Tarantino a spol.: Quentin Tarantino na samotném počátku

Quentin Tarantino patří mezi ty nejuznávanější, nejslavnější a nejkultovnější filmaře současnosti. Jeho posledním dosavadním snímkem byl v roce 2019 film Tenkrát v Hollywoodu a Tarantino se dušuje, že jeho 10. film (svůj 4. film Kill Bill rozdělený na dvě části Tarantino počítá jako jeden) bude jeho filmem posledním. Že se jedná o významného filmaře, potvrzuje nový cyklus Tarantino a spol. Nejlépe ho nejspíše vystihne samo Kino Aero:

„Quentin Tarantino se nikdy netajil tím, odkud čerpá inspiraci pro své kultovní filmy. Coby výsostný filmový nadšenec odkojený výtečně zásobenou videopůjčovnou, kde pracoval a snil o své budoucnosti ve filmovém průmyslu, vstřebával excelentní záběry, důmyslné scenáristické koncepty, neotřelé způsoby vyprávění, charakterové typy postav i žánrové vzorce a stylové postupy. V našem kině si můžete vychutnat na velkém plátně jednak Tarantinovy ikonické filmy, ale také některé jejich přímé inspirační vzory a žánrové i stylové souputníky. Tematické dvojprogramy vyzdvihnou oblíbené tituly popkulturního filmaře napříč všemožnými kategoriemi a geografickými regiony kinematografie – od artových ikon a brakových skvostů až po velebené klasiky i žánrové divočiny.“

Jakmile se řekne Tarantinův film, předem se od něj očekávají popkulturní odkazy, nejen dialogové, ale i vizuální citace a prostě vše, co se dá čekat od člověka, jehož hlavní filmovou školou byla videopůjčovna. Bavíme-li se o jeho celovečerním debutu Gauneři, inspirací bylo mnoho. A jen kritika je v roce 1992 přirovnala k filmům jako Rašómon, Špinavé ulice nebo Killing Stanleyho Kubricka. Právě Killing/Zabíjení/Velkou kořist označil Tarantino za film, který měl na jeho Gaunery vliv.

Velká kořist/Zabíjení/Killing (1956)

Quentin Tarantino se na počátku své kariéry inspiroval filmem jednoho z nejuznávanějších filmařů všech dob. Už v roce 1955 realizoval Kubrick skvělý film-noir Vrahův polibek, už v roce 1956 tu byl výtečný nástupce Zabijení. 3. celovečerní Kubrickův film (režijní debutem byl nezávislý anti-válečný snímek Strach a touha) vznikl v produkční společnosti Harris-Kubrick Pictures Corporation, která byla založena v roce 1955. Producent James B. Harris si Kubricka zvolil jako svého partnera, protože ho vnímal jako nejchytřejšího a nejkreativnějšího člověka, kterého kdy poznal.

Jedním z ústředních témat dokumentu Kubrick o Kubrickovi bylo mimo jiné to, jak Kubrick často adaptoval adaptace knih. I Killing je adaptací knihy s názvem Clean Break od Lionela Whitea. Killing a Gaunery spojuje nejen ústřední zápletka o jedné loupeži, ale také sázka na nechronologické vyprávění. 84 minut Kubrickova heist podívaná je vtahující a Kubrick ve své poslední produkci realizované ve Spojených státech prokázal schopnosti, které jsou vidět v jeho pozdějších projektech.

Hollywoodská unie kameramanů Kubrickovi sdělila, že nemůže být současně režisérem i kameramanem filmu. Kameramanem se tak stal Lucien Ballard a výsledkem byl nejeden konflikt. Kubrick chtěl jednou využít 25mm širokoúhlý objektiv, Ballard chtěl zase používat 50mm objektiv. Režisérem byl pořád Kubrick, který si vydupal svou vizi a i když byly vztahy mezi Kubrickem a Ballardem napjaté, vznikl skvěle vypadající film… což nejspíše nepřekvapí nikoho, kdo zná pozdější filmy Stanleyho Kubricka.

