Rocková opera o dívce O’Desse Galloway (Sadie Sink) z farmy, která se snaží získat zpět rodinné dědictví…
Seriál Stranger Things otevřel dveře do Hollywoodu spoustě mladým hercům, kteří se po konci seriálu pokusí nakopnout úspěšné herecké kariéry. Millie Bobby Brown se to povedlo už proto, že bývá obsazovaná do nejvěštích filmových projektů Netflixu, takový Finn Wolfhard už rozjíždí rovnou i režijní kariéru, no a pak je tu Sadie Sink. Zazářila ve Velrybě s Brendanem Fraserem, příští rok se objeví ve Spider-Manovi 4 a dočkala se také hlavní úlohu ve filmu O’Dessa. Režisér a scenárista Geremy Jasper díky svému debutu Patti Cake$: Cesta za slávou bojoval na Filmovém festivalu Sundance v roce 2017 o hlavní cenu festivalu, O’Dessa je poté exkluzivní novinkou streamovací službu Hulu/Disney+. Trailer poté mohl nalákat na zajímavou podívanou a O’Dessa ve výsledku zajímavá je. Háček je v tom, že je to přeci jen trochu široký pojem.
O’Dessa – Cyberpunkový muzikál
Režijní debut Jaspera pojednával o rapperce, která se snaží nastartovat úspěšnou hudební kariéru, i u svého 2. filmu zůstává Jasper věrný hudbě. Titulní hrdinka O’Dessa opouští svůj domov a vydává se na cestu plnou hudby. Hlavním protivníkem filmu je poté diktátor Plutonovich v podání Murraye Bartletta, který určuje, co mají obyvatelé jeho světa konzumovat. Je zřetelné, že má konání Plutonoviche reflektovat reálný svět, ve kterém se dějí tragické věci, obyvatelé ovšem dávají přednost zábavě. O’Dessa je tak především příběhem o vzpouře vůči diktátorskému režimu, spíše nežli myšlenkami ovšem dokáže strhnout výraznou vizuální formou. Škoda, že většina filmu šustí papírem.
O’Dessa ve svých nejlepších momentech vzdáleně připomene snímek Pink Floyd: The Wall a Jasper ihned působí jako ideální volba, která by mohla natočit případný hraný remake Žluté ponorky. O’Dessa je film plný barev, kreativních pasáží, skutečně rockovou operou. Ambice jsou nastavené vysoko a je proto škoda, že scénář nedokáže zásadně překvapit a vlastně nabízí banální příběh o vzpouře a zakázané lásce. Vizuální okázalost filmu nezakryje fakt, že je příběh do velké míry hloupoučký. Jedná se ovšem o ten typ filmu, který svou podivností a vyloženou praštěností může po celou svou dobu v nejednom ohledu bavit. A moc na tom nesejde, že sebevíce banální dystopické příběhy vedle O’Dessy působí jako adepti na Nobelovu cenu za literaturu.
Filmy jako O’Dessa se rozhodně nevidí každý den
Filmy jako O’Dessa se rozhodně nevidí každý den a filmu se rozhodně nedá nadávat za to, že mu chybí odvážná forma autorské vize. Vizuální forma ovšem nezakryje fakt, že jsou svět a postavy v něm víceméně prázdné. A to přitom není nutné nad jeho fungováním a podobou jeho diktátorského režimu dvakrát přemýšlet. Výsledek působí jako snaživá práce studenta kreativního psaní, který má slabost pro rockovou hudbu a dystopické romány s nádechem Romea a Julie. Jde přitom o práci studenta s kreativní vyřídilkou, takže energie díky tomu oplývá celým filmem. Samotná ovšem úplně nestačí.
Děj se celkově uhýbá dosti nesmyslným směrem, v nějakém vývoji postav, aby se čert vyznal. Sem tam se navíc objeví něco, co působí jako kreativní konflikt a filmu to ubírá na faktu, že nepůsobí jako kompaktní celek. Na začátku tak mohla být sebepoutavější vize, výsledek ovšem dvakrát nepotěší.
Neurážející celovečerní videoklip
Nejvíce je vtipné to, že jde O’Dessu skutečně označit jako neurážející celovečerní videoklip a přistupovat k němu takhle. Muži preferující maskulinitu se budou nejspíše věšet z toho, že v tomto příběhu místo dívky v nesnázích je tu chlapec v nesnázích a místo prince na bílém koni přichází „princezna na bílém koni“. Působí to jako kdyby někdo dostal za úkol natočit young-adult Šíleného Maxe a výsledek je minimálně zábavný. Byť pravděpodobně v jistých místech nechtěně.
Film, který má jistě ambice, je ovšem do jisté míry prázdný. Herci jsou velmi fajn a minimálně Sadie Sink zvládne předvést, že zrovna v jejím případě kariéra po Stranger Things nekončí. Hezky se na to kouká, přesto by byla chybu ve filmu hledat něco hlubšího, což je jistě škoda. Ve výsledku to působí jako člověk, který je sešitý z částí různých lidí, skutečně taková filmová podoba Frankensteinova monstra. Nejlépe by vlastně tento film stejně shrnul Jirka Luňák:
Přesto se musí nechat, že má Geremy Jasper nezpochybnitelný vizuální cit a O’Dessa skutečně může utkvět v hlavě díky svému výraznému vizuálu. Film výtečně pracuje s neonovými světly, písně jsou nakonec poměrně chytlavé. Je pouze škoda, že se film odehrává ve světě, který zdánlivě skrývá neomezený potenciál a přesto je výsledný film vlastně nikterak zajímavý. Rozhodně se nejedná o snadno zaměnitelný film a do jisté míry se jedná o divokou kartu aktuální streamovací nabídky. Byť ovšem jde O’Dessu označit za speciální, nutně to nemusí být myšleno v tom nejpozitivnějším ohledu.
O’Dessa závěrem
O’Dessa je svým způsobem ideální kandidát na letošní Guilty Pleasure. V nejednom ohledu je o zábavný mišmaš, na který se díky poutavému vizuálu krásně kouká. Scénář režiséra Geremyho Jaspera ovšem působí jako až příliš prázdná a zaměnitelná dystopická vize, která působí jako práce studenta kreativního psaní, který se snaží spojit lásku k rocku a slabost pro dystopické romány s prvky Romea a Julie. Je to minimálně zajímavý experiment, těžko ovšem říci, zda jde O’Dessu komukoliv vyloženě v jakémkoliv ohledu doporučit…
Verdikt: 5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Disney+
