Na Netflix dorazil nový antologický seriál. Jak se povedlo několik pohledů na budoucnost? Víc v recenzi seriálu Moje zítřejší já.
Vítejte v budoucnosti, vítejte svá zítřejší já…
Konec roku 2024 je ve znamení budoucnosti pomocí příběhů, které působí, jako kdyby by bylo lepší vůbec na nic nesázet. Alespoň příběhy z antologie Moje zítřejší já to naznačují. Ve čtyřech dílech se podíváme na budoucnost hodně rozdílnými pohledy. Ať už možnostmi technologií, víry, rodiny, tradic, ale také nepochopení, nebo motivacemi úplně nejzákladnějšími. Jak se tedy povedl nový antologický seriál?
Každá ovce nemusí být bílá, občas je mezi námi i Černá ovce
Hned první díl do toho šlápne poměrně ostře. A ukáže na příběhu kosmonautky na misi, že klonování zesnulého člověka přináší mnohem víc potíží, než by se mohlo zdát. Protože tenhle příběh ze začátku působí pouze jako zobrazení etického dilema, zda moderní technologie je víc než tradice. Něco, s čím jsme žili tak dlouho naruší něco nového. Jenže jak se ukáže, lidská mysl je trochu náročnější než ta u psa nebo papouška, kde je klonování na denním pořádku. A že tenhle příběh má i druhou vrstvu. Tu úplně nejzákladnější. Přijmutí toho, kdo doopravdy jsme. Jestli se některé věci někdy změní nehledě na to, jak se lidská společnost posune dopředu, ale jde o ty věci, co máme v hlavě. Jak vnímáme ostatní. A zda je možné udělat změny, které budou akceptovatelné. Nebo přijmeme to, že jsme sice konečně našli dlouho hledané, byť to nemáme s kým sdílet.
Černá ovce nabízí možná až moc témat, ale neřekla bych, že nějaké z nich bylo nedořešené. Spíš jde o to, abychom se mi sami zamysleli nad tím, zda je k změně myšlení třeba víc času, nebo jsou věci, které někteří lidé nepochopí nikdy.
Vítejte v budoucnu, vítejte v Paradystopii
Taky si často říkáte, že by jste měli být milejší na svůj elektrický kartáček? Je to sice jenom přístroj, ale kdo ví, co se časem změní. A zda ve svých životech nebudeme mít mnohem víc. Třeba roboty. Jeden ti uvaří, jeden ti uklidí, tak proč je problém se sexuálním robotem? Díra na trhu by měla být zacelena, ale na druhou stranu: nevezme to práci ženám, které tím pádem nebudou mít jiný příjem? Paradystopie celou dobu naznačuje, že je to o něčem víc. Ale ve výsledku je pointa jinde. A to je možná ještě mnohem jednodušší a o to možná mnohem horší, než kdyby to bylo o něčem, co je víc. Otázkou tedy je, jak moc to zklame v rámci očekávání, přestože konec dává smysl.
Co ale téhle exkurzi do světa hledání dokonalého sexuálního robota nejde upřít, je celková vizuální stránka, která i přes odehrávání se v budoucnu, je vlastně retro. Skvěle to jde ruku v ruce s celým příběhem. Jako takový pomyslný asistent vypravěče. Přesto se na konci nelze vyhnout hořké pachuti ne úplně využitého potenciálu.
Nový pohled na dobré skutky a víru, neb Buddha a data
Máme se chovat dobře k ostatním a dělat dobré věci, abychom se v dalším životě měli dobře. Ale poslední dobou to začíná upadat. Do chrámu chodí mnohem míň lidí. Mnohem míň jich přispívá. Proč? Protože je tedy něco jiného, nového a lepšího. Systém, který vás odmění hned, a bez čekání na něco, co bude potom. Ano, na jednu stranu záslužné, ale co mniši a chrámy? Proto je čas jít do boje nějakou konkurencí. Jenže co když se to nějak pokazí? Ale ano, pokazí se to. Přeci jen, je to tam i řečeno. Že k lidem se dostanou nejlépe vždy jenom lidi. Což přece nespadá do téhle kategorie řešení jak dohnat konkurenci. Tohle přeci nepřivede lidi do chrámů.
