Píše se leden 2022. Donbasem prošla válka sem i tam několikrát, nezbylo tu mnoho živých lidí, ani nerozstřílených věcí. Serhij (Viktor Ždanov) a Paška (Vladimir Yamnenko) odmítají opustit své domovy, a tak žijí v zemi nikoho, odpojeni od elektřiny, důvěryhodných zpráv i pravidelného zásobování. Zanecháni napospas osudu, naučili se pospolu žít, ač v tomto konfliktu patří každý na jinou stranu. Paška je přičinlivý chlapík, který pro kořist i potěchu prolézá domy někdejších sousedů. Serhij je věčně nevrlý mrzout, kterého ve všem nastalém zmaru zajímají jen jeho včely. A pak taky mrtvý voják, který mu nedá spát…
Od roku 2014 probíhala v oblasti východní Ukrajiny válka mezi ukrajinskými silami a proruskými separatisty. Ještě před únorem 2022 poté existovala nestabilní frontová linie, která rozdělovala území. Na části kontrolované Ukrajinou, části ovládané separatisty, mezi nimi poté „šedou zónu“ – území nikoho, kam obě strany občas pronikaly, ale žádná ho trvale nedržela. Jednou z těchto lokací byl poté Donbas. Do něj je poté zasazen děj filmu Šedé včely. Film staví na stejnojmenném románu Andrije Kurkova, adaptace režiséra a scenáristy Dmytra Moyseyeva má být ovšem oproti předloze zúžena. Ústřední postavy Serhij a Paška v rámci příběhu konkrétně odmítají opustit své domovy a zůstávají kvůli tomu do velké míry odstřiženi od života. Vzhledem k faktu, že se píše leden 2022, k plnohodnotné invazi ruských vojsk má teprve dojít. Poslední dvojice obyvatelů jedné lokality tak zažívají klid ticho před bouří. Komorní film Moyseyeva svou komornost následně vykupuje především velkým rozsahem emocí.
Šedé včely minimalisticky reflektují krutost války
Dva muži přežívají v Donbasu různě. Serhij je včelařem a tak se nadále věnuje svým včelám; Paška prolézá opuštěné lokality, kdy tak například jednou dvojice mužů prochází poštu adresovanou jim i jejich sousedům. Jeden z nich má kdesi rodinu, přesto oba muži osamělí v lokaci, kterou všichni ostatní opustili. Občas spolu popíjí, jeden z nich se občas vydá do blízké nadále obydlené vesnice. Mají výrazně odlišné povahy, což jim tak trochu ztěžuje fakt, že jsou sobě navzájem jedinými osobami, se kterými udržují kontakt. A především Serhij je výrazný mrzout. Má to ovšem své důvody.
Je nevyhnutelné, že Šedé včely budou rezonovat především s ukrajinskými diváky. I když už totiž zasazení do ledna 2022 neevokuje to nejsympatičtější období v historii Ukrajiny, pořád se ještě jednalo o docela poklidné období před plnohodnotnou invazí. Serhij v jedné scéně prohlašuje, že tak daleko konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezajde. Diváci už ovšem moc dobře vědí, že to, co se stane po konci filmu, nebude vůbec pěkné.
Komorní, přesto emocionálně silný snímek
Koncept filmu by klidně mohl fungovat i jako divadelní hra. Na výpočet dospělých herců stačí prsty na jedné ruce; počet lokací je také minimální. Oproti knize je příběh jednoduše komornější; neobsahuje na rozdíl od ní třeba návštěvy Krymu. Komornější pojetí ovšem vynahrazují silné emoce. Ústřední postavy sice nejsou ve vězení v pravém slova smyslu, pocity izolace jsou ovšem pochopitelně přítomné. Oba muži jsou odstřiženi od domova a širšího povědomí; emoce poté dokáže Moyseyev dávkovat už v momentech, kdy Serhij obdrží ukrajinské sušenky. Zdánlivě drobounký a na první pohled nepříliš důležitý moment dodává jednu z největších emocí v rámci celého filmu. Svým způsobem se vlastně jedná o nejsilnější moment až do posledního záběru s podobnou výpovědní hodnotou.
