Slunce, moře, nemuset nic. Pětačtyřicetileté Ester (Aňa Geislerová) to po letech péče o syna Davida (David Vodstrčil) s mentálním postižením připadá jako sen. Přijímá proto pozvání přátel přijet za nimi do Itálie. V cizím prostředí je ale David nepředvídatelný, plný emocí, působí problémy. Ester nechce být nikomu na obtíž, nastartuje proto starý, odstavený karavan a vyrazí sama se synem na cestu napříč Itálií. Žádný plán, povinnosti, jen oni dva. Do jejich života vpadne bezprostřední Zuza (Juliana Oľhová), před kterou mohou být sami sebou. Ester si také díky ní uvědomí, že její syn už není dítětem, a konečně najde odvahu chtít od života i něco pro sebe…
Celovečerní debut Zuzany Kirchnerové s názvem Karavan je prvním českým filmem, který se po více než 30 letech dostal do soutěžní sekce Filmového festivalu v Cannes, uvedení se dočkal také na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, už nyní se poté objevila informace o tom, že je Karavan jedním z filmů, který Česká filmová a televizní akademie vybrala do užšího výběru v rámci filmu, který má reprezentovat Českou Republiku na Oscarech v rámci boje o nominaci za Nejlepší mezinárodní film. Už tohle by mohlo stačit, aby šlo Karavan označit za jeden z nejvýraznějších českých filmů letošního roku, i přes sebevětší mezinárodní úspěch by ovšem mělo záležet především na tom, zda je Karavan dobrým filmem.
Je. Podobně jako loňský rok její kolegyně Veronika Lišková se v letošním roce doposud dokumentární režisérka Zuzana Kirchnerová (v roce 2009 již v Cannes získala První cenu Cinéfondation za svůj krátký film Bába) představuje s dramatem evropských kvalit. Road movie i přes humorné pasáže poté obsahuje především mrazivé momenty a představuje Aňu Geislerovou dost možná v jednom z jejích nejsilnějších výkonů za celou její hereckou kariéru.
Karavan – Má mateřská láska u dětí s Downovým syndromem své limity?
Ester v podání Anny Geislerové očividně je milující matkou svého syna Davida, který stejně jako jeho představitel David Vodstrčil žije s Downovým syndromem. Onu mateřskou lásku nemusí Ester nahlas projevovat, výkon Geislerové zvládá onu mateřskou lásku projevit věrohodně. I s milovaným dítětem ovšem mohou býti problémy, především pokud žije s Downovým syndromem. Výbuchy agrese, větší problémy Ester syna při jeho záchvatech zklidnit a pocit okolí, že jí diagnóza jejího syna začíná lézt přes hlavu. Právě poslední takový záchvat poté způsobí, že se Ester a David vydávají starým karavanem po Itálii.
K Ester a Davidovi se přidá Zuza v podání Juliany Oľhové. Možná se v ní Ester trochu vidí, stane se ovšem třetím obyvatelem karavanu. David si jí zřejmě rychle oblíbí, především i proto, že se i u lidí s Downovým syndromem začíná v citlivém věku projevovat jejich sexualita a pohledná Zuza zřejmě Davidovi padne do oka. S Davidem je to přesto jako na houpačce. Někdy je velmi roztomilý chlapec, někdy ho popadne záchvat, jeho matka se kvůli němu musí omezovat a zanedbávat i své potřeby.
I proto se Ester během své výpravy nebrání nějakým těm úletům a ukojení ženských potřeb. Už na začátku filmu je řečeno, že by Ester teoreticky mohla pomoct nějaká pečovatelka – a ta svým způsobem dorazí právě v podobě Zuzy. Je nicméně velmi pravděpodobné, že z jejich života nakonec zmizí a Ester opět zůstane na nevyzpytatelného syna sama. A přitom je těžké říct, zda to sama vůbec ještě dokáže vydržet.
S Ester je snadné se ztotožnit
Scénář trojice Kirchnerová – Tomáš Bojar – Kristýna Májová vypráví příběh z pohledu Ester, se kterou je snadné se ztotožnit. Její situaci jí nikdo moc nezávidí, přesto se snaží být milující matkou a projevovat lásku dítěti, které to dost možná není ani schopné pochopit. Za celý film nepadne ani slovo o Downově syndromu a jak konkrétně Davida omezuje, je to především o pozorování Davida v akci.
David Vodstrčil působí přirozeně a jako skutečně roztomilý chlapec, ke kterému bylo snadné si nějak najít cestu, byť po celý film nemluví a jeho výkon se tak skládá především z grimas. Samotná Geislerová konkrétně prohlašuje, že se pro ni David Vodstrčil stal skoro až jejím čtvrtým dítětem. Sama poté uvádí, že lidé s Downovým syndromem jsou úžasné bytosti, které si zaslouží více pozornosti a inkluze do společnosti. A přitom Karavan nepůsobí jako film, který by péči o takovéto děti zlehčoval, ani nezdůrazňoval, že to někdy může být hodně těžké.
