravdu krásnou hudbu. Ale to je všechno. Nic víc tady není. A je to obrovská škoda. Frankenstein se z mého pohledu nepovedl a je to velká ztráta času.

PS: Dejte si verzi z roku 1994, ta je o dost lepší.

Hodnocení: 4/10

Toto jsou naše dojmy z nového filmu Frankenstein od Guillermo del Tora. Doufám, že se vám text líbil, a podle textu se rozhodnete jestli filmu dáte šanci nebo ne.

Zdroje: IMDb, ČSFD

Zdroj titulního obrázku: Netflix

-REKLAMA-

Návrat do budoucnosti – Nestárnoucí klasika opět v kině (Téma)

0
Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Krásný den vám všem přeji. Minulý měsíc jsme rozjeli novou řadu článků, ve které rozebíráme starší filmy, jenž mají obnovenou premiéru v kinech. Mohli jste si s námi zavzpomínat na filmy Pátý element a Dogma. A teď tu máme velkou legendu a nestárnoucí sci-fi dobrodružství Návrat do budoucnosti. Tento film natočil Robert Zemeckis, a předvedl se zde v nejlepší formě. A vy se o tom můžete znovu přesvědčit v kinech od 6.11. Takže neváhejte a běžte do kina Návrat do budoucnosti!!!

PS: Sám jsem měl možnost vidět tento film v kině, a byl to skvělý zážitek.

Návrat do budoucnosti opět v kině

V kultovním sci-fi filmu Návrat do budoucnosti se hlavní hrdina Marty ocitne díky vynálezu svého kamaráda, šíleného doktora Emmetta Browna v minulosti. Stroj času je zabudovaný v legendárním autě Delorean, který ho přenese do roku 1955, kdy se jeho rodiče teprve coby středoškoláci seznamovali. Martymu se náhodou povede narušit časové kontinuum a pak musí svou chybu napravit, aby se vůbec v budoucnosti narodil. (oficiální text distributora)

Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Marek Lízal

Tohle je jeden z nejdůležitějších filmů v mém životě. Patří to mezi ty filmy, které formovaly moji lásku ke kinematografii. Viděl jsem ho nesčetněkrát a doktor Emmett Brown a Marty McFly jsou moji velcí hrdinové. Bez nich bych si svůj život nedokázal představit. Nyní jsem si snímek zase zopakoval (vidím to takřka každý rok) a musím s velkým úsměvem říct, že tohle je nestárnoucí klasika, která nikdy neomrzí.

Režisér Robert Zemeckis a jeho spoluscenárista Bob Gale za pomoci Stevena Spielberga, který v pozici producenta dopomohl k uskutečnění tohoto snímku (a také celé trilogie), vytvořili legendární sci-fi, které se zapsalo do historie kinematografie a změnilo popkulturu. Snímek brilantně funguje po všech stránkách, ale co chci zmínit je ta nádherná jednoduchost. Abyste mě správně pochopili, tak jednoduchost myslím v tom smyslu, že snímek postaví základy v úvodní pasáži odehrávající se v současnosti perfektně, několika dialogy, záběrů, různými detaily a pak na tom staví zbytek filmu. A není tam žádná složitost, ale nádherná jednoduchost, která by nefungovala nebýt té dokonalé a pevné režie Roberta Zemeckise. Už úvodní scéna u doktora Browna a jeho experimentu s časem dá jasně najevo, že tady vzniklo něco skvělého. Jsou filmy, kdy už po úvodní scéně poznáte, že sledujete něco úžasného a Návrat do budoucnosti patří mezi ně.

Snímek má parádní tempo a během svých 116 minut ani na chvíli nezačne nudit. Dopomáhají tomu také herecké výkony. Michael J. Fox v roli Martyho McFlye a Christopher Lloyd v roli doktora Emmetta Browna jsou nezapomenutelní a hrají svoje role parádně. Chemie mezi nimi perfektně funguje, humor taktéž je povedený a díky komplikacím v příběhu v minulosti je to v některých pasážích zábavná podívaná. Skvěle to například udělal seriál Stranger Things, kdy v třetí sérii (epizoda sedmá) zdrogovaní Steve a Robin shrnují, co zrovna sledovali v kině. „Ne že bych tam úplně dávala pozor nebo tak, ale jsem si celkem jistá, že ta máma chtěla vojet vlastního syna“. Vedlejší postavy jsou taktéž povedené a na tomto filmu se celkově hledají chyby těžko.