Buddha a data zatím z celé antologie nejlépe ukázal právě ten rozdíl mezi novým a starým. A že ani jedno není špatné, ale ani bez chyb. Jenom je to jako se vším: záleží na jednotlivcích a nesmí se to přehnat. Potom všechno škodí. Buddha a data je správně uchopený kousek, který je možná až moc zbytečně přímí v tom, co chce sdělit. Ale na druhou stranu s koncem, který dost mrazí.
Prší, prší, jen se lije…Napůl holka, napůl chobotnice
„Nech po sobě planetu v takovém stavu, aby se za tebe tvoje děti nemuseli stydět.“. A přesně o tom je příběh Napůl holka, napůl chobotnice, který vypráví o tom, kde končí hranice toho, kdy se jako lidi už přestaneme vymlouvat na to, že my se vždycky přizpůsobíme současné situaci. Protože když už přes dva roky v jednom kuse prší, tak jak lze situaci vyřešit? Jo, přesně právě tak, jak vás napadne. Prostě všechno postavíme výš. Ale co lidi, kteří nemají na to, aby žili výš? A když nás voda začne moc ovlivňovat, tak přece vymyslíme vakcínu. Ale dostane se ke všem? Nebo zase jenom k těm bohatým a mocným stejně jako vysoká místa k žití?
Tentokrát proto vyprávění uvidíme z pohledu dítěte. A to byla dobrá volba, je prostor k zobrazení kontrastů pohledu. Protože ne všechny děti si pamatují, jaké to bylo dřív, když bylo lépe. Ne normálně, ale o trochu lépe než teď. Proto se víc upírají k naději, že dospěláci se budou chovat dospěle a zodpovědně. A snaží se i v té špatné situaci najít nějakou naděj, i přestože si uvědomují, že to možná lepší už nebude, ale právě ta jejich dětská naděj umírá trochu pomaleji. Takže je to na začátku i takové odlehčené. A potom začne jít do tuhého, všechno je stále horší a horší, bohatí se odkopou…
Každá krize má řešení, dokud nepřijde ta poslední, ta závěrečná. Nebylo by teda lepší chovat se tak, abychom ty prvotní krize oddalovali a nemuseli je proto řešit vytvářením dalších budoucích krizí? Skvěle zpracované a pokud na vás byl moc například seriál Předzvěsti a ostatní témata z Moje zítřejší já vás nezajímají, pusťte si alespoň Napůl holka, napůl chobotnice. Chybu neuděláte.
Samostatné příběhy, které mají ale i dost společného…
Všechny čtyři příběhy antologie jsou jiné nejenom základním sdělením, vizuálním zpracováním, ale také zvolenou formou vyprávění. Příběhy jsou propojené pouze tématem různých pohledů věcí budoucích, ne žádným dalších způsobem. Zároveň tak trochu zavádí svými úvody (a možná i názvy), o čem to bude doopravdy, kde je pointa a co je hlavním sdělením. Možná proto by se mohlo zdát, že každý z příběhů si toho ukousnul moc najednou, ale má na to dostatečně vhodnou stopáž, kdy má každý z nich kolem sedmdesáti minut. Zároveň ne vždy dává odpovědi, co je správným řešením, to nechává na divákovi, přičemž ne vždy by jenom jedno bylo v praxi možné.
Je Moje zítřejší já „jenom další“ Black Mirror? To rozhodně ne…
V Moje zítřejší já se nedočkáte jedné věci: zběsilý nebo zvrácený závěrečný twist. Navíc se scénář nesnaží v žádném z příběhů zbytečně kupit jedno tajemství za oponou za druhým, aby na konci mohl v závěru přijít právě s tím obrovským odhalením. Proto je přirovnání (ze zahraničních recenzí) k Black Mirror trochu nespravedlivé a mohlo by vyvolat špatná očekávání. Tady jsou vyprávění mnohem přímější a o to možná i mnohem víc uvěřitelnější. Tak se nenechte chytit do pasti falešného očekávaní kvůli téhle informaci. Pokud vám totiž přesně tohle sedne, Moje zítřejší já vám přinese přesně to, co podobné antologie mají přinést: Spokojený divácký zážitek v kombinaci se zamyšlením nad tématy.
Hodnocení: 8,5/10
Zdroj titulního obrázku: Netflix
Zdroj obrázku: Netflix
