Dobrodružný rodinný film Tichá pošta se odehrává v zimě v zasněžených Krkonoších na sklonku německé okupace. Skupinka dětí zachraňuje sestřeleného francouzského pilota, kterého našla v lese. Jejich akce připomíná princip známé hry na tichou poštu – zraněného pilota si děti mezi sebou předávají z jedné horské vesnice do druhé, podobně jako utajenou zprávu ve škole.
Hrají ale riskantní hru, protože proti nim stojí smrtelně nebezpeční vojáci okupační armády, musí přelstít zrádce a udavače a v neposlední řadě přežít v krutých podmínkách zimy na horách. Jejich cílem je několik desítek kilometrů vzdálená nemocnice, kde najdou pro Pierra bezpečnou pomoc….
Tichá pošta – Po generace vyprávěný příběh
Tichá pošta je založena na příběhu, který se skutečně stal. Jeden z účastníků tohoto příběhu ho během zatčení za komunistického režimu odvyprávěl svému spoluvězni Jiřímu Stránskému, který na základě tohoto příběhu napsal knihu. Sám poté začal v roce 2011 spolu se svou dcerou/scenáristkou Klárou Formanovou (její manžel Petr Forman a dcera Antonie Formanová ve filmu hrají) a režisérem Jánem Sebechlebským psát scénář k filmové adaptaci. Realizace filmu se ovšem následně musela nejednou odložit, protože ze všech stran dávali lidé od filmu ruce pryč, protože pokládali adaptaci tohoto příběhu za nerealizovatelnou.
Stránský zesnul v květnu 2019, 6 let po jeho smrti se ovšem film dostává do kin, přesně v roce, který připadá na 80. výročí konce 2. světové války a hlavně 80. výročí od událostí, které rekonstruuje film. Nejedná se přitom o lehký příběh. Jde přeci jen o rodinný film, který se odehrává za 2. světové války a události tak ovlivňuje tehdejší Protektorát Čechy a Morava. Ve výsledku potěší, že i když z něj nejednou mrazí, jedná se o funkční rodinný film.
Film vypadá hezky… ale stačí to?
Hned od počátku je zřejmé, že silnou stránkou filmu bude ta vizuální. A není to žádné překvapení, protože za kamerou stojí Martin Štrba, který dosavadních 20 nominací na Českého lva proměnil čtyřikrát. A film díky tomu nepřekvapivě krásně vypadá. Je to pořád ten kameraman, který zvládl v Šarlatánovi udělat moč sexy! Štrba zvládá zvýraznit krásu prostředí (Zubrnice, Králův mlýn, Terezín), jako vždy filmu dodat nějakou vizuální poetiku a jednoduše zaručit, že se na celý film krásně dívá. A je pravděpodobné, že příští rok za Tichou poštu obdrží nominaci jedenadvacátou.
Vizuální stránka je samozřejmě jedna věc, je ovšem důležité si uvědomit, že na ní nesmí stát celý film. A ani sebekrásnější audiovizuální stránka by nezvládla film spasit, kdyby měl nepřesvědčivé dětské herce, neschopné vedení a další faktory, které by pocit ze sledování filmu srážely dolů. A o to více je potěšující, že se nic takového nekoná. Naopak to působí, že z dětského castingu (kterým prošlo před 600 dětských herců) došlo ke zvolení těch nejlepších možných voleb. A Ján Sebechlebský, který má dosud zkušenosti spíše s televizní tvorbou, mile překvapí tím, jak to působí, že má celý film pevně v ruce. Přesvědčivě působí pocit toho, že tady vzniká příběh, který chtěl někdo odvyprávět. A není to překvapivé, protože tenhle příběh zvládne být v nejednom ohledu inspirující.
