První setkání restaurátorky Almut (Florence Pugh) a čerstvě rozvedeného Tobiase (Andrew Garfield) je spíše než seznámením doslova autonehodou. Po takovém nezapomenutelném setkání mezi dvojicí okamžitě přeskočí jiskra, která přebije veškeré neshody ohledně manželství a budoucích dětí. Tato romance má však daleko k pohádce, jakmile do života Tobiase a Almut pronikne krutá realita smrtelnosti, která je nutí přehodnotit, co chtějí od své kariéry a života, který společně budují….
We Live in Time – Zaujme nejen nechronologickým vyprávěním?
John Crawley – ten tvůrce, který točí řemeslně neurážející, ale jinak nepříliš takové filmy, které by stálo si za pár let pamatovat. Vzpomene si vlastně někdo ještě na jeho Brooklyn se Saoirse Ronan nebo Stehlíka? Ani jeho novince s názvem We Live in Time nechybí očividné ambice. Ústřední romantický příběh je vyprávěn nelineárně, ústřední dvojici navíc ztvárňuje dvojice, která spolu měla sympatickou chemii už před dvěma lety na Oscarech. Stačí ovšem dvojice talentovaných herců a minimálně odvážná lineární volba na pamětihodný film?
Samotnou sázkou na nechronologické vyprávění se pořád nejde zbavit pocitu, že jde o příliš obyčejné a v rámci příběhu nepřekvapující romantické komediální drama. Samotné přeskakování v čase rozhodně není jen na efekt. Nelineární struktura svádí k většímu prohloubení ohlížení se za stěžejním vztahem v životě obou hlavních postav. Překážkou až pro příliš zdánlivě pohádkový pár je konfrontace se smrtelností a faktem, že jeden z nich nejspíše svět brzy opustí. Nevýhodou je fakt, že takových příběhů bylo již mnoho.
Nová klasická romance pro 21. století se nekoná
Almut a Tobias jsou zdánlivé protiklady, kteří se navzájem přitahují. On by se rád usadil, ona by ráda rozvíjela svou kariéru. Na studio A24, které většinou sází na netradiční a a výrazné projekty, je vlastně We Live in Time příliš tradiční romancí, která může někomu přijít výraznější jenom tím, že se možná genderové stereotypy neslučují s průměrným zobrazováním v rámci žánru. Celé je to možná ovšem až příliš tradiční romantická pohádka, která je poskvrněna pouze informací o smrtelné nemoci jedné z ústředních postav.
Andrew Garfield a Florence Pugh potvrzují výtečnou chemii, zároveň se od nich dle očekávání dají očekávat působivé herecké výkony. I skrze výkony ústřední dvojice film velmi dobře ví, které momenty mají být ideálně sentimentální, které mají vybízet k útoku na divácké emoce. Jen chování především Almut nepůsobí v jistých momentech extra věrohodně a přát zrovna této dvojice nějaký šťastný konec je trochu problém.
Jako romantický film se vlastně velmi těžce doporučuje
We Live in Time je vlastně těžké doporučit jako ideální snímek, který by si mohl divák pustit se svým partnerem. Chvílemi je celý vztah ústřední dvojice až příliš pohádkový, až příliš nerealistický. Sázka na nelineární vyprávění v závěru prokáže, že měla do jisté míry smysl, vyloženou smyslnost ovšem ve finále vlastně nenabízí. Především i proto, že scénáře Nicka Paynea skutečně zdánlivě neskrývá něco navíc. Sázka na nechronologické vyprávění díky tomu působí jako pokus o to se alespoň částečně odlišit. O poznání méně jako nějaká smyslná autorská vize.
We Live in Time tak přeskakuje z místa na místo, samotné jako by chvílemi nevědělo, kterým směrem se má přesně vydat. I přes zdánlivě odvážné vyprávění je tak We Live in Time až příliš jednoduché a v podstatě ničím neobohacující. Hezké řemeslo, velmi kvalitní výkony ústřední dvojice a momenty, které přeci jen zvládnou zahřát na srdci, dohromady nestačí. Typ filmu, který nejde nesnášet, zároveň je ovšem těžké ho nějak obdivovat. I tento film Johna Crowleyho tak nejspíše většině diváků zapadne v paměti.
We Live in Time závěrem
Florence Pugh a Andrew Garfield nadále patří mezi velké herecké jistoty. John Crowley pořád umí hezké řemeslo. A tím to tak končí. We Live in Time je na poměry průměrné tvorby A24 až příliš obyčejnou a ničím výraznou záležitostí. I ta sázka na nelineární vyprávění ve finále působí tak trochu zbytečně, protože by film nejspíše fungoval zcela stejně i při chronologickém střihu a s využitím nějaké střihové montáže na konci. Jde o typ filmu, který nejde nenávidět, zároveň ho ovšem nejde v podstatě žádném ohledu obdivovat….