Na počátku byla zveřejněna výzva: Myslíte si, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a dopadech „speciální vojenské operace na Ukrajině“? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu. Do centra válečného konfliktu nakonec vyrazil filmový štáb v říjnu 2024 se třemi „hrdiny“ – fanoušky Putina, aby se přesvědčili, jak vypadá válka na Ukrajině na vlastní oči. Chcete vidět reakce pochybovačů, když jim nad hlavou lítají rakety, schovávají se v krytech, chodí mezi masovými hroby, mluví s dětmi v podzemní škole v metru, se zraněnými vojáky nebo trpícími pozůstalými? Pojeďte s námi na „velký vlastenecký výlet“. Dokumentární road movie s komediálními prvky o cestě ze zatím bezpečného Česka do válkou zmítaného Charkova až na Donbas. Válka na Ukrajině bez cenzury…
Ruská invaze na Ukrajině rozděluje českou společnost už celé 3 roky. Mnozí činy Rusku vůči Ukrajině odsuzují, mnozí naopak Rusko a jeho páchání válečných zločinů vyloženě oslavují. Po 3 letech se může zdát, že agrese dosáhla maxima nejen v rámci internetových diskuzí, v této nepříjemné době se poté rozhodl režisér Robin Kvapil realizovat dokument.
Velký vlastenecký výlet pojednává o třech lidech, kteří označují válku na Ukrajině za podvod, obviňují média ze lží a chytají se prakticky každého stébla, které může v jejích očích Ukrajinu poškodit. Už v momentě, kdy se mohla široká veřejnost o realizaci tohoto dokumentu dozvědět, bylo jasné, že po vzoru skutečného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou rozdělí společnost. Jedni budou cenit odvahu Kvapila a jeho tvůrčího týmu se takovému tématu věnovat, druzí ho označí za za zrádce a kolaboranta. I tento dokument tak nevyhnutelně spěje k tomu, aby rozdělil společnost. Jak se ovšem povedl?
Velký vlastenecký výlet – Dokument, který vyvolá smutek
Dokument se dostal do kin 21. 8. 2025, tedy na 57. výročí okupace Československa výhradně sovětskými vojsky, slušný poprask poté dokázala vyvolat už jedna z účastnic, která neodolala svézt se na vlně konspirací o tom, že je Velký vlastenecký výlet jedním velkým podvodem, který spoléhá na účast tří protagonistů, podrobně se o tom absurditě vypsal například Kamil Fila.
Jedná se nicméně o další nástroj toho, jak se proruští podporovatelé snaží chytit každého stébla, neověřují si fakta a především jim nedojde, že si parta dezolátů (samotná ústřední trojice se tak ve filmu nazývá) logicky nechce proti sobě poštvat prorurské přátelé. Bylo by nicméně naivní domnívat se, že půjde o dokument, který někomu otevře oči. Velký vlastenecký výlet je díky tomu dokument, který vyvolá smutek, do jisté míry může mnohému utvrdit jeho zhnusení nad tím, co mnozí v roce 2025 označují za lidské.
Kvapil sám ve filmu prohlašuje, že se snažil pochopit uvažování podobných lidí, zvolenou ústřední trojici nakonec doprovází na Ukrajinu také tým složený z kriminologa či psychologa. 100 minut je plně obhajitelných, protože zajímavého materiálu vzniklo dost. Kvapilův dokument je výrazný dynamickým střihem i efektivní kamerou, mnohým poté může přijít sympatické, že Kvapil nemoralizuje. Nějak sice shrne svoje osobní dojmy z titulního výletu, jinak je ovšem spíše tichým přehlížejícím, který protagonisty sleduje v údajně falešném prostředí.
Dokument nikdy nepůsobí přehnaně a nevěrohodně. Ústřední trojice se navzájem doplňuje, rozhodně se nedá říct, že by byli povahou a vlastnostmi identičtí. Přesto každý z nich svým způsobem ztělesňuje typy osob, se kterými je snadné se pravidelně setkávat na sociálních sítích, ať už zrovna obhajují zabíjení děti či bombardování. Trojici pak sice na Ukrajině nikterak nezmění, přesto to neznamená, že by dokument ztrácel formu výpovědní hodnoty.