Kamera Vadyma Illkova dokáže průchody rozbořenou a téměř vylidněnou oblastí vyvolávat husinu; především ovšem film nikdy nesměřuje k tomu, že snad hrdiny čeká nějaký šťastnější konec. Že snad najednou dojde k nějaké formě smíru a vše se vrátí do starých kolejí. Moyseyev naopak vykresluje krutou realitu (kterou samozřejmě všichni rusofilové instantně odsoudí), kdy je tak nějak jasné, že to s ústředními postavami i díky jejich psychologickému rozpoložení nemůže dopadnout dobře. A to si ani člověk nemusí domýšlet fakt, že film skutečně oba muže sleduje v momentě, kdy jejich rozbouraný svět ještě jakž takž stojí na stabilních základech.
Film, který možná některým rozšíří obzory, jiným naopak jistě ne
Svým způsobem by Šedé včely byly ideální materiál na Double Feature s dokumentem Pan Nikdo proti Putinovi. Jeden je dokument, druhý je hraný film. Jeden je zasazen do Ruska, druhý do Ukrajiny. Svým způsobem ovšem oba adekvátně ilustrují základní princip invaze. Pan Nikdo proti Putinovi je příběhem o učiteli, který se staví proti propagandě a manipulaci skutečností v ruském školství; Šedé včely vykreslují utrpení obyvatel Ukrajiny. Někomu tak film zcela určitě rozšíří obzory. Jen zcela určitě ne těm, kteří budou bojovat proti vyobrazování nejen psychické krutosti okupace i v moment, kdy jí snad samotní budou trpět. Na poměrně jednoduchém podání jednotlivých scén moc nesejde, v moment, kdy velmi výmluvné.
Moyseyev i v ohledu hereckých výkonů ústřední herecké dvojice Viktora Ždanova a Vladimira Yamnenka spoléhá na to, aby jejich emoce především ukazoval, nikoliv doslovně tlumočil. Svým způsobem je film nejvíce výstižný v momentech, kdy postavy mlčí. Především i proto, že se samotných herců samozřejmě invaze na Ukrajině týká jako každého obyvatele Ukrajiny. Herci tak nemusí působit autenticky, protože autentičtí jsou. V podání Moyseyeva může výsledek často evokovat až dokumentární přístup. I díky pořád aktuálnímu tématu je to pořád svým způsobem tenká hranice mezi hraným filmem a filmem s dokumentárními rysy. Pořád ovšem především platí fakt, že jsou z filmu cítit emoce. Pochopitelně i díky faktu, že je Moyseyev patriot, který se k aktuální situaci vyjadřuje skrze téma, způsob vyprávění a autenticky působící vyobrazení civilistů.
Je jasné, kdo přesně by se měl filmům jako Šedé včely vyhýbat. Pro všechny ostatní, kteří nemají problém se základními formami solidarity a nebo prostě jen seznamováním s odlišnými kulturami, těm se dá film jako Šedé včely jen doporučit.
Šedé včely závěrem
Šedé včely jsou komorním, ale emocionálně silným filmem, který dokáže velmi přesvědčivě přiblížit život lidí uprostřed války a izolace. Moyseyevova režie spolu s autentickými hereckými výkony Vladimira Yamnenka a Viktora Ždanova zajišťuje, že každé tiché gesto a drobný detail nese velkou emocionální váhu. Film zároveň přesahuje čistě lokální kontext – ukazuje psychickou krutost okupace, odhodlání a patriotismus obyvatel, a zároveň otevírá prostor pro reflexi širšího konfliktu. Pro diváky otevřené empatii a porozumění je Šedé včely doporučenou zkušeností, která zanechává silný dojem i nějaký čas po skončení projekce…
Verdikt: 7,5 z 10
Zdroj titulního obrázku: Kinovarta