Morální kotrmelce jde samozřejmě definovat. Už vydávat se s dítětem s Downovým syndromem na takovouto cestu může být riskantní (především díky jeho vytrhnutí z přirozeného prostředí, na které mohou být děti s Downovým syndromem hákliví). Mladá Zuza je poté sice fešná a David s ní prožije jedny z nejpříjemnějších zážitků svého mladého života, přeci jen je ovšem pořád mladá, víceméně nezodpovědná, především je pravděpodobné, že jí dočasný pobyt s touhle rodinou omrzí. David se mezitím jeví zcela jistě nesvéprávně a je jisté, že nebude moci přežívat bez své matky Ester. Ester je tak svým způsobem uzavřena v pasti, ze které sice existují cesty ven, sama Ester se ovšem touto cestou vydávat nechce, protože pořád své dítě miluje i přes všechny handicapy světa. Je to komplikovaný vztah, právě ty ovšem často bývají podložené skutečnou láskou.
Svobodné matky to mají těžké, matky s takovými dětmi obzvlášť
Je to příběh o svobodné matce, která se nachází v obtížné životní situaci, jež se zřejmě nemá šanci dočkat vyloženě šťastného konce. Moc nezáleží na minulosti Ester, ani na tom, za jakých okolností zůstala na Davida sama. On je její svět, ona to s ním má těžké. I se Zuzou se Ester a David dočkávají různých epizod – občas je někdo vyhání ze soukromých pozemků, občas se Ester nabídne příležitost ukojit své sexuální potřeby, občas je Zuza jako volnomyšlenkářka spíše přítěží. A když už Ester zažívá cosi, co by se teoreticky dalo označit za letní lásku, existence Davida nejspíše tak nějak zaručuje, že to právě u ní také skončí.
Je to tak spíše film, jehož příběh je složen z mnoha epizod a nedá se říct, že by vyloženě někam směřoval. Prostě se jezdí po Itálii, tancuje se, občas se souloží, pak je zase nutné vrátit se nohama na zem. Docela snadno to evokuje spoustu jiných dramat, kterých vzniká dost, opět ovšem platí, že se jedná o drama, u něhož je už při jeho sledování jisté, že se neztratí – minimálně v evropské konkurenci. I díky hravému vizuálu a přesvědčivé atmosféře letní Itálie.
Film, u kterého je snadné cosi cítit
Pro mnohé nejspíše bude Karavan nepřístupný už tím, že zápletka snad skutečně zdánlivě většinu času nikam pořádně nesměřuje, byť se samozřejmě nabízí nějaké to vyhrocenější emocionální finále. Neznamená to ovšem, že by se muselo jen nesnesitelně čekat na poslední část filmu. Karavan je totiž filmem, u kterého je snadné cosi cítit. Jde o film plný emocí, jejich přijetí bude záležet na samotném nastavení diváka. Komu například Sbormistr přišel v rámci jeho tématu příliš citlivý a opatrný, ten možná bude mít s Karavanem stejné problémy.
Karavan se nicméně dá vnímat jako příběh o silné ženské hrdince – za tu jde ostatně označit každou ženu, která se snaží i jako samoživitelka být milující a starostlivou matkou. I matky ovšem mají své potřeby a nárok na romantiku, byť tu sexualita nehraje tu nejprimárnější roli. V rámci filmu se s ní pracuje poměrně sofistikovaně, především i díky faktu, že nikdy není tak úplně jasné, zda Ester hledá i něco víc než jen oprášení svého motoru. Především i díky jedné scéně, která šikovně pracuje s tím, co ještě lze označit za zneužívání.
Je to jednoduše dovolená plná emocí, mnozí by se přitom shodli, že takové dovolené bývají nejlepší. Po Sbormistrovi je tu nicméně další český film, jehož téma mluví mezinárodním jazykem, přitom rozhodně ne s obsahovými limity. Ano, je to road movie, ve kterém na sledu událostí většinu času moc nesejde a spousta pasáží svým způsobem vlastně příběh nikam neposouvá, celek ovšem dodává uspokojivý emocionální závěr a především jasné ujasnění toho, že i když může být těžké vychovávat dítě s diagnózou, pravá láska k němu jen tak nerezaví. Film s hořkosladkým poselstvím, který ihned nutí chovat úctu ke všem ženám, jež se ocitly ve stejné životní situaci jako Ester. Jste skutečné hrdinky a zasloužíte ten největší možný obdiv!
Karavan závěrem
Karavan Zuzany Kirchnerové je citlivým portrétem mateřské lásky v rámci výchovy dítěte s Downovým syndromem. Film nabízí několik hořkosladkých momentů, snadno nutí k úctě vůči všem ženám, které se ocitly ve stejné životní situaci jako jeho hlavní hrdinka. Road movie se tak spíše skládá z různých epizod a ke komplikovanému tématu se možná chvílemi vyjadřuje až příliš opatrně, jde ovšem o český film evropských kvalit, který v Cannes rozhodně nedělal ostudu. A má nadále potenciál svou domovskou zemi velmi slušně reprezentovat…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: CinemArt