Autenticky působící dokument, byť to mnozí budou nevyhnutelně zpochybňovat
Mnozí to sice budou zpochybňovat, Velký vlastenecký výlet přesto dokáže působit autenticky. Především i proto, že se dá těžko věřit tomu, že by někdo dokázal sebelépe uhrát to, co ústřední dezolátská trojice v rámci dokumentu předvádí. Ať už navštíví masový hrob či rozbombardované budovy, s jejich postojem a názory to nějak neotřese. Až se skutečně dá těžce věřit tomu, že divák nesleduje profesionální herce, kteří reagují s kamennou tváří na výjevy, které leckoho snadno dovedou k pláči. Ať už se bavíme o formě empatií či čehosi, co by mnozí označili za projev lidskosti.
Přitom se nedá říct, že by se Kvapilův dokument zaměřoval na úplné tupce, takové lidi, kteří ztělesňují nejhorší formu extremismu. Jsou to jednoduše lidé, kteří zřejmě nechtějí být konfrontování s realitou, odmítají si za každou cenu přestat stát za vlastními názory, chtějí být prostě za každou cenu být součástí opakem toho, co se dá pokládat za normu. Byť se mnozí samozřejmě urazí a označí kohokoliv, kdo podobné činy odsuzuje, za hlupáka, který mluví o něčem čemu tak úplně nerozumí.
Může být u tohohle typu dokumentu člověk být tak nějak neutrální?
Jedna odlišná část politického spektra může neustále předhazovat Banderovce, ta druhá zase Kozáky, na tom nicméně tak úplně nesejde. Prim ve válečných konfliktech často nehrají „objektivní informace“, ale formy emocionální vyhrocenosti. Mnozí odmítnou konfrontaci s realitou i v momentech, kdy jim přímo kouká do očí, mnozí jednoduše nechtějí slevit ze svých osobních přesvědčení. Platí to i konspiračních teoreticích, nezávislých zpravodajcích, kteří se odmítají shodovat s mainstreamovými médii, do velké míry to také bývá o výchově a prostředí, ve kterém daný jedinec vyrůstá.
O to uspokojivější je sledovat dezoláty, kteří ve filmu jednoduše působí přirozeně. Jejich argumenty nebývají často úplně přesvědčivé, jejich reakce do velké míry vyznívají tragikomicky. Přitom ani oni nechtějí, aby krveprolití pokračovalo, chtějí prostě jen, aby Ukrajina kapitulovala. Dojde i na odhalení jejich argumentů, které jsou často úsměvné, především do jisté míry vůbec nemají s konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou nic společného. A když už se může zdát, že to alespoň jeden z nich tak nějak pochopí, dojde k odhalení, že šlo o mylný pocit. Tři ústřední protagonisté jsou po konci titulního výletu v podstatě stejní jako před jeho začátkem. To samo o sobě má nicméně velkou výpovědní hodnotu.
Od počátku by byl omyl očekávat dokument, který cokoliv zásadně změní. Že bude prostředí sociálních sítí méně toxické. že ubyde přítomnosti lidí s pochybnými názory ve veřejném prostoru, že se Kateřina Konečná odstěhuje na Šumavu a do konce života se nebude věnovat ničemu jinému než pěstování třešní. Přesto se jedná o film, který může mnohým dodat potřebný kontext. Robin Kvapil je šikovný dokumentarista, jeho novinka poté v rámci možností splňuje zadání. A bude na konci roku jistě patřit mezi nejvýraznější české dokumenty roku.
Velký vlastenecký výlet závěrem
Velký vlastenecký výlet snadno vybízí ke kontroverzi, v první řadě je to nicméně dokument důležitý. Robin Kvapil se nesnaží moralizovat, ale autenticky zachycuje chování a názory své ústřední trojice, která z různě pochybných argumentů soucítí s Ruskem, což dokumentu dodává přesvědčivou výpovědní hodnotu. Film ukazuje, že i tváří v tvář hrůzám konfliktu mohou lidé setrvávat ve svých iluzích. Je to film, který dokáže leckoho dohnat k slzám, protože se jasně ukazuje, že podobní lidé skutečně existují. A ani konfrontace se zvěrstvy je nedonutí k tomu se nad sebou zamyslet.
Ačkoliv Velký vlastenecký výlet zřejmě ani nemá ambice někoho radikálně přesvědčit, poskytuje kontext a reflektuje aktuální rozdělení české společnosti, kdy se svým způsobem ukazuje, že problém společnosti není pouze v konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Velký vlastenecký výlet jako málokterý dokument za poslední dobu poukazuje na to, že dokumentární tvorba může být nástrojem porozumění, i když nutně nezmění svět. Díky promyšlené režii, dynamickému střihu a nevyhnutelně kontroverznímu tématu bude film nepochybně patřit mezi nejvýraznější české dokumenty roku 2025…
Verdikt: 7,5 z 10
Zdroj titulního obrázku: Bontonfilm
