Máme pro vás zhodnocení novinek na streamech!
Škola dobra a zla
Škola dobra a zla je přesně ten prototyp filmu, který by diváka nechala vrnět blahem, kdyby mu bylo zhruba 12 let. Člověk by strašně rád doufal, že jednou někdo představí volně pojatý pohádkový svět, který bude hravý stejně jako například Arabela od Václava Vorlíčka a Milouše Macourka. Ve filmové Škole dobra a zla je to ovšem celou dobu jen prázdnota. Chvílemi vlastně alespoň pěkně barevná a směšně zábavná přesně v těch momentech, kdy vlastně nejspíš směšně zábavná být nemá, pokusy být osudovou fantasy s tématikou boje o duši ovšem neskutečně úmorná nejen kvůli svojí pocitově nekonečné délce. Ne že by přitom v pár svých momentech měla daleko k filmu, který by dokázal naplnit alespoň polovinu svého potenciálu, těch momentů je ovšem v součtu pořád velmi málo.
Dá se vlastně věřit tomu, že na papíře zní Škola dobra a zla slibně a ihned by to s ní risknul kdejaký filmový producent, který prahne po vlastním Harry Potterovi. Dá se navíc věřit tomu, že režisér se zajímavou vizí a nápady (takovému Timu Burtonovi by vlastně látka sednout mohla) by této adaptace dokázal dodat duši. Paul Feig ovšem dodává vlastně poměrně prázdné a nezajímavé fantasy, které postrádá epiku, zajímavé postavy a především důvody, proč by se měl o tento svět někdo zajímat do budoucna. Škola a dobra a zla by jako blockbuster určený pro kina nejspíš byla určena k nevyhnutelnému propadáku, do průměrných kvalit originální filmové nabídky od Netflixu ovšem vlastně zapadá ideálně.
4/10
Neznámí
2. celovečerní režijní film Thomase M. Wrighta sází na dva pořád víceméně nedoceněné solidní herce – Joel Edgerton a Sean Harris. Australský kriminální thriller je ve finále poměrně slušně fungující psychologickou sondou, které ovšem v součtu přeci chybí nějaká nadstavba navíc. Pomalu budovaná podívaná ukazuje, že jsou Joel Edgerton i Sean Harris skutečně hereckými jistotami, kteří navíc díky slušnému scénáři Wrighta mají co hrát. Špinavější vizuál je ve finále k prospěchu věci, napětí by se v jistých momentech dalo krájet. Příjemný je též fakt, že se vlastně karty na stůl vyloží až v závěru a u Nevinných se tak dá sympaticky tápat. Jenže stačí to?
V součtu Neznámí vlastně spíše fungují na bázi žánrového cvičení než kdovíjak vtahujícího filmového zážitku. V jistých momentech to začne působit dojmem, že si v rámci scénáře Wright ukousl až příliš velké sousto a zápletku se zbytečně snaží nadále komplikovat. Výsledek je poté spíše zajímavý nežli vyloženě obdivuhodný. Vývoj zápletky jde krapet proti očekávání a je to příjemné, v součtu je ovšem všeho tak nějak moc. Atmosféra se tu sice buduje, chybí ovšem nějaká zadostiučinění v kontextu gradace příběhu. Film tak rychle vlastně celkem rychle opustí paměť, protože vlastně v součtu nemá žádnou scénu, která by divákovi zůstala v hlavě ještě minimálně pár dnů. Při tak zajímavé zápletce a snaze o nepříjemnou autentičnost je to vážně škoda. Neznámí jsou spíše zajímavou podívanou nežli kdovíjak povedenou, minimálně jde ovšem o víceméně netypickou australskou kriminálku, která nejvíce promrhává svůj potenciál tím, že buduje atmosféru pro nic za nic…
6/10
Raymond a Ray
Konverzačka založená na mentálním rozpoložení dvou titulních nevlastních bratrů, kteří pochází z chaotických poměrů vycházejících především z přístupu jejich otce k otcovství a rodičovství. V zásadě jde pouze o komorní záležitost, která primárně v pravidelných intervalech dokáže vyvolávat nádech melancholie. Pochmurnému námětu sice nechybí pár úsměvných momentů, ve finále mu ovšem vévodí spíše hořkosladký nádech. V součtu toho vlastně Raymond a Ray neřeknou příliš, přesto není investice do sledování Raymonda a Raye promrhaná. Samotné dialogy jsou vlastně fajn, přesto snadno vyvstane pocit, že by zajímavější scenárista z námětu dokázal vykouzlit o poznání zajímavější elementy a vedlejších postav vytřískat též o ždibec víc. Raymond a Ray navíc díky své odtažitosti a krapet odlišného přístupu k příběhu o ztrátě rodinného příslušníka nejdou tolik do hloubky. Přesto je Garcíův krapet jiný scénář vlastně v jistém ohledu svěží a i díky relativně skromné délce (106 minut) si dokáže bez problému udržet diváckou pozornost.
Samotné dialogové výměny navíc zůstávají tím nejzajímavějším v momentě, kdy se ukáže, že García kdovíjak neplánuje čarovat s vizuálem a po režijní stránce vlastně jede až příliš na jistotu. Příběh jeho novinky sice zůstává krapet lhostejný vůči sám sobě, paradoxně ovšem tím pádem zůstává lhostejný i k výraznějším tvůrčím ambicím. Síla portrétu dvou osob pátrající skrze čerstvou tragédií po škrábancích ve své minulosti tak nadále lpí především v oněch slušných dialozích, ať už se zrovna hraje na vážnější či odlehčenější notu. García dějiny nepřepisuje, přesto v součtu zanechá slušný zápis. Raymond a Ray nelpí na sentimentu, přesto jsou ve finále minimálně zajímavým svěžím přístupem k námětu o ztrátě. Na studiích scenáristiky by nejspíš Garcíův scénář dostal takové B-, i tak z toho ovšem vychází poměrně zajímavé a krapet nevšední komediální drama, které nutně nelpí pouze na McGregorovi a Hawkeovi v hlavních rolích…
7/10