Killing je i po 60 letech geniálně vystavěná kriminálka

Na stříbrném plátně až překvapí, jak je Killing i téměř 60 let od premiéry vtahující kriminálkou. Dokonalá režie Stanleyho Kubricka realizuje v pohybu vybroušený skvělý scénář Stanleyho Kubricka. Samotnou zápletkou možná mohlo Killing ve své době evokovat brak, ve skutečnosti se ovšem o skvěle vystavěnou kriminálku, které ona nelineární forma velmi prospívá. Kdo chce, vidí v tom americký pokus o Rašómon, předchůdce Dannyho parťáků… a ano, i těch Gaunerů!

Zápletka nemá čas se zdržovat a pořád kvapí dopředu, smyčka napětí se stahuje a celá mozaika příběhu se začíná výtečně dávat dohromady. Kubrick očividně má svou vizi a jeho zachycení přípravy, realizace i následků je tak pohlcují, že až snadno začne vyvolávat nádech dokumentárního filmu. V závěru ovšem začíná být Killing více a více napínavé, melodramatické a je zakončené poměrně ironickým finále. Celý film funguje i díky výtečně zvolenému obsazení – v hlavních (Sterling Hayden jako Johnny Clay), vedlejších (královna béčkového žánru Marie Winsdor jako manipulativní Sherry) i epizodních rolích (Kola Kwariani jako rváč Maurice).

Stanley Kubrick prakticky nikdy nešlápl vedle

Kubrick se navíc dokáže svým postavám i schopně dostat pod kůži. Někdo chce vykrást koňské dostihy kvůli nadějím na lepší život, někdo se stává obětí lásky ke své manipulativní manželce a někdo si chce prostě jen nahrabat. Kubrick přitom nutně nepředstavuje postavy, které mají být nějak sympatické a divák jim má automaticky fandit ke šťastnému konci. Kubrickův tvůrčí přístup tkví především v zachycení takového procesu práce party, co se snaží něco vykrást. Kubrick se tímto způsobem částečně vrací ke svým kořenům krátkometrážních dokumentů, zároveň tím sledování filmu a jeho průběh dělá ještě intenzivnější. Nehledě na to, že již v 50. letech měl Kubrick výjimečný cit pro vizuál svých projektů.

Killing jde brát za jeden z hlavních důkazů toho, že pravá kinematografie skutečně nezačala až v roce 1977 s původními Star Wars. Především i proto, že Kubrick byl už na počátku své kariéry tvůrcem mistrovských děl, které je radost rozebírat do nejmenších detailů. Kubrick nosně pracuje s časem, především ovšem realizuje tak kvalitní heist podívanou, že by mu jí záviděl kdejaký dnešní filmař. A dávalo by vlastně smysl, kdyby se nějaký talentovaný filmař rozhodl jednou jedním z původních Kubrickových filmů inspiro… tak moment!

Gauneři/Reservoir Dogs (1992)

Hned 1. film Quentina Tarantina začíná rozborem písně „Like a Virgin“ od Madonny s rozborem specifickým pro snad jediného možného člověka – Quentina Tarantina. Je zajímavé, jak jde první dialog ve filmech Quentina Tarantina vnímat jako ideální shrnutí kreativní vyřídilky tohoto samozvaného magora z videopůjčovny. Stačí si připomenout jeho interpretaci původního Top Gunu.

Quentin Tarantino nemá přezdívku magor z videopůjčovny pro nic za nic. Jeden z nejznámějších režisérů a scenáristů současnosti nepotřeboval žádnou filmovou školu, vše co umí a zná se naučil skrze koukání na filmy, které dokázal nakoukat i skrze práci ve videopůjčovně. Jeho filmy jsou tak díky tomu protkané popkulturními odkazy a především i poctami filmů, které si Quentin během pracování ve videopůjčovně zamiloval. Přes filmy takových legend jako Stanley Kubrick či Akira Kurosawa, přes pokleslé žánry jako westerny, po vyložené brakové záležitosti. Ten člověk ovšem již ve videopůjčovně věděl, že se narodil pro víc. Že se narodil pro to nejen filmy nakoukávat, ale rovnou je i točit.