Návrat do budoucnosti je legendární sci-fi o cestování v čase, kdy vznikl ve správné době. Díky své atmosféře, kdy se snímek odehrává má pořád svoje kouzlo. Jo a sice jsem to ještě nezmínil, ale tento film by byl poloviční nebýt skladatele Alana Silvestriho, který složil ikonický soundtrack. Hlavní znělka je geniální věc a je to jedna z nejlepších věcí, co jsme na poli filmů, co se týče hudby dostali. Tento snímek je obrovská klasika, která pro mě strašně moc znamená a věřím tomu, že divák, který film ještě neviděl si ho užije i dnes. Protože ta láska z filmařiny, která z filmu dýchá na diváka je nakažlivá a vyvolá to v divácích úsměv na tváři.

Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Pavel Hrubeš

Kdybych chtěl, tak bych o tomto filmu dokázal napsat opravdu, ale opravdu dlouhý text, ve kterém bych film vychvaloval. Vychvaloval bych geniální režii Roberta Zemeckise, který ve filmu představil revoluční triky a parádně pracoval s praktickými efekty. Zemeckis si s filmem hodně moc vyhrál, a já z jeho režie cítím obrovskou radost pro natáčení a lásku k tomuto projektu. Určitě bych vychválil výborný scénář, protože je to nádherná ukázka toho, jak se má pracovat s příběhem, vypravováním, cestou hrdiny a vývojem charakterů. A to ani nezmiňuji, jak moc funguje humor, odkazy nebo jisté vedlejší linky.

Při výčtu kladu, bych jistě zmínil skvělé obsazení, které bylo perfektně sehrané – u Martyho postavy to vyšlo až na druhý pokus. Michael J. Fox a Christopher Lloyd jsou vynikající a každá jejich scéna mi udělala obrovskou radost. Výborný je zde Tom Wilson, který si svou roli naprosto užívá a stvořil ikonickou postavu, jenž hrdě stojí vedle hlavních hrdinů.

Po technické stránce jde o pastvu pro oči – film vůbec nezestárl. Má to skvělou kameru, zvuk, výborné triky, parádní praktické efekty a v neposlední řadě úžasný, a dnes již ikonický soundtrack od Alana Silvestriho.

Mám Návrat do budoucnosti hodně moc rád, a když jsem si ho pustil znovu, abych si ho připomněl pro tento článek, tak jsem při sledovaní měl úsměv od ucha k uchu. Měl jsem radost, že vidím film, co šlape od začátku až do konce. Je to výborný film a je radost na něj koukat.

PS: Dokud jsou Robert Zemeckis a Bob Gale na světě, tak nehrozí, abychom dostali novou verzi. Doufám, že nová verze nikdy nevznikne.

Doufám, že se vám naše vzpomínaní na Návrat do budoucnosti líbilo, a na film si zajdete do kina.

Zdroje: IMDb, ČSFD

Zdroj titulního obrázku: Universal

-REKLAMA-

Virtuální přítelkyně – Film o specifickém světě OnlyFans (Recenze)

0
Virtuální přítelkyně
Zdroj: Aerofilms

Jak doopravdy žijí ženy, které na platformě OnlyFans vydělávají miliony díky provokativnímu erotickému obsahu? Nabízejí svým fanouškům jen uspokojení, nebo jim nahrazují skutečnou lásku? A co na jejich práci říkají partneři, rodina či nejbližší okolí? Režisérka Barbora Chalupová sleduje tři ženy, které hledají bohatství, svobodu i rychle nabytou slávu. Unikátní dokumentární snímek je vůbec prvním filmovým nahlédnutím za oponu celosvětového fenoménu OnlyFans, jenž vyvolává vášnivé debaty a otřásá pornoprůmyslem…

Dokumentaristka Bára Chalupová se ve svých projektech zaměřuje na společensky citlivá a současná témata, která reflektují dopady moderních technologií či kontroverzní komunity. S Vítem Klusákem byla spolurežisérkou dokumentu V síti, který specificky přistoupil k tématu zneužívání dětí na internetu. O rok později uvedla dokument Zákon lásky o legislativních a společenských otázkách týkajících se manželství homosexuálních párů v Česku. Kontroverznímu tématu se poté nevyhýbá ani u svého nejnovějšího filmu uvedeného do kin. Virtuální přítelkyně totiž pojednává o fungování na online platformě OnlyFans, kde ženy nabízejí erotický obsah a vytvářejí parasociální vztahy s klienty. Zároveň zkoumá, jak tento způsob práce ovlivňuje jejich každodenní život, intimitu i mezilidské vztahy. Pozornost tak tento dokument získal snadno. Jedná se ovšem také o dobrý dokument?

