V blízké budoucnosti se detektiv Chris Roven (Chris Pratt) ocitne před soudem, kde je obviněn z vraždy své manželky Nicole (Annabelle Wallis). Má 90 minut na to, aby dokázal svou nevinu soudkyni Maddox (Rebecca Ferguson) vytvořenou umělou inteligencí v programu trestního soudnictví MERCY, který kdysi pomáhal vytvořit, než rozhodne o jeho konečném osudu…
Timur Bekmambetov je ruský filmař, kterému jeho filmy jako Noční hlídka či Denní hlídka otevřely dveře do Hollywoodu. V akčním snímku Wanted dokázal, že je tvůrce schopný mnoha kreativních nápadů, mezi jeho další výrazné hollywoodské produkce patří film Abraham: Lovec upírů či remake Ben-Hura, který brutálně propadl. Kariéra Bekmambetova se poté zhruba od roku 2015 uhýbala jedním výrazným směrem. Když už nerežíroval, tak alespoň produkoval filmy, které spoléhaly na vyprávění pomocí techniky screenlife. V této oblasti se stal Bekmambetov v podstatě průkopníkem; takové filmy konkrétně vyprávějí děj z pohledu počítačů, tabletů nebo chytrých telefonů, které postavy používají. I kdyby náhodou došlo na roky odkládaný Wanted 2, Bekmambetov jasně naznačil, že by nejspíše tentokrát nájemní zabijáci upřednostňovali drony před fyzickou akcí z prvního filmu.
Bekmambetova režijní novinka poté částečně implikuje ke screenlife technice, přeci jen jde o jistou tvůrčí odměnu, protože děj není vyprávěn pouze pomocí obrazovek chytrých zařízení. Film se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti (2029), hlavní postava Chris Roven v podání Chrise Pratta poté musí do hodiny a půl dokázat svou nevinu v případu vraždy jeho manželky. V tomto pojetí je konkrétně řízen umělou inteligencí v podobě soudkyně Maddox v podání Rebeccy Ferguson. Ta má přístup k databázím a může je využívat v rámci snahy ústřední postavy o obhajobu, čas se nicméně krátí. A pokud se Chris nedokáže včas obhájit, bude popraven. Rozjíždí se tak high-tech kriminálka, která možná naznačuje, že by se Bekmambetov mohl stát vizionářem. I když spíše ne.
Důkaz viny – Bekmambetov zlenivěl, přesto pořád umí
Byla by nejspíše předem chyba očekávat od Důkazu viny high-tech variaci na Alfreda Hitchcocka či vyloženého nástupce Minority Report. Ne, že by se snad Důkaz viny nepokoušel o nějaký sociální komentář („Lidé i umělá inteligence dělají chyby, a také se z nich učí“) a vykreslení nepříliš vzdálené budoucnosti s lehce dystopickými prvky. Bekmambetov ani scénář Marca van Bella nicméně nejsou Neill Blomkamp či Paul Verhoeven. Výsledkem tak není dílo, které by mělo kdovíjak veliký přesah a šlo o sci-fi s jasným politickým komentářem. Důkaz viny se neodehrává ve vyloženě nezajímavém světě, který by snad nestál za prozkoumán. Přeci jen se z něj ovšem to nejzajímavější jen naznačí. A už během úvodní expozice se o tomto světě odhalí věci, které následně nejsou dvakrát extra využité a působí tak v rámci jakési snahy o budování světa nadbytečně.
Od počátku je ovšem velkou výhrou filmu tempo. Film začne s ústředním soudem, zmatenému protagonistovi s vypadlou pamětí poté A. I. soudkyně dodává podobný kontext situace jako divákovi. A pak už jen stačí čekat a sledovat, zda se Chris Roven skutečně ukáže jako vrah své ženy, či se nakonec nepodaří objevit náznaky, že by za vraždou možná mohl stát někdo jiný. S A. I. soudkyní (Rebecca Ferguson do své role dává tolik, jak to v rámci role jde) nejde moc manipulovat; v průběhu vyšetřování o sobě začíná pochybovat i ústřední hrdina, přeci jen se ovšem nevzdává odhalení pravdy. A následně už moc nesejde na tom, jak moc falešných stop a falešných podezřelých se ve filmu vyskytne. Důležité je, že i když Timur Bekmambetov jako realizátor očividně zlenivěl, pořád dokáže natočit alespoň poměrně zábavný film.