Tarantinova postupná cesta na vrchol

Tarantinův režijní debut ve finále vznikli za nějakých skromných 1, 2- 3 miliony dolarů, mohlo být ovšem mnohem hůř. Nebýt svého kamaráda producenta Lawrence Bendera, který se pochlubil tím, jaký má jeho kamarád připravenou revoluční gangsterku, film mohl vzniknout za pár tisíc pořízen na 16mm film s Tarantinovými kamarády v hlavních rolích. Jenomže právě Tarantinův upovídaný kamarád udělal své a i proto se ve filmu objevil i Harvey Keitel (který sám do projektu investoval 200 tisíc a spokojil se s pozicí koproducenta), ale také Tim Roth, Steve Buscemi či Michael Madsen na počátku svých kariér. A ikonická záležitost, která Tarantinovi definitivně ušila koberec do Hollywoodu byla rázem na místě.

Gauneři jsou v rámci kariéry Quentina Tarantina víceméně takovým demem. I přes malý rozpočet už tehdy Tarantino dokázal předvést v podstatě vše, co je spojeno i s jeho navazující tvorbou a naznačit, že by s větším rozpočtem mohl v následujících letech předvést ještě zajímavé věci. A také, že je předvedl. Bavíme se ovšem pořád o začátku 90. let, kdy se to celé bez produkčních kompromisů neobešlo a Tarantino měl ještě před sebou dlouhou cestu, aby se stal tím tvůrcem, který si může točit, co chce a s kým, co chce. Fikaný scénář, vtahující vyprávění, výrazné postavy, černý humor či špičkovou hudební dramaturgii ovšem člověk mohl nalézt už právě tady.

Tarantinovi dialogy a čerpání odevšad

Z písně Madonny se vyklube metafora pro velké přirození či stesk nad ztraceným panictvím, pak dojde na filosofickou debatu o dýškách a pak na první projevení se na výraznou hudební dramaturgii, které se následně už filmy Quentina Tarantina nezbaví. A pak dojde na popkulturní odkazy, šokující zvraty a také kapitoly. Tarantino ve svých filmech často sází nejen na nelineární vyprávění, ale také film rozděluje na několik kapitol.

Inspirace Kubrickovým Killing je zjevná. Nechronologické vyprávění, loupežná akce, která nedopadne úplně dle představ a postupná sebedestrukce postav v přímém přenosu. Gauneři do jisté míry nejsou čistokrevný heist movie, protože zachycují pouze období před a po vloupání. Představuje se ovšem různorodá zločinná parta, kdy se ukazuje, že jeden z nich je pravděpodobně zrádcem. A Tarantino i různými záběry čerpá z různých filmů.

Quentin Tarantino jako vycházející hvězda nezávislého filmu

Gauneři zabodovali už na Filmovém festivalu v Sundance a díky Miramax Films film získal klasickou kinodistribuci. Nezávislý film se hitem v kinech nestal, kultovním filmem je ovšem dnes bez debat a navíc Tarantintovi vyšlapal cestu, bez které by nebylo Pulp Fiction, Jackie Brown, Hanebných panchartů nebo Nespoutaného Djanga.

Gauneři do jisté míry působí jako filmová divadelní hra. Ústřední loupež Tarantino nechtěl natočit nejen kvůli tomu, že na to neměl peníze, ale také proto, že se úmyslně pokusil detaily z ústřední loupeže nechat nejednoznačné. Přirovnal to k divadelní hře Konkurenti, kde se o loupeži též mluví, je popisovaná a vedou se o ní debaty, nikdy ovšem není přímo zobrazená. Tarantino sám chtěl, aby byl film o něčem, co nebylo vidět a mohl si tím způsobem hrát s hodinami reálného času. Nutno podotknout, že každým zhlédnutím toto dramaturgické rozhodnutí dává větší a větší smysl. Gauneři jsou totiž především o svých postavách.