Virtuální přítelkyně se zaměřují na velmi specifický svět

Virtuální přítelkyně
Zdroj: Aerofilms

Společnost vnímá takzvané virtuální přítelkyně z OnlyFans různě. Na jedné straně čelí tabu a morálnímu hodnocení. Jejich práce někteří označují za lehkomyslnou či neetickou, především z pohledu starší generace. Naopak zástupci mladších generací jsou ovšem aktivitu na OnlyFans schopni vnímat jako legitimní způsob podnikání a sebevyjádření, který OnlyFans modelkám umožňuje finanční nezávislost a kontrolu nad vlastním obsahem. Dokument Virtuální přítelkyně v tomto ohledu zobrazuje, že za online interakcemi a parasociálními vztahy s klienty stojí každodenní práce, plánování i osobní motivace modelek. A tím snadněji přibližuje divákovi realitu, která je často zastíněna častějšími stereotypy.

Virtuální přítelkyně jsou ve filmu celkem tři –  Inked Dory, Rosalinda a Tinix. Chalupová v rámci dokumentu volí metodu pozorování. Volba  tří různých OF modelek má poté výhodu v tom, že každá je svým způsobem jiná. Každá tak může své specifické zaměstnání vnímat jinak a mít k němu zcela odlišný přístup. Inked Dory OnlyFans dokonce vnímá jako vysněné zaměstnání, Rosalinda vnímá OnlyFans jako prostředek seberizika, Tinix zase bere svou OF aktivitu jako formu alter ega. Je také zajímavé, jak se trojice doplňuje. Dory je ta pozitivní, Rosalinda se vyrovnává s negativními zkušenostmi ze své minulosti, Tinix si je zase nejistá. Dory chce ukazovat své pravé já, Rosalinda nosí kuklu, Tinix se zase v oblasti sebeprezentace ještě hledá. Svět OnlyFans tak nemusí být jen o erotickém obsahu, ale také o formě profesní seberealizace i dalších faktorech, které aktivitu na OF ovlivňují.

Není OF jako OF

Virtuální přítelkyně
Zdroj: Aerofilms

Dory, i jako vystudovaná psycholožka, chce využít své OnlyFans jako terapeutický nástroj. Rosalinda je matka, která se odmítá ukázat, protože se bojí přijetí veřejnosti. A Tinix má problémy s faktem, že je trošku objemnější ženou. Chalupová se třemi ženami strávila celkem rok, nesnaží se poté věnovat zásadnějším otázkám, které jsou s OnlyFans spojené. Co přesně stojí za jeho úspěchem? Jak je možné, že dokáže být tak úspěšné v době spousty nelegálního internetového porna zdarma? Kde přesně končí jeho morální hranice a jak drastické může do budoucna způsobit následky? Je to prostě pozorování tří žen, jejichž život už je s OF tak nějak spjatý. Samotné OnlyFans je tu do velké míry pouze spojovacím prvkem, jde tu především o tři ženy, které Chalupová pozoruje.

Někdy to nevyhnutelně může vyznívat až tragikomicky, především v momentech, kdy se na scéně třeba objeví partner, který říká, že je se vším v pohodě, protože mu asi nic moc jiného ani nezbývá. Dokument se v tomto ohledu snaží vykreslit tři protagonistky jako normální ženy s velmi specifickým zaměstnáním, samozřejmě je to ovšem poměrně těžký úkol. To, co je už u tvorby Chalupové zpozorovatelné minimálně u jejího Zákona lásky, je ovšem její citlivý přístup – takový, který by jí mohlo závidět spousty dokumentárních kolegů.