Šablona, která se očividně ještě úplně nevyčerpala
Otisk Bekmambetovy screen life šablony nejde při všem tom projíždění telefonů a mailů přehlédnout; pokud se ovšem pro Bekmambetova jedná o zřejmou tvůrčí komfortní zónu, žánrová obměna jí přeci jen svědčí. Za normálních okolností by vlastně mohl námět sloužit i pro klasickou kriminálku bez sci-fi prvků; sama o sobě není ničím speciálním. Hravost je nicméně z této vyprávěcí formy poměrně patrná, a to i přes fakt, že pravděpodobně okouká. A závěrečná třetina, která má mnohem blíže ke Kobře 11 nežli k sci-fi spin-offu Pátrání, působí jako ne zrovna elegantní finiš k doposud rozjetému příběhu. Jako kdyby například Provaz končil závěrečnou scénu z první Mission: Impossible. Chris Pratt tu nicméně alespoň nehraje svou typickou úlohu (i když si ani tentokrát neodpustí občasné hláškování), dostává poté momenty, kdy dokáže předvést něco, co by se dalo označit za relativně přesvědčivé seriózní herectví – minimálně takové, které by od něj nejspíše mnozí nečekali.
Navzdory snadným obavám film rozhodně nepůsobí lacině či vizuálně ošklivě. V rámci zadání se na film poměrně hezky kouká, a navíc se s celým konceptem pracuje poměrně zábavně. Ne zrovna vyloženě chytře, protože jde za pochodu napočítat až příliš kiksů a potenciálních náznaků, že jde možná o zajímavou vizi, ale nepříliš domyšlenou. Logika tu za pochodu až příliš často skáče z okna, a to i na poměry přimhuřování oka při přihlédnutí k parametrům sci-fi žánru. Pořád je to nicméně lepší epizoda CSI: Cyber, než byla jakákoliv oficiální epizoda CSI: Cyber. A svým způsobem je to také neurážející nepřiznaný spin-off RoboCopa (reboot v režii Josého Padilhy evokuje snadno).
Banální sci-fi jednohubka
Je to pořád především banální sci-fi jednohubka, která by nejspíše zapadla i jako epizoda antologie Black Mirror. S konceptem A. I. se pracuje poměrně šikovně, i když lehce naivně; zrovna náročná detektivka, ve které by bylo těžké dopředu tipovat výsledek, se také tak úplně nekoná, protože vodítka film předhazuje poměrně výrazně. A to především v momentech, kdy začíná jít do tuhého.
Svým způsobem je to sci-fi variace na Uprchlíka, kdyby Richard Kimble Harrisona Forda nebyl tak úplně uprchlík a Samuel Gerard Tommyho Lee Jonese byl pohledná A. I. soudkyně, která zápasí se svou podstatou. Nikdy se tak úplně nedá věřit tomu, že je Prattův hrdina skutečně vinný. Bez velkých odhalení se poté dá říci, že scénář v tomhle ohledu moc nepřekvapí a vydává se tak vlastně poměrně předvídatelnou cestou. Především i v rámci vývoje vztahu mezi hlavním hrdinou a jeho dcerou Britt v podání Kylie Rogers, která si nemůže být jistá, zda její otec náhodou přeci jen není vrah její matky.
Je to pořád poměrně jednoduchá podívaná. Ovšem pořád zábavná a především chvílemi vizuálně hravější, než by do současného Bekmambetova leckdo tipl. I díky tomu má ke generickému blockbusteru rozhodně daleko. Dá se přitom snadno věřit tomu, že velké plátno bude tomuhle filmu slušet více nežli pouhá obrazovka monitoru. Revoluční či zásadní zářez do sci-fi žánru se ovšem nekoná. Pokud se tedy v roce 2029 neukáže, že je Bekmambetov snad skutečně vlastníkem křišťálové koule, o budoucí jurisdikci díky tomu ví více, než mu mnozí budou po uvedení jeho nejnovějšího filmu věřit. Je ovšem nevyhnutelné, že se o A.I. bude Hollywood vyjadřovat, pokud to poté bude alespoň v podobně zábavných formách, nebude to muset být do budoucích let nutně špatně.
Důkaz viny závěrem
Důkaz viny není revoluční sci-fi, ale ani není úplně bez nápadu. Bekmambetov se částečně opírá o svou již osvědčenou screenlife šablonu a vytváří poměrně zábavnou a vizuálně hravou podívanou, která baví především tempem a dvěma sympatickými herci v hlavních rolích. Film sice není zásadní a přes všechnu snahu ani příliš hluboký; jeho zábavnost a moderní přístup k technologickému vyprávění však potvrzují, že Bekmambetov i nadále umí minimálně vytvořit film, který stojí za zhlédnutí. I když se od jeho novinky rozhodně nevyplatí očekávat vizionářskou sci-fi s kdovíjak hlubokým politickým či sociálním přesahem…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Amazon MGM Studios