Sonda do života lupičů po zpackané akci

Lupiči jsou také pořád lidé. Dělají chyby, mají emoce a ačkoliv páchají nemorální zločiny, mají pořád něco jako duši. Svým způsobem je tak možné tak nějak sympatizovat s Panem Bílým, Panem Světlým, Panem Oranžovým i v kontextu vyvrcholení celého filmu tak trochu pasivním Panem Růžovým. Tarantino ústřední zločinnou bandu nikterak neospravedlňuje a ve středu jeho prvního filmu jsou pořád přinejlepším pochybní anti-záporáci. Gauneři ovšem jasně dokazují, že jeho ústřední postavy nejsou čistým zlem a mají (i když sebevíce pochybné) kladné/lidské vlastnosti.

Nejsympatičtější postavou je ovšem pořád Mr. Pink Stevea Buscemiho, který si chce jen prostě po celou dobu tak nějak zachovat svou „profesionalitu“ a také svůj život. V prostředí dost možná až příliš komplikovaných povah ústřední bandy minimálně působí postava Pana Růžového nejrealističtěji. A možná se objevil i v Pulp Fiction. Kde máme spin-off Mr. Pinka, mistře Tarantino?!

Tarantino se už na počátku své tvůrčí kariéry očividně nebál vyobrazení násilí a i přístupem k jeho vyobrazení je očividná inspirace jistými braky, kterých Tarantino nakoukal požehnaně.  Tarantino se navíc už od Gaunerů nebojí černého humoru na všechny způsoby. I to v době uvedení šokující uřezávání ucha nebo podobné výjevy násilí tak Tarantino umí prodat s humorem. Jakkoliv se pro mnohé jedná o zásadní problém s tímto filmařem.

Tarantino se navždy zapsal do historie

Gauneři mnozí dodnes vnímají za nejlepší Tarantinův film, především i proto, že tehdejší tvůrci limity šlo vnímat jako něco, co Tarantina krapet svazovalo. Tarantinovi filmy jsou přeci jen od té doby větší a větší, Tarantino se už nemusí spoléhat pouze na ochotné herce jako Harvey Keitel, kteří mu na film i rádi přispějí a přeci jen ušel dlouhý kus cesty, kdy už nemusí spoléhat na kompromisy.

Už za Pulp Fiction dostal Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes (o tom více třeba za měsíc), obdržel dva Oscary za scénář a svůj 10. film by pravděpodobně mohl realizovat i v případě, že by šlo o americkou předělávku české trilogie Slunce, seno… Gauneři budou ovšem navždy ten film, který udělal Quentina Tarantina. V kariéře Quentina Tarantina (ať už opravdu skončí či neskončí 10. filmem) tak budou mít Gauneři navždy speciální místo.

Sám Quentin Tarantino dodal, že svého času uvažoval o tom, že by jeho 10. a posledním celovečerním filmem byl remake Gaunerů. Tento nápad ovšem sám rychle zavrhl. Vzhledem k tomu, že Gauneři po 32 letech zrají jako víno, asi není moc těžké divit se tomu proč. Vzhledem k tomu, že by měl být 10. film Quentina Tarantina jeho posledním filmem, vadilo by vlastně někomu, kdyby se Tarantino na konci kariéry vrátil ke kořenům? A realizoval gangsterku jako za časů Gaunerů, Pulp Fiction a Jackie Brown? Ani Tarantino by si aktuálně neměl být jistý tím, co jeho 10. filmem vlastně nakonec bude.

27. 2. 2025 uvede Kino Aero další Tarantinovský dvoják – jeho 2. snímku Pulp Fiction: Historky z podsvětí bude předcházet snímek Banda pro sebe.

• Zdroj: Kino Aero
• Zdroj titulního obrázku: Miramax