Bohatý průmyslník a trochu obchodník se zbraněmi Zsa-zsa Korda (Benicio Del Toro) vyniká ve spoustě odvětví lidských činností, ale v poslední době mu jde nejlépe přežívání atentátů. Aktuálně se mu podařilo vyváznout z šesté fatálně vyhlížející letecké nehody. A to už člověka přiměje přemýšlet nad budoucností. Korda se pro klid na duši rozhodne veškeré své jmění odkázat jediné dceři Liesl (Mia Threapleton), která o něj asi jako jediná z celého příbuzenstva vůbec nestojí, neboť před lety vstoupila do kláštera a hmotné statky jí jsou úplně ukradené, stejně jako její otec, s nímž už pár let nepromluvila ani slovo.
Jenže když si Korda něco vezme do hlavy, nedá si to vymluvit. A tak se s ním Liesl trochu proti své vůli vydá na bláznivě nebezpečnou dobrodružnou výpravu po příbuzných a známých, která má být vyvrcholením Kordovy podnikatelské kariéry a zároveň má přinést odpověď na banální otázku „Kdo se ho to, sakra, pořád snaží zabít?“
Fénické spiknutí – Wes Anderson je pořád Wes Anderson
Wes Anderson patří mezi ty filmové tvůrce s velmi jasným rukopisem a pravděpodobně jeho tvorbu ihned dekódují minimálně ti, kteří to s filmem myslí alespoň trochu vážně. Symetrické komponování záběrů, výrazné barvy, pečlivé naaranžování jednotlivých kulis, výrazné jsou i jeho práce s miniaturami. Díky krátkometrážnímu snímku Podivuhodný příběh Henryho Sugara je to navíc oficiálně oscarový umělec a jeho filmy jsou čím dál tím plnější známých hereckých tváří i v epizodních rolích. A jak je Wes Anderson specifický autor, který se striktně drží svého autorského rukopisu, především u jeho posledního snímku Asteroid City se objevovali lidé, kteří začínají vnímat rukopis Andersona za vyčerpaný. Anderson ovšem přeci jen pořád zkouší něco krapet jiného každým svým filmem. Zmíněné Asteroid City mělo sci-fi prvky, Fénické spiknutí poté bylo označeno za špionážní thriller.
Ne, Anderson si nenatočil vlastní bondovku (byť něco takového zní určitě lákavě). I Andersonův 12. celovečerní film obsahuje prvky černého a absurdního humoru, po vzoru Takové zvláštní rodinky, Životu pod vodou, Fantastickém panu Lišákovi, Až vyjde měsíc nebo zmíněného Asteroid City se poté řeší komplikovaný vztah otce s jeho potomkem. Otec Zsa-zsa Korda v podání Benicia Del Tora je navíc v případě 12. Andersonova celovečerního filmu bohatým průmyslníkem/obchodníkem se zbraněmi.
Výrazných roliček pro různé členy Andersonova hereckého ansámblu je tu dost (včetně božího camea Billa Murrayho!), například Benedict Cumberbatch z oscarového Henryho Sugara je tu stylizován téměř k nepoznání. Skrytou hvězdou filmu ovšem určitě je Michael Cera. Jeden z těch klučínů ze Superbad, hlavní hvězda Scotta Pilgrima proti zbytku světa Edgara Wrighta, nebo Allan z Barbie Grety Gerwig se tu představuje ve velmi zábavné roli. Ať už skrze specifický přízvuk či postupná odhalení okolo jeho entomologa Bjørna Lunda.
Wes Anderson opět realizoval umění, ovšem jak moc hluboké?
Fénické spiknutí se minimálně po vizuální stránce musí automaticky označit za umění. Wes Anderon se jako správný švec drží svého kopyta, kompozici záběrů jeho filmu by mu leckdo mohl závidět. Wes Anderson zřejmě už ani nemá ambice překvapit, stejně tak je pravděpodobné, že všichni fanoušci Wese Andersona automaticky prostě půjdou na nového Wese Andersona a dostanou přesně to, co tak od nového Wese Andersona očekávají. Anderson tak i přes různé příběhy (jeho 13. celovečerní film by měl mít dle jeho vlastních slov v sobě kousek temnoty) zůstane nejspíše 100% věrný své autorské vizi a bude následně na každém, zda se mu subjektivně již Anderson nevyčerpal.
