EPiC: Elvis Presley in Concert (Recenze)

EPiC: Elvis Presley in Concert – Dovětek k hranému filmu

EPiC neslouží k tomu, aby někomu nepolíbenému osvětlil, kdo byl Elvis Presley. Svým způsobem může sloužit jako ideální dovětek k čtyři roky starému filmu. Tématům, na které bral hraný film důraz (kontroverzní plukovník Parker), se prakticky nevěnuje, jiné (Elvisova herecká kariéra) naopak rozebírá trochu více. Presley skutečně za pochodu vypráví různé fragmenty ze svého životního příběhu, dokumentu se to přitom prostě hodí, protože povolanější osoba se logicky nenajde. Luhrmannův hraný film zpětně sloužil jako ideální hraný film, který měl shrnout Elvisovu kariéru a dost jasně interpretovat, že velkou roli v jeho předčasném skonu hrál jeho manažér, kolonel Tom Parker. EPiC je především o požitku.

Austinu Butlerovi role Elvise do velké míry nastartovala kariéru, i přes oscarovou nominaci se přesto občas objevilo pár zlých jazyků, kteří se k jeho výkonu vyjádřili negativně. Sledování Elvise skrze restaurované záběry má poté určitě šanci Butlerův výkon zpětně docenit, protože se mu Elvisovi minimálně podařilo znamenitě imitovat. I když se ovšem Butler snažil zpívat sebevíce, na starého dobrého Elvise prostě nemá, a to především v momentech, kdy Elvis nejen zpívá, ale také se hýbe jako o život. Luhrmannovi se daří diváka přesunout do prostoru hotelového sálu v Las Vegas a snadno chápat všechny ty šílené fanynky. Zbývá jen čirá fascinace nad výkonem umělce, který dle vlastních slov mohl shodit klidně 2–3 kila za jedno vystoupení. Jeho energii, zápal a především chuť účinkovat pro své diváky by mu mohlo závidět spousty dnešních hudebníků.

Bravurní restaurované záběry

Restaurace záběrů dopadla na výbornou. A to i skrze fakt, že restaurované záběry ze 70. let občas působí dojmem, že klidně mohly vzniknout dnes a klidně zapadnout do Luhrmannova čtyři roky starého Elvise. EPiC se poté snaží vyobrazit Elvise ve vrcholné formě. Součástí dokumentu tak není období, kdy Elvisova závislost na drogách a přejídání vybraly svou daň. Místo toho se film věnuje období, kdy bylo snadné pochopit, že je Elvis pro mnohé tak okouzlující hudební ikonou. Není překvapivé, že výsledkem je dílo, které působí dojmem, že pro Luhrmanna a spol. musela být radost se materiálem prohrabávat. Výsledkem je dílo s dynamickým střihem, které většinu času skutečně neevokuje dokument. Je to audiovizuální pomník, který se temnějším stránkám Elvisova života téměř vyhýbá, protože tady opravdu není třeba se jim věnovat.

V EPiC nezazní jenom ty nejznámější písně, které Elvis zpíval, ale i nějaké ty zapadlejší (Polk Salad Annie). Je fascinující sledovat, jak se jednalo o umělce, který nad svými výstupy přemýšlel. Sebereflexe, uznání svých spolupracovníků i otevřenost v rozhovorech. Elvise do velké míry vystihuje jedna část rozhovoru, ve které se jako bavič odmítá vyjadřovat k politice, zároveň ovšem v další otázce odpovídá, že to neznamená, že si myslí, že hned všichni baviči musí být v rámci podobných témat zticha. Z restaurovaných záběrů je z něj cítit pokora a uvěřitelná dobrosrdečnost, vše působí spontánně a nikoliv plné přetvářek. A vlastně jen podtrhují, že Luhrmann Elvise ve svém hraném filmu vykreslil velmi dobře.

Typ audiovizuálního pomníku, který by slušel každé legendě

Jde o film, který umožňuje, aby Elvis ze záhrobí předváděl větší energii než pravděpodobně většina žijících. Dokáže rozpohybovat své diváky i spolupracovníky a neubírá ani v momentech, kdy je očividně na hraně svých sil. Svým způsobem tak začnou být až rušivé momenty, kdy film trochu uhne bokem a doplňuje výstupy na koncertu o momenty, jako jsou tiskovky či momenty s Elvisovou ženou Priscillou a jejich dcerou Lisou Marie. Kdyby na film EPiC někdo vyrazil s tím, že vůbec neví, o kom tento film vlastně je, nemusí to být nutně na škodu, protože energie bude pravděpodobně přenosná i bez základního povědomí. Dá se nicméně věřit, že právě největší fanoušci této hudební legendy budou z tohoto filmu nejvíce nadšení. A někteří pamětníci v Americe se v něm možná doslova najdou.

Je to audiovizuální dílo, za kterým je vidět kus pořádně odvedené práce. A skutečně tak moc nevadí, že Luhrmann zůstal věrný své čtyři roky staré vizi a Elvise Presleyho se snaží možná až příliš idealizovat. Ale vlastně to nevadí, protože tenhle film má být v první řadě očividně audiovizuálním pomníkem. A ve výsledku je přesně takovým, který by slušel každé legendě. Mnohým nejspíše průměrný koncert Elvise v Las Vegas zapíše na seznam věcí, kterých člověk lituje, že nikdy nezažije. Práce s restaurováním záběrů je tu dotažena k dokonalosti. Výsledkem je zážitek, který nejen vzdává hold legendě, ale zároveň přibližuje její energii a charisma novým generacím, ať už jsou fanoušky odjakživa, nebo se s Elvisem teprve seznamují. A ať už je Elvis doopravdy mrtvý, či skutečně pouze odletěl na svou domovskou planetu, EPiC: Elvis Presley in Concert je dílo, které dokazuje, že jeho odkaz zůstává nesmrtelný.