S nesmělou Sairou, dcerou královen planety Clitopolis, se právě rozešla charismatická nájemná lovkyně Kiki. Jakmile zdrcená princezna zjistí, že její expřítelkyni unesli bílí heterosexuální mimomužšťané a požadují za ni nejmocnější lesbickou zbraň, královskou labrydu, vydává se na inter-gay-laktickou záchrannou misi, aby Kiki vytrhla ze spárů zlých incelů. Cesta mimo bezpečný domov, na které potká optimistickou písničkářku Willow či pochybně machistickou vesmírnou loď, se pro Sairu stává poutí k nalezení svého pravého já. ..
Australský animák Princezna kosmolesba o sobě dal vědět již v rámci několika festivalů, do české a slovenské kinodistribuce se nicméně dostává až nyní, paradoxně v období, kdy se v řadě zemí konají Pride festivaly a připomínají se témata spojená s LGBTQ+ komunitou. A vlastně to tak nějak dává smysl. Režisérky a scenáristky Emma Hough Hobbs a Leela Varghese totiž realizovaly film inspirovaný jejich vlastními životy, který obsahuje témata související s LGBTQ+ komunitou. Zabývá se důležitostí sebeúcty a sebelásky, úvahami o svobodě a schopností být spokojený především sám se sebou. Celé je to možná zabalené do přepálené sci-fi satiry, která za pochodu evokuje mix seriálů Městečko South Park a Rick a Morty, výhodu má nicméně Princezna kosmolesba i v tom, že je poměrně těžce zaškatulkovatelná.
Je důležité zmínit, že se nemusí jednat o film určený jen pro LGBTQ+ komunitu, ale také o film ideální pro lidi, které jde označit za straight ally. Tedy heterosexuální lidé, kteří podporují LGBTQ+ komunitu. Nebo minimálně respektují práva a postoje LGBTQ+ komunity a jsou proti diskriminaci, které je tato komunita neustále terčem. Je nejspíše naivní věřit tomu, že film jako Princezna kosmolesba někomu otevře oči a naučí ho jakési vyšší toleranci, i vůči homofobii a xenofobii se nicméně film staví poměrně humornou formou. A i díky jde o poměrně sympatickou ukázku toho, že ty nejzajímavější nápady skutečně může vyplodit inspirace z obyčejného života.
Princezna kosmolesba – Pohádka pro dospělé o toxických vztazích
Třiadvacetiletá Saira je princezna z planety Clitopolis. Je sice dcerou dvou populárních královen, sama je ovšem v podstatě vnímána jako černá ovce celé planety. Její život se zdánlivě změní díky románku s nájemnou lovkyní Kiki, právě Kiki ovšem nakonec dá po dvou týdnech hlavní hrdince kopačky. Jenže pak Kiki unesou bílí heterosexuální mimomužšťané, kteří výměnou za její život požadují nejmocnější lesbickou zbraň – královskou labrydu. Saira se tak vydává svou lásku zachránit, přičemž se nejdříve musí naučit, jak přesně královskou labrydu vyvolat. Ve finále tu jde ovšem o více nežli o pouhou záchrannou akci. A Saira dostane nový pohled nejen na lásku a svou sexualitu, ale především na sebe samou.
Ano, MacGuffinem tu je labrys – dvojitá sekera, která se od 70. let stala lesbickým symbolem. Zmiňovaní zlí bílí heterosexuální mimomužšťané jsou tu vykresleni jako neschopní incelové (prakticky každá jejich scéna je komediální zlato). Saira se na své vesmírné dobrodružství vydává s vesmírnou lodí s vlastním vědomím, které se občas projevuje poměrně homofobně/sexisticky. Za mentorku tu má hlavní hrdinka drag queen. A navíc je tu i jedna další ženská postava, se kterou to možná hlavní hrdince ladí ještě víc. Spousta vtipů je postavená na sexuálních narážkách či vyloženě implicitních scénách, je tu dokonce i jakási variace na Hvězdu smrti ze Star Wars v podobě penisu, co střílí bílou tekutinu! A ne, ani zdaleka nejde o vrchol toho, co tento film vyobrazuje. To důležité je nicméně fakt, že s tím vším film dokáže pracovat poměrně sofistikovaně.
Něco mezi queer satirou a sci-fi parodií
Samotná animace možná nepůsobí nejkomplexněji, rozhodně to ovšem neznamená, že by působila lacině. Jde o stylizaci, která občas působí neohrabaně a dojmem, že si přeci jen grafičtí umělci mohli dát občas více práce (třeba v případě designu a větší odlišnosti mezi jednotlivými postavami) a třeba také například více zapojit momenty, které zřejmě vykrádají/vzdávají poctu (může mezi tím přeci jen existovat zlatý kompromis) anime. Svou roli nicméně sehrává i fakt, že jde o nezávislý animovaný film, který vznikl mimo velká hollywoodská studia. Od těchto filmů tak člověk většinou nemůže očekávat ty nejvyšší produkční náklady a tomu odpovídající technickou péči, zároveň je nicméně zajímavé sledovat tvůrce, kteří se pokoušejí nalézt kreativní kompromisy. A i když jim za zády nedýchají producenti s tučnými šeky, vzniká často alespoň něco svěžího, originálního a svým způsobem kouzelného. A tím vším Princezna kosmolesba tak trochu je.