U Fénického spiknutí se tak možná jen projeví lehká přeplácanost, překvapivě ještě krapet větší, než u Asteroid City. Spousty postav a herců se tak nějak v rámci příběhu pouze mihnou (to platí především o Willemu Dafoeovi nebo F. Murray Abrahamovi). Výhrou je ovšem Benicio Del Toro, který v hlavní roli dokáže snadno evokovat Royala Tenenbauma v podání Gena Hackmana z Andersonovi Takové zvláštní rodinky.
Jeho Zsa-zsa Korda je přitom přinejlepším antihrdina, který se možná i díky náboženským vizím tak nějak snaží o vykoupení své duše, zároveň ovšem podniká nejrůznější kroky, aby si zajistil, že k němu jen tak nedojde. A je to přesně takový ten klasický protagonista v duchu Andersonových filmů. Zdatně mu navíc sekunduje Mia Threapleton (dcera Kate Winslet) v roli jeho dědičky Liesl. Pro tu se jedná o první výraznou filmovou roli a popasovala se s ní velmi dobře. Šikovnost se zřejmě dědí a Threapleton po své matce nezdědila pouze její vizuální podobu.
Wes Anderson si rád hraje na svém pískovišti – dopřejte mu to!
Jak do samotného příběhu vlastně zapadá prvek špionážního filmu? Zapadá takovým způsobem, který by mohl pravděpodobně kdekoliv jinde selhat. Jeden zásadní zvrat se může jevit tak absurdně, že by pravděpodobně nikde jinde jenom tak neprošel. Jenomže je to pořád Wes Anderson, který si spokojeně hraje na svém pískovišti a je snadné mu to chtít dopřát. Dost možná by bylo fajn, kdyby se pro jednou Anderson pokusil dostat ze své komfortní zóny a zkusil konečně něco krapet jiného.
Na druhou stranu by snadno hrozilo, že Anderson ztratí část svého tvůrčího já. Takto jsou jeho filmy nadále specifické i po stránce humoru a byť je to celé přepálené dobrodružství, které chvílemi koketuje s hranicemi parodie, možná i právě to je specifické kouzlo, které jisté filmy Andersona nepostrádají.
Wes Anderson pořád dokáže vyvolat úsměv na tváři
Alespoň menším střídáním stylů jsou nové filmy Andersona osvěžující, byť se dá snadno věřit tomu, že je i při zachování jeho stylu prostor pro nějaké výraznější experimentování se žánry. Lehce podivné je poté vsadit na zápletku, která v podstatě vypráví o tom se přes body A-B-C-D do bodu E, příběh se tak skládá především z toho, že se navštíví nějaký Kordův známý s méně či více zkušenější tváří Andersonových filmů, vše poté spěje ke krapet rozpačité závěrečné konfrontaci, která ovšem vede k poměrně absurdnímu finiši, který ovšem především svou absurdností na nějaké základní úrovni funguje.
Celé je to pořád absurdní a někde na hranici žánrových parodií Václava Vorlíčka a Miloše Macourka. Klíčové ovšem je, že je výsledek zábavný a Anderson i přes pozici minimálně jednoho z nejokoukanějších tvůrců současnosti dokáže pořád vyvolovat úsměv na tváři. Je to takový ten známý, který odmítá přestat být svůj a přesně proto ho někteří budou cenit a dokonce mít i svým způsobem rádi. Těm ostatním holt nezbývá nic jiného, než Andersona nechat žít ve své bublině a realizovat filmy v takové podobě, která mu očividně vyhovuje.
Fénické spiknutí závěrem
Wes Anderson má zřejmě nadále v plánu točit filmy, které točí Wes Anderson. Mnozí, kteří už z jeho specifického autorského stylu cítí vyčerpáni, můžou smutnit, zbytek dostane jednoduše 12. celovečerní film Wese Andersona. Se vším dobrým i (potencionálně) zlým, co takový film obnáší…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Focus Features
