V 15. století přichází kníže Vlad (Caleb Landry Jones) o svou milovanou ženu Elisabetu (Zoë Bleu). Ve chvíli zoufalství se odvrací od Boha a přijímá prokletí nesmrtelnosti. Stává se temným hrabětem Draculou. Odsouzený k věčnému putování staletími nese tíhu lásky i viny, která ho nikdy neopustí. O čtyři století později, v Londýně 19. století, potkává Minu Murray, ženu nápadně podobnou své zesnulé manželce. Setkání, na které čekal celou věčnost, se stává začátkem posedlosti, která mu může přinést spásu i zkázu…
Filmových adaptací Draculy vznikly již stovky, vše poté napovídá tomu, že se nejznámější upír bude v následujících letech dočkávat dalších adaptací a různých interpretací. Minulé Vánoce tu byl Nosferatu Roberta Eggerse, o necelý rok později přichází do kin Dracula: Příběh lásky v režii Luca Bessona. Uznávaný filmař stojící za filmy jako Magická hlubina, Brutální Nikita, Leon, Pátý element nebo Lucy se po filmu Dogman rozhodl pro další spolupráci s Calebem Landrym Jonesem, právě jemu svěřil titulní úlohu. Dle příslibu poté chtěl svého Draculu pojmout především jako romantický příběh. A tak tomu ve finále skutečně je.
Dracula: Příběh lásky upřednostňuje milostný příběh
„Je to naprosto romantický přístup. V románu Brama Stokera je romantická stránka, která dosud nebyla příliš prozkoumána. Je to milostný příběh o muži, který čeká 400 let na reinkarnaci své ženy. To je skutečné srdce příběhu — čekání celou věčnost na návrat lásky. Když vezmete původní román, je to skutečně milostný příběh. Ale protože v době jeho vydání ještě neexistovalo kino, speciální efekty a podobně, lidé byli více přitahováni fantaskními a krvavými aspekty Draculy. Tak se z něj stal mýtus hororového filmu, a přitom když se do původního románu opravdu ponoříme, je to velká love story. Chtěl jsem se tedy vrátit k tomuto muži, který ztratil svou ženu a který je bohužel odsouzen k věčnosti, protože mu Bůh nedovolí zemřít, a on po své ženě pátrá 400 let. Nejsem fanouškem hororů ani Draculy.“
Přesně takto se o svém novém filmu vyjádřil sám Besson. Jeho vyjádření může snadno osvětlit počet adaptací, kterých se Dracula dočkává. Původní příběh Brama Stokera jde interpretovat různými způsoby, každý autor si v něm najde něco svého. A v případě Bessona ani nemusí být fanouškem hororů či upírů obecně. To výsledek odlišuje od spousty adaptací, včetně nedávného Nosferatua. Blíže má například k Draculovi Francise Forda Coppoly, především i faktem, že Caleb Landry Jones snadno evokuje Garyho Oldmana. O vyložené vykrádání Coppoly verze se přesto nekoná.
Bessonova verze klade důraz na to, že je Dracula tragickým antihrdinou. Jeho činy pramení z utrpení a lásky, setkání s reinkarnací jeho Elisabety vnímá jako možnou snahu o vykoupení a konečně také naplnění lásky. Jonesův Dracula není zlem, které musí být zastaveno, ale duší, která hledá vykoupení. I když k tomu přistupuje pochybnými způsoby, protože ho láska zaslepuje.
Věrnost modernějším adaptacím
Inspirace Coppolou je znatelná, především i proto, že to bylo právě podání Coppoly, které přišlo s konceptem reinkarnace. V knize je snoubenka Jonathana Harkera obyčejnou ženou své doby, kterou chce Drákula ovládnout. Motiv reinkarnace dodává příběhu rozměr tragicky osudové lásky, z Draculy dělá více nežli pouhé monstrum. A navíc i v tomhle podání Mina své „předurčené“ lásce propadne. To samo o sobě má nejspíše potenciál rozdělit diváka na základě toho, zda mu více vyhovuje podání Draculy jako vyloženého monstra či tragického milence, který je ke své lásce svázán přes staletí.
Besson se tak dopouští drobných či větších odklonů, zároveň se ovšem poměrně drží kostry původního románu. Výhodou je, že je Besson pořád velmi specifický režisér. Klade velký důraz na vizuál a snaží se různými způsoby nápaditě vyhrát s kamerou. Sám již několikrát prohlásil, že je vizuál důležitou součástí vyprávění. A přesto se dá říct, že v případě jeho Draculy vítězí styl nad formou. A jeho tvůrčí rozhodnutí si i tentokrát chvílemi vybírají daň.