Typ tématu, který je vhodný pro filmařku

Virtuální přítelkyně
Zdroj: Aerofilms

Svým způsobem dává smysl, že se tématu jako OnlyFans chce věnovat spíše žena, tedy v případě, že dokument soustředí na ženské modelky. Na OF samozřejmě jsou i modelové, jsou ovšem drtivou menšinou (80–90 % tvůrců erotického obsahu na OF mají být ženy, muži mají představovat jen 10–20 %). Vypovídá to něco o mužských choutkách? Svým způsobem ano. Nemá ovšem moc cenu snažit se o hlubší kontext, protože o ten samotný se Virtuální přítelkyně nesnaží. Chalupová jako žena ovšem může porozumět ženským zkušenostem, nabídnout díky tomu dávku empatie a zachytit komplexnost ženských zkušeností, motivací a emocí. U mnohých existuje jakási milná představa, že dokumenty nemají být zabarvené jeho tvůrcem a že by jejich tvůrci měli zůstat jaksi „objektivní“. A není to tak úplně pravda.

Chalupová sice volí pozorovací metodu a minimalizuje tak vliv na to, co se děje před kamerou, výsledek je ovšem pořád vidět skrze perspektivu filmařky, která za ním stojí. Subjektivní vliv se tak u tohoto typu dokumentu projevuje hlavně při střihu a výběru toho, co ve filmu zůstane. Na tvůrcích jako Chalupová je při této metodě volit, co do filmu zařadí. V případě Virtuální přítelkyně výsledek dodává zábavný a svižný dokument, který dělá jednu věc velmi dobře – snaží se titulní hrdinky s respektem a empatií. Diváci jimi pořád mohou pohrdat z „principu.“ Na rozdíl od mnohých předplatitelů OF s nimi ovšem dokument odmítá jednat jako s kusem masa. Měla by to být samozřejmost, dá se nicméně věřit, že kdyby se podobného tématu chopil třeba Vít Klusák, jeho slabost pro teatrálnost by v tomhle případě nepřinesla zrovna nejlepší výsledek.

Odvrácená strana OF

Virtuální přítelkyně
Zdroj: Aerofilms

Samotné modelky se snaží OnlyFans vykreslit v rámci filmu poměrně pozitivně, komplexně a lidsky. Odvrácená strana OF ovšem ve filmu nechybí. Práce je to dle očekávání z vícero důvodů psychicky náročná, je u ní nutné nejen plánování, ale i dávka sebereflexe. Soukromý život může snadno dostávat nejednu formu trhlin, někdy vyloženě úchylní fanoušci vyvíjejí výrazné tlaky. Dokument tak jednu věc dělá dobře – kombinuje pozitivní a kritický pohled, čímž přináší poměrně vyvážený a realistický obraz platformy. V lince Rosalindy navíc hraje výraznou roli Davi, jeden z jejích fanoušků, jehož úloha v dokumentu vykresluje základní potíž parasociálních vztahů. Jedna strana si vytváří pocit intimního vztahu, pro tu druhou jde jen o práci. Jedna strana investuje emoce, druhá si drží odstup. U Rosalindy je to o to těžší, že má syna, ale i partnera. A navíc jí práce OF modelky nezbavuje svědomí.

Virtuální přítelkyně tak nabízí přístup k prostředí, které je běžně skryté za obrazovkami, a dává divákovi možnost nahlédnout do motivací, emocí a každodenní reality tří modelek. Dokument není senzacechtivý, výrazně z něj trčí snaha o empatický pohled s kritickým vhledem, takže divák odchází s komplexním pocitem – jak se živý obsah na OnlyFans prolíná s osobním životem a jaké psychologické a sociální výzvy z toho plynou. Je nejspíše naivní očekávat, že by měl dokument komukoliv na kontroverze spojené s OnlyFans změnit pohled. O to samotné se ovšem dokument vlastně ani nesnaží. Spíše nabízí okno do reality, které je až často zjednodušované stereotypy. Chalupová tak staví svůj dokument na respektu a empatii, přičemž divák je nechán, aby si sám vytvořil vlastní názor na fenomén OnlyFans, jeho dopady a etické dilema spojené s parasociálními vztahy. Film díky tomu funguje spíš jako pozorovací studie než moralizující komentář. A v tom tkví jeho největší síla.

