Shelly (Pamela Anderson) byla vždy jen showgirl. S více než 30 lety angažmá je s velkým náskokem nejdéle sloužící členkou souboru Le Razzle Dazzle, představení ze staré vegaské školy plného drahokamů, nucených úsměvů a sotva viditelných kostýmů. Představení je poslední svého druhu. A i zde se zdá, že návštěvníci Las Vegas už nemají chuť na kulturní relikvie showbyznysu, i když jsou oděny do pštrosího peří a střapců na bradavkách.
Le Razzle Dazzle už ztratilo polovinu svých týdenních představení ve prospěch cirkusu pro dospělé s označením X. A nyní přichází zpráva, že se vedení kasina rozhodlo show nadobro zrušit. Pro většinu dívek, pro které je vystoupení jen jednou z prací, z níž platí za nájem, je to nepříjemné. Ale pro Shelly, jejíž celá identita je spjata se statusem showgirl Razzle Dazzle, je to existenční krize…
Pamela Anderson se díky seriálu Pobřežní hlídka stala sex symbolem jedné generace. Sláva Pamely Anderson ovšem tímto seriálem neskončí. A to nejen skrze kontroverzní uniknutou pornokazetu Pamela & Tommy Lee: Porno bez cenzury, ale také skrze různá camea ve filmech jako Scooby-Doo, Scary Movie 3 nebo Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu. Háček tkví v tom, že Anderson mohla vždy spoléhat pouze na svůj půvab (Pobřežní hlídka) nebo kultovní status (camea). Seriál Pam a Tommy pár let zpět umožnil nahlédnout na Pamelu Anderson jako na komplexní bytost, která to v životě neměla lehké (stačí se trošku zajímat už o její dětství a mládí, které by leckoho traumatizovalo na celý život). A přesto by se zrovna u ní těžce dalo věřit tomu, že by jí mohlo čekat cosi jako úspěšný herecký comeback. Jenomže zázraky se zřejmě pořád dějí.
The Last Showgirl – Pamela Anderson umí hrát?!
The Last Showgirl vynesla Anderson nominaci na Zlatý glóbus a spousta lidí jí predikovalo i oscarovou nominaci. Na tu sice nedošlo, přesto je The Last Showgirl důkazem, že se Anderson nemusí jako herečka označovat jen v uvozovkách. Jde o 3. film Gii Coppoly, vnučky Francise Forda Coppoly, neteř Sofie Coppoly a sestřenice z druhého kolene Nicolase Cage (+ Jasona Schwatzmana, který ve filmu hraje). Scénář Kate Gersten měl být původně divadelní hrou, výsledný film je i proto víceméně intimní a komorní. A Anderson v hlavní roli možná září proto, že v ní tak trochu hraje sebe samu.
Shelly Gardner je postava zajímavá v tom ohledu, jak zvládá být v jistých momentech sympatická, v jiných je zase naopak jako charakter na zabití. Pro mladší kolegyně je cosi jako matka, u své vlastní dcery si přitom ani nepamatuje její věk. Dokáže být oporou, zároveň projevit své negativní emoce. Ústřední hrdinku to do jisté míry polidšťuje. A je do jisté míry snadné napříč celým příběhem najít styčné plochy se Substancí, byť spíše myšlenkami nežli formou.
Špatné vnímání stárnutí a uvědomění nad promarněnými léty
Pamela Anderson svým naprosto odevzdaným výkonem opravdu zvládne zavřít pusu těm, kteří o jejích hereckých schopnostech pochybovali. Jakmile je v jedné scéně hlavní hrdinka obviněna z toho, že je špatná tanečnice a mohla možná těžit pouze ze svého mládí a krásy, jakoby se jednalo o komentář bourající čtvrtou zeď, které doplní emocionální vyjádření Shelly. Film jde vnímat jako komentář ke špatnému vnímání stárnutí a uvědoměním nad promarněnými léty.
Výsledný film se možná odvíjí až příliš předvídatelným směrem. Gia Coppola svému filmu dodává až dokumentární nádech, kdy jen občas dojde na pár vyhrocených momentů. Anderson poté doplňuje výtečné obsazení – Jamie Lee Curtis chvílemi více znepokojující než ve svém oscarovém výkonu ve Všechno, všude, najednou, Kiernan Shipka a Brenda Song jako mladé kolegyně Shelly, které v ní vidí matku, Billie Lourd, která zvládá věrohodně podat komplikovaný vztah se svou matkou, i ten Dave Bautista působí ve své úloze přesvědčivě a ukáže, že v něm přeci jen nějaké ty buňky na serióznější herectví jsou. Coppola minimálně zvládá vyvolat dojem, že umí vést herce a ústřední herecké obsazení tahá dojmy z filmu rozhodně nahoru.
Smutní lidé žijí smutné životy
Celý film v podstatě jasně nestanoví, zda jde se Shelly více sympatizovat a nebo jí jde naopak spíše pohrdat. Film jasně naznačuje, že jde o postavu s psychickými problémy a svým způsobem by se z The Last Showgirl snadno mohl stát nástupce Černé labutě nebo zmíněné Substance. Jenže tohle není ten typ filmu. Zřejmá komorní vize Coppoly je tak v jistém ohledu sympatická, zároveň ovšem i proto nejde o cosi zásadního. Pouze takový menší film, který zvládá být chvílemi až nepříjemně intimní a směřuje k závěru, který jasně rozdělí diváky na optimisty a realisty.
The Last Showgirl jde zároveň vnímat jako sociální drama o smutných lidech, kteří žijí smutné životy. Snadno by mohlo jít o námět nového filmu Darrena Aronofskyho nebo Bohdana Slámy. A minimálně Aronofsky by se nejspíše nebál zajít ještě o kus dál a z The Last Showgirl vyloženě nepříjemný emocionální zážitek, jak se na tvůrce Requiemu za sen, Wrestlera, Černé labutě nebo Wrestlera sluší.
Záměr Coppoly ovšem očividně tkví v tak trochu něčem jiném a vystačí si s komorním příběhem o mateřství a těžkém údělu tanečnic, které nevyhnutelně stárnou. Je to do jisté míry až pořád příliš velká sázka na jistotu, která se odvíjí přesně tím směrem, kterým divák očekává. A přitom to nutně není nejtvrdší forma výtky. The Last Showgirl je prostě jen úmyslně intimním pokusem o studii v jisté životní fázi. Takový, který možná časem nadhodí nějaké motivy, ze kterých by šlo vykřesat více (otcovství dcery hlavní hrdinky) a mohlo to směřovat k nějakému více zdrcujícímu finále, na to je ovšem nutné si tak trochu zajít chuť. A jestli film kromě ústřední písně může film nějak utkvět v paměti, bude to nejspíše opravdu díky tomu, že může nejednomu člověku změnit pohled na Pamelu Anderson.
The Last Showgirl závěrem
Je nejlepší film Pamely Anderson Pamela & Tommy Lee: Porno bez cenzury, nebo Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu? The Last Showgirl to nejspíše nebude, přesto je nezpochybnitelné, že v něm sexuální ikona předvádí svůj dosavadní životní herecký výkon. Intimní drama o nezdarech stárnoucích tanečnic a adeptce na nejhorší matku století Gii Coppoly není možná nejsilnější tužkou v penále, přesto jde o oukey komorní drama, kterému je těžké cokoliv zásadně vytýkat… zároveň je ovšem těžké mu vyloženě v čemkoliv propadnout! Tedy až na výjimku v podobě odzbrojujícího výkonu Pamely Anderson, který je adept na jednoho z největších hereckých překvápek uplynulého roku…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Roadside Attractions