Příběh o odvaze a solidaritě
Je to příběh o odvaze a solidaritě, navíc odvaze a solidaritě dětí. Vlastně se těžce věří tomu, že se takový příběh mohl skutečně odehrát, dobová nepříjemná atmosféra je ovšem přesvědčivá (a to může bez problému říct i někdo, kdo před 80 lety období Protektorátu neprožíval). Je to film, který útočí především na emoce, teoreticky se jedná o ten správný případ filmu, kterému se dá nadávat do patosu. To, zda to pro někoho znamená zásadní problém, si musí každý ujasnit sám.
Je vlastně až překvapivé, jak zvládá tento film být milý a vyloženě roztomilý. Přesto se tam pořád procházejí nacisté se samopaly nebezpečně blízko dětí a je to pořád válečný film. Sebechlebský mezi rodinným filmem a válečným peklem možná nenachází ideální poctivý balanc jako Roberto Benigni u svého Život je krásný. Není to ovšem zásadní výtka a vlastně to ani není úplně fér srovnání.
Tichá pošta je film o zlých časech. V časech, které nejsou ideální
Charaktery různých postav v podstatě odrážejí různé tehdejší přístupy k nacistické jurisdikci. Někdo práská a kolaboruje, někdo tajně pomáhá, někdo se hlavně snaží přežít. Stará kamarádství se mohou snadno rozpadnout, všichni Němci se mnohými začínají házet do jednoho pytle, děti jejich vnímají svou roztomilou a pořád nevinnou optikou.
Konec filmu je možná až příliš doslovný, jak se možná film chvílemi příliš vleče, konec možná až příliš peláší finiši a k epilogu ve formě voiceoveru. Přesto i v pochybném závěru film o svůj přesah nepřichází. Především díky faktu, že i když je film o 2. světové válce, jeho témata jde snadno přenést i na stav aktuálního světa. Historie má přeci jen občas až příliš chorobnou úchylku se sem tam opakovat. Matěj Hádek, Judit Pecháček i Karel Dobrý zvládají přesvědčivě sehrát milující rodiče s odlišnými personami, Roman Polácík zase chvílemi působí jako nácek, který by klidně mohl zajít na pivo (nebo sklenku mléka a štrůdl se šlehačkou) s Hansem Landou z Hanebných panchartů. Na první pohled také milý a slušný člověk, na ten druhý člověk, co by klidně chladnokrevně postřílel děti.
Tichá pošta není filmem pro každého, jako rodinný film ovšem funguje
Zcela určitě nejde o film pro každého (Hanka Gelnarová bude zklamaná, protože se v celém filmu snad ani jednou pořádně nehajluje!) a je pravděpodobné, že mnozí komplexnost tématu filmu nedocení. Jiní zase film ocení už jenom z principu, že se v něm děti vzbouří z dobrých důvodů proti rodičům, a aktivismus oceňují už tak nějak z principu.
Vlastně moc nesejde na tom, jak podivně navíc působí jistá forma platonické lásky hlavní hrdinky (šikovná Eliška Dytrychová!) k francouzskému pilotovi Pierreovi a jak dost možná samotnému filmu chybí pár narativních konfliktů (A když už k jednomu zdánlivě dojde, vlastně z filmu jaksi vyšumí). Kdyby se ovšem chtěl nějak více zamyslet nad tím, co kvality Tiché pošty sráží dolů, nejspíše už toho moc nevymyslí (aniž by se pouštěl do potencionálního vyzrazení zápletky). Potěšující je fakt, že na tom filmu vidět kus pořádné práce. A ve výsledku není nutné jen líně citovat Pelíšky:
Tichá pošta závěrem
Žánr rodinných českých filmů není mrtvý… jen se holt zřejmě musejí odehrávat za 2. světové války! Tichá pošta je velmi sympatický česko-slovensko-srbský snímek, který zaujme šikovnými dětskými herci, přesvědčivou režií a především vizuálem kameramana Martina Štrby. Třešničkou na dortu je příběh, který zvládá být i 80 let po konci 2. světové války inspirativní. A jeho přesah jde bez problému aplikovat i na současnost. Rozhodně nejde o film o každého, nejedna rodina z něj ovšem může odejít více nežli spokojeně…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: CinemArt