Virtuální přítelkyně závěrem

Virtuální přítelkyně nabízí unikátní pohled na svět OnlyFans skrze životy tří odlišných modelek. Dokument Báry Chalupové se vyhýbá senzacechtivosti a místo moralizování staví na respektu, empatii a citlivém pozorování. Film ukazuje nejen každodenní realitu, motivace a výzvy modelek, ale také komplikovanou dynamiku parasociálních vztahů a psychologické dopady práce OF modelek. Divák je ponechán, aby si vytvořil vlastní názor – a právě v tom spočívá největší síla dokumentu. Jako pozorovací studie otevírá okno do prostředí, které je běžně skryté za obrazovkami, a zároveň přináší vyvážený pohled, kombinující pozitivní i kritické aspekty fenoménu OnlyFans. Nabízí prostor k zamyšlení, aniž by divákovi vnucoval předem dané závěry…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Aerofilms
-REKLAMA-

Pan Nikdo proti Putinovi – Dokument o odvaze (Recenze)

0
Pan Nikdo proti panu Putinovi
Zdroj: Pink Productions

Paša žije v malém ruském městě a je oblíbeným učitelem na místní základní škole. Se začátkem invaze na Ukrajinu se náplň jeho práce zcela promění. Je nucen organizovat aktivity v souladu s novými válečnými osnovami a dokumentovat je na kameru. Požadavky na vyučující se stupňují, Paša bývalí žáci odjíždějí na frontu a atmosféra ve městě houstne. Frustrovaný Paša se rozhodne bojovat tak, jak nejlépe umí. Začne natáčet nejen státem nařízené aktivity, ale i každodenní život ve škole a mimo ní, s cílem ukázat světu dopad války a autoritářského režimu na místní komunitu. Film Pan Nikdo proti Putinovi přináší unikátní pohled na fungování ruské propagandy a vypráví napínavý příběh o člověku, který se rozhodne riskovat vše, aby nezradil své hodnoty…

Začátek invaze ruských vojsk na Ukrajině se datuje do února 2022. Ani po více než třech letech nic nenaznačuje, že by se konflikt měl v blízké době chýlit ke konci. Jedná se o téma, které výrazně ovlivňuje i českou společnost a zároveň ji výrazně rozděluje. A to i skrze audiovizuální díla, která se chtějí tomuto tématu věnovat. V srpnu 2025 do kin dorazil Velký vlastenecký výlet, nyní do kin přichází zase trochu jiný dokument – Pan Nikdo proti Putinovi.

Jako režiséři jsou pod ním podepsaní David Borenstein a Pavel „Paša“ Talankin, ten je zároveň kameramanem a především protagonistou příběhu. Původem se jedná o ruského učitele na základní škole, který zároveň na škole ve městě Karabaš plnil pozici videografa školy. Po vypuknutí invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 začal dokumentovat trendy v militarizaci, patriotickém vzdělávání a propagandě ve školách. Rozhodl se uchovat záznamy, které by jinak mohly být přetvářeny či cenzurovány, a společně s americkým režisérem Davidem Borensteinem vytvořil tento dokumentární film, ve kterém „pan Nikdo“ vzdoruje jednomu z nejmocnějších mužů světa. A je to působivé.

Pan Nikdo proti Putinovi – Dokument o výpovědi vzdoru

Pan Nikdo proti Putinovi
Zdroj: Pink Productions

Pan Nikdo proti Putinovi zobrazuje jednoho člověka, který dokumentuje pravdu a staví se tak proti systému. Je samozřejmě naivní předpokládat, že by se snad mělo jednat o dokument, který všem otevře oči, protože mnozí lidé jsou neradi konfrontováni s pravdou i v momentech, kdy jim přímo „kouká do očí“. A mnozí, kteří začínají vidět umělou inteligenci již všude, samozřejmě mohou úsměvně tento dokument jistě označit za audiovizuální hoax, na kterém není ani za mák pravdy. Takoví lidé se hlásili o slovo u Velkého vlasteneckého výletu, nevyhnutelně se nejspíše ozvou i v případě tohoto snímku. Ti s racionálnější myslí ovšem tak nějak musí Talankinovu odvahu ocenit. I když se totiž nemusí na první pohled, Talankin samozřejmě svými sebemenšími kroky k vyobrazení mrazivé pravdy riskoval a vlastně nadále riskuje svůj život.