Je to něco mezi queer satirou a sci-fi parodií. Ne, že by tu snad byl humor postaven i na citování těch největších sci-fi klasik, přeci jen i tady bude nejspíše nějaká ta inspirace vnímána… minimálně v moment, kdy nastoupí zmiňovaný Pinďour smrti. Je to především film o toxických vztazích. Film, který dává jasně najevo, že nemá cenu hnát se do vztahu, kde by byla láska jen jednostranná. A že je důležité se nejdříve naučit mít rád sám sebe a až pak se honit za vztahy. Přesně v těchto momentech je film adekvátně vyspělý a dokáže ve správných momentech přejít na vážnější notu. Pracuje i s tématy duševního zdraví, především na tom, že největší nepřítel může někdy být pro člověka jenom on sám.
Přesah za hranice LGBTQ+ komunity
Hlavní hrdinka trpí nejednou úzkostí. Právě díky této rovině film dokazuje, že se nutně nemusí jednat pouze o film pro lidi z LGBTQ+ komunity. Nemusíte být homosexuální jako hlavní hrdinka, a přesto si procházet stejnými pocity. Pocity méněcennosti, zbytečnosti či osamělosti. Strachu z toho, že skončí sám a nikdo o něj nikdy neprojeví zájem. Že jakmile si někoho nechá přirůst k tělu, riskuje též, že ho automaticky rychle ztratí díky své „nudnosti a nezajímavosti“. Samozřejmě, že jde o motivy, které se velmi nepravděpodobně dotknou někoho, kdo byl na základní a střední škole králem/královnou třídy a o partnerský život neměl nikdy nouzi. Existují ovšem lidé, kterým se takto dařit nemuselo. Právě ti mohou v příběhu Sairy najít inspiraci. Jde přeci jen pořád o příběh inspirovaný životními zážitky obou jeho autorek, právě ony tak nejspíše do Sairy promítly své pocity a stíny minulosti. Právě díky tomu dokážou hlavní hrdince dodat smysluplný a funkční charakterní vývoj.
A nejen jí. K vývoji charakteru dojde i u mimomužšťanských incelů a dokonce u zmiňované lodi, ze které se snad zdánlivě může stát straight ally. Právě zde se projevuje jakási možná až pohádková naivita, Princezna kosmolesba je ovšem v tomto všem vlastně tak pozitivní film, že je to v tom svým způsobem až nakažlivé. Jde vlastně o velmi sympatickou alternativu ke všem filmům o tom, jak to mají homosexuálové těžké. Ne, že by to snad tedy homosexuálové těžké neměli a že by se to Princezna kosmolesba pokoušela nějak vyvrátit. Jde spíše právě o ten svěží přístup, který dokáže zpracovávat běžné strasti homosexuálních lidí a promítnout to do zábavné sci-fi jednohubky. Naprosto účelně.
Tvůrkyně jsou zdánlivě nad věcí, přesto to nevyvolává dojem, že by strasti LGBTQ+ komunity zlehčovaly. Důkazem ostatně může být i fakt, že film již obdržel několik ocenění, včetně queer ceny Teddy Award za nejlepší celovečerní film na Berlinale. Cena je to zasloužená i proto, že jde skutečně o film, který na queer komunitu může vrhnout nové světlo. Ano, lidé s neschopností tolerance budou nadávat pořád (přitom například tak nějak ignorují, že lidé a dnešní lidoopi mají společné evoluční předky), o to větší radost pak nicméně mohou mít právě ti, co se hloupými předsudky nenechají předem ovlivnit. Odměnou jim pak mohou být právě tak sympatické animované jednohubky – jako právě Princezna kosmolesba.
Princezna kosmolesba závěrem
Princezna kosmolesba je přesně tím typem nezávislého animáku, který možná nebude sedět každému, zároveň je ovšem těžké mu upřít vlastní tvář. Je drzý, absurdní, místy pořádně přepálený, ale pod veškerým tím humorem se ukrývá překvapivě upřímný příběh o sebelásce, toxických vztazích, úzkostech a hledání vlastního místa ve světě. Queer tematika tu rozhodně není jen lacinou nálepkou, ale přirozenou součástí příběhu, který má co říct i divákům mimo LGBTQ+ komunitu. Právě v tom spočívá největší kouzlo Princezny kosmolesby – pod všemi těmi lesbickými zbraněmi, incely, penisy a absurdními mimozemšťany se ve skutečnosti ukrývá docela obyčejná lidská potřeba naučit se mít rád především sám sebe. A to je možná ta nejhezčí pohádka pro dospělé, kterou si z tohohle vesmírného chaosu může divák odnést…
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Umbrella Entertainment