Dracula: Příběh lásky se chce od předlohy odklánět, očividně ovšem ne moc
Besson spoléhá na odklony, nikoliv ovšem způsobem, že by základ Stokerova románu úplně zahazoval. A občas nad tím zůstává rozum stát. Jonathan Harker je tak v podání Ewense Abida do velké míry zbytečný, na druhou stranu Besson vynechává například postavu Renfielda. Chvílemi to vypadá, že se děj drží věrně původního románu, stejně ovšem nakonec vede k trochu jinému závěru. Nicméně přesně takovému, který vlastně k tomuto pojetí příběhu adekvátně sedí. Besson se očividně snaží držet svého původního prohlášení. Hledá romantické kusy, na nichž následně hodlá stavět. Především to ovšem vyvolává dojem, že adaptovaný scénář postavil hlavně jako příležitost dodat po Dogmanovi další silný výkon Jonesovi.
Jones tak většinu času film táhne na svých bedrech. Besson ho označil za svého nejoblíbenějšího herce, všeobecně pořád nedoceněného, přesto zvládá zabodovat i v adekvátním přízvuku a schopnosti titulní postavu ztvárnit adekvátně lidsky a zároveň projevit její temnou stránku. Atmosféra do velké míry stojí právě na výkonu Jonese, stejně jako na skvělých kostýmech a výpravě, které ani na chvíli nepůsobí lacině. Velkou chválu poté zaslouží i masky, které snesou srovnání i se zmiňovanou adaptací Coppoly. Pochvalu si zaslouží i atmosférický soundtrack Dannyho Elfmana.
Shazují přílišné odklony od předlohy kvalitu příběhu?
Koncept původního příběhu je jednoduchý — Jonathan Harker odhalí, že Dracula je upír, který se přesune do Anglie, následně je pronásledován a postupně dohnán zpět do Transylvánie. Verze Coppoly se dá shrnout obdobně — Dracula hledá svou dávno ztracenou lásku, přenáší se do Anglie a nakonec je konfrontován těmi, kteří chtějí ochránit jeho milovanou. V obou verzích je do velké míry sobecký, i když v případě Coppoly má jeho zabíjení kvůli lásce určitou motivaci. Dracula na svou lásku čeká století, nechce proto o ni znovu přijít. I proto Bessonovo pojetí přichází s poměrně nepřesvědčivým finále, které sice ladí s jeho interpretací příběhu, ale do velké míry shazuje podstatu postavy Drákuly.
Dá se tak snadno odůvodnit, že chtěl Besson dodat Jonesovi další hereckou příležitost, i vzhledem k tomu, že sám není velkým fanouškem původního příběhu. Dracula navíc nemusel být finální volbou. Bessonův občasný tvůrčí nevkus se projevil například v podobě chrličů, kteří fungují jako Drákulovi pomocníci (fabulace, která nepochází z předlohy), a zamrzí i poměrně předvídatelné nevyužití Christopha Waltze v roli kněze, jenž plní podobnou úlohu jako profesor Van Helsing v originálu. Celkově Besson k původnímu příběhu přistupuje povrchně a bere si z něj pouze to, co se mu hodí, a to ne vždy způsobem, který poskytuje stabilní základy.
Hezky se na to kouká a Caleb Landry Jones je castingová trefa. Příběh lásky je ovšem tím pojetím Draculy, které nejvíce trpí tím, že nejspíše neví, zda chce být adekvátně věrnou adaptací, nebo volnou interpretací. Obojí být nemůže, výsledek tak následně musí skončit přesně na půli cesty. Robert Eggers si byl u svého Nosferatua vědom adekvátního kompromisu v oblasti mixu věrnosti předloze a moderního vyprávění. Besson si očividně tak moc jistý nebyl, výsledkem tak svým způsobem mohla být podívaná, která má své kouzlo, vyloženě propadnout jí ovšem není zrovna dvakrát snadné.
Dracula: Příběh lásky závěrem
Dracula: Příběh lásky přináší klasický příběh Brama Stokera v novém, romantickém pojetí, kde Drákula vystupuje jako tragický antihrdina hledající svou dávno ztracenou lásku. Caleb Landry Jones podává silný výkon, který spolu s vizuální stylizací filmu vytváří výraznou atmosféru. Přesto film balancuje mezi věrnou adaptací a volnou interpretací, což může diváky snadno rozdělit. Besson ukazuje, že příběh Draculy stále nabízí prostor pro originální a emocionálně působivé zpracování. Jen se měl vydat buď cestou věrnější adaptace, nebo ještě volnější interpretace. Při snaze o obojí totiž nevyhnutelně vzniká podivný a z různých důvodů ne zcela uspokojivý výsledek…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: SND