Film, který bude na Oscarech zastupovat Dánsko (v Dánsku profesionálně působí Borenstein), pojednává o ruském rodákovi, který svou vlast miluje. Tak moc, že byl kvůli ní ochoten podstoupit největší oběť a Rusko nejspíše opustit do konce svého života. Je to dokument, který umožňuje ujasnit jednu věc – všichni Rusové neztělesňují zlo, o kterém vypovídá tamní režim. Platí to o Rusácích, platí to i o Ukrajincích, nikdo z nich se nemá házet do stejného pytle. Dá se to přirovnat k tomu, kdyby moderní společnost vyčítala všem Němcům nacisty a všem Italům fašisty. Ruská národnost z vás automaticky nedělá bytost, která narušuje nějakou základní představu o lidskosti. Většina z nich jsou pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Právě to ostatně dokument zobrazuje. Nevyčítejte Rusku jejich psychopatického prcka.

Pasha zdánlivě nemůže proti systému bojovat, přesto se o to snaží

Pan Nikdo proti Putinovi
Zdroj: Pink Productions

Paša si začal uvědomovat, co se kolem něj děje, jak přesně systém funguje. Starší žáci začínají mizet na bojiště kvůli boji za „správnou věc“, mnozí z nich na něm poté umírají. Vše kvůli nechutným praktikám demagogie a využívání mysli těch, kteří ani nemohou z nastalé situace pořádně rozumět. Jako znechucený člověk a amatérský filmař v jedné osobě se mu poté podařilo realizovat fascinující materiál. Paša je sice amatér, přesto má očividně cit pro vizuál. Jeho autentické záběry tak mají přidanou hodnotu z vícero důvodů.

Logicky je dokument zasazen pouze do prostředí jedné školy, kontext je tak omezen pouze na prostředí, kde Paša pracuje. Karabaš je ovšem maloměsto, právě proto je zajímavé sledovat optiku na zásadní válečný konflikt a jeho následky právě z prostředí malého města. Síla dokumentu také samozřejmě tkví v tom, že je Paša, jak název napovídá, jenom člověk z lidu. Dokument klade otázky o morální odpovědnosti a síle jednotlivce v situacích, kdy se zdá, že systém je všemocný. Neznamená to ovšem, že by vzdor neměl smysl. Právě formy vzdoru přeci jen projevují, že zdánlivá nejvyšší moc úplně nevyhrála. Pašovi Putin šáhl na jeho žáky, on k odplatě proti systému přistupuje po svém a ukazuje tím, jak se audiovizuální dílo snadno může stát nástrojem k politickému vyjádření.

Dokument systém nerozbije, daří se mu ovšem nechat „bohy“ krvácet

Pan Nikdo proti Putinovi
Zdroj: Pink Productions

Ani Paša nejspíše nemůže očekávat, že by se mu sebevětším dosahem dokumentu podařilo aktuální systém zničit. Je pravděpodobné, že i kdyby Vladimir Putin náhodou vypadl z okna, ruský politický systém se zásadně nezmění. Nejenom kvůli struktuře tamní moci, fungování tamní „elity“ či ideologii s hlubokými kořeny. Důležitost dokumentu to ovšem neshazuje. A to z jednoho praktického důvodu.

V závěru filmu 300: Bitva u Thermopyl se spartskému králi Leonidovi podaří zranit perského krále Xersea, tím jen potvrdí, že i když se Xerses rád prezentuje jako nadlidská postava či samotný bůh, pořád dokáže krvácet. Tato událost nemá kořeny v reálné historii, filmový fabulační moment má ovšem širší symbolický přesah. Ukazuje, že i ti, kdo se tváří jako neomezeně mocní, nadlidské či božské bytosti, jsou ve skutečnosti zranitelní a smrtelní. Pašovi se sice nepodaří dojet do Kremlu a Vladimira střelit alespoň do kolene, Paša Talankin svým natáčením nicméně ukazuje, že i jeho „nadlidská“ moc má své limity – nejen jeho systém se dá dokumentovat, zpochybnit a odhalit. Paša tak odhaluje zranitelnost systému a že božský komplex tyrana je jen iluzí. K radikálnímu zbourání systému to stačit nebude. K respektu vůči Pašovi a jeho odvaze ano.

Pan Nikdo proti Putinovi závěrem

Dokument Pan Nikdo proti Putinovi ukazuje, že i zdánlivě neomezená moc může být zpochybněna a odhalena, pokud se najde jednotlivec s odvahou a vizí. Paša Talankin, obyčejný učitel a amatérský filmař, svým natáčením odhaluje zranitelnost systému, dokumentuje pravdu a staví se proti autoritářské propagandě – ačkoli nedokáže systém sám zničit, jeho čin má symbolickou i praktickou hodnotu. Dokument připomíná, že i ti, kdo se tváří nadlidsky či božsky, mají své limity. Pašův příběh je důkazem, že odpor jednotlivce, odvaha a zachování pravdy mají smysl – a že lidskost a principy dokážou čelit i těm nejsilnějším formám moci…

Verdikt: 8 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Pink Productions
-REKLAMA-

Predátor: Nebezpečné území – Vesmírný lovec tentokrát jako hlavní hrdina příběhu. Co na to říkáme? (Recenze redakce)

0
Predátor: Nebezpečné území
Zdroj: 20th Century Studios

Už letos druhý snímek s tímto slavným vesmírným lovcem. Tím prvním byla animovaná antologie, Predátor: Zabiják zabijáků, který dorazil na Disney+ 6.6. a nyní po pěti měsících je tady hraný snímek. Film podobně jako Predátor: Kořist a animovanou antologii zrežíroval Dan Trachtenberg. My z redakce jsme se na film hodně těšili a proto vám přinášíme naše názory. Takže jdeme na to. Tohle je recenze redakce na snímek Predátor: Nebezpečná území, který vstoupil do kin 6.11.

Recenze redakce na film Predátor: Nebezpečná území

Snímek se odehrává v budoucnosti na smrtelně odlehlé planetě a sleduje mladého vyvrhele Predátora, který překvapivě nachází spojence v inteligentní, vtipné a naivní androidce Thii a vydává se na zrádnou cestu za hledáním úhlavního protivníka. (Falcon)

Antonín Matějíček

Predátor je pro mě srdcovka. Od Arnolda v džungli až po všechny novější pokusy. A když se po Prey opět vrátil Trachtenberg, bylo mi jasné, že mě čeká opět super podíváná. A měl jsem pravdu. Badlands je hlavně úplně jiný a to je jeho největší devízou.Tentokrát se děj přesouvá do daleké budoucnosti a sleduje samotného predátora jménem Dek. Lovce, který má čest, emoce a vlastní cestu. Žádná bezduchá bestie, ale postava, která má hloubku. A co je nejzajímavější? Že jsem mu fakt fandil.

Smrtící planeta, na které se to celé odehrává, je úplně jiný level. Každá rostlina, tvor i kámen mají smysl, všechno dýchá životem a hrozbou zároveň. Je to svět, který působí nebezpečně i nádherně. Fauna i flora tu hrají velkou roli a občas jsem měl pocit, že sleduju dokument z pekla, v tom nejlepším slova smyslu. A pak ten soundtrack. Upřímně, hned první tóny mě totálně pohltily. V tu chvíli jsem věděl, že jsem tam, kde mám být. Ta hudba mě doslova vtáhla do světa a držela až do konce. Měla sílu, rytmus a přesně ten typ energie, který dělá z akce něco víc než jen přestřelku.

Elle Fanning v dvojroli je naprostá pecka. Každou scénu si přetváří podle sebe a i po boku maskovaného lovce dokáže zazářit. A i když film občas sklouzne k lehkému „marvelismu“, sem tam vtípek nebo malá roztomilá potvůrka, stále je to jedna epicky zábavná jízda. A PG-13? Ani náhodou problém. Těla lítají, krev cáká, napětí drží. Trachtenberg ukazuje, že i bez „eRka“ může být film pořádně dravý.

Predátor: Badlands ukazuje, že tahle série má pořád co nabídnout. Trachtenberg ví, kam ji poslat dál, rozšiřuje lore, přidává nápady, zůstává věrný originálu, ale přitom se nebojí riskovat. Akce má styl, prostředí nápad, Elle Fanning je skvělá a hudba všechno spojuje dohromady. Líbí se mi, kam to celé po Prey i Killers of Killers směřuje. Je vidět, že se tu rodí něco zajímavého. Badlands není jen další pokračování, ale důkaz, že i po letech může Predátor stále překvapit, pokud u něj stojí někdo šikovný.

Hodnocení: 8/10

Predátor recenze
Zdroj: 20th Century Studios

Marek Lízal

Nejnovější Predátor patřil k mým očekávanějším filmům letošního roku. Od malička jsem totiž fanoušek tohoto lovce z vesmíru a v poslední době se této sérii daří. Režisér Dan Trachtenberg nás velice potěšil s Kořistí a letos nám nadělil animovanou antologii. A já s velkou radostí musím říct, že se nový Predátor fakt povedl.

Predátor: Nebezpečné území sleduje Yautja jménem Dek, který je slabší článek klaunu a stane z něj vyvrhel. Aby dokázal, že patří do klaunu vydá se na tu nejnebezpečnější planetu za cílem ulovit zdejšího největšího alfa samce. Co se mi hodně líbilo bylo to, že nová planeta funguje parádně. Je skvěle představena, prostředí a lokace okolí je parádní a ty dlouhé záběry na krajinu berou dech. Planeta sama o sobě působí jako skutečný organismus, který v příběhu sehraje svoji roli. Od začátku, co se Dek dostane na tuhle planetu, tak ho do minuty…ehm, co do minuty, hned do sekundy ho chce něco zabít, sežrat. Predátor je lovec, ale tady se stává lovnou kořistí.

Režisér Dan Trachtenberg výborně představuje tohle nové prostředí, kde všechny bytosti, monstra vypadají skvěle a ve zbytku filmu pak nejsou jenom na okrasu, ale je tady pak s nimi chytré využití. Technicky jinak nemůžu filmu moc, co vytknout. Ano na začátku je CGI slabší, ale postupně je to lepší a jelikož nejde o snímek s rozpočtem 200 milionů (náklady na film se uvádějí v 105 milionech), tak i přesto film vypadá dobře a nic mě nerušilo. Trachtenberg servíruje od začátku přímočarou podívanou, která ví, co chce a funguje zde skoro všechno. Co trošku skřípe je někdy nějaký humor, ve dvou případech jsem si říkal, že bych se bez toho obešel, a přeplo to na chvíli do humoru ve stylu Mandaloriana s Baby Yodem. Přesto mi to nijak nevadilo a nekazilo zážitek.

Tvůrci si také pohráli s PG-13. Diváci byly znechucení, že nový Predátor nedostal Erko. Já můžu s klidem říct, že jsem tvůrcům věřil a dodali i tak brutální podívanou. Nejsou tady lidské postavy, ale androidi, Predátoři, monstra, takže díky chybějící červené krvi je film přístupnější širšímu publiku, ale pořád si to zachovává svoje drsné a dospělé DNA, jaké Predátor vždy mělo. Co pochvalu také musím zmínit je práce se samotným Predátorem. Práce s emocemi a jeho charakteristikou je super a jeho vztah s androidkou Thiou mě opravdu bavil a díky úžasné Elle Fanning to bylo parádní. Divák tady bude tomuto Predátorovi fandit a já si ho hodně oblíbil.

Film Predátor: Nebezpečné území mi hodně sedl a dostal jsem víc, než jsem čekal. Dan Trachtenberg je úžasný tvůrce, který každým dalším projektem tuhle značku posouvá dál a rozšiřuje lore tohoto světa. Hardcore fanoušci budou asi naštvaní, ale já si z té řady fanoušků rád vystoupím a řeknu, že na konci ve mně film probudil toho klučinu, který na tomto vyrostl a který Predátora miluje a v duchu křičel radostí „pokračuj dál!“. Dan Trachtenberg je to nejlepší, co mohlo tuhle značku potkat a strašně mě baví. Moc se těším, co dalšího natočí. Podle jeho slov má další plány. A já budu určitě u toho!

Hodnocení: 9/10

Toto jsou naše dojmy z k filmu Predátor: Nebezpečné území. Snad vás text zaujal a podle něho se rozhodnete jestli film uvidíte nebo ne.

Zdroj titulního obrázku: 20th Century Studios

-REKLAMA-