Tlumočnice Petra se vlivem tragické události musí smířit s tím, že se z ní ve čtyřiceti letech stala vdova. Brzy zjistí, že zármutek není jedinou výzvou, které musí čelit. Přidává se starost o dospívající dceru Dominiku (Julie Šoucová) a tlak ze strany manipulativní tchyně (Zuzana Krónerová) . A pak tu je celá byrokratická mašinerie, která smrtí člověka ožívá: hypotéky, půjčky, nájmy, poplatky, nekonečné dědické řízení. Mezi troskami svého života však Petra krok za krokem nachází odvahu k novému začátku a návratu do světa, ze kterého zmizel její hlavní opěrný bod…
Filmařka Veronika Lišková na sebe zvládla upozornit již svou dokumentární tvorbou, především pro mnohé kontroverzním Danielovým světem. Po vzoru jiných dokumentaristů se i Lišková nově chopila svého hraného debutu, za scénářem poté stojí její partner Eugen Liška. Inspirací pro film jsou poté skutečné zápisy z deníku Zuzany Pokorné, které otiskl týdeník Respekt a popisují vyrovnávání se se ztrátou životního partnera. Očividně komorní drama tak pracuje s velmi vážným tématem, kdy navíc nikdo přesně nemusí vědět, kdy přesně náhle ztratí svého životního partnera a jeho život se náhle rozpadne. Ztráta, truchlení a nakonec snaha o to jít dál. Jak silnou výpovědí zvládá Rok vdovy být?
Rok vdovy je malé drama, které s emocemi pečlivě šetří
Scénář se skutečnými zápisy z deníku pouze inspiroval a hlavní postava Petry Svobodové tak není 50:50 kopií Zuzany Pokorné. Už samotný námět filmu staví půdu pro to, aby se výsledný film stal hereckým koncertem představitelky hlavní role. Rychle se tak utvrdí, že je Pavla Beretová jednou z nejšikovnějších českých hereček své generace. Bylo by velmi snadné, aby se Rok vdovy vydal cestou nuceného kýče a snadno nabízejícího se patosu. Místo toho film sleduje vdovu, která emoce zdánlivě nedává tolik najevo. A když už na projevení emocí dojde, o to silnější při jejich vzácném zjevení jsou.
I přes přechod k hrané tvorbě zřejmě Lišková neztrácí ani cit pro lehký černý humor, který byl znát už jejího Danielova světa. Největší překážkou kromě dospívající dcery a náročné tchýně je totiž pro hlavní hrdinku především nekonečné dědičné řízení. I po smrti manžela existuje pravidlo o doručení do vlastní ruky, i její vlastní rodiče si náhle hrají na to, že jejímu mrtvému manželi rozuměli více nežli samotná Petra. Dospívající dcera na první pohled nedává najevo své emoce, empatií se v okolí Petry v podstatě šetří, v rodinném kruhu počínaje.
Život jde dál, díra v srdci ovšem zůstává
Rok vdovy jasně zobrazuje to, že i přes bolestivou ztrátu partnera musí jít život dál. Scénář filmu tak sleduje Petru celý rok od ztráty manžela v klasických životních situacích. Občas pomáhá lovit tele, jindy se zasní a během lijáku jí projíždějící motorkáři spatří v rouše Evině, jindy se snaží nahradit svého manžela při maturitním tanci otců s dcerami. Důraz je celou dobu kladen na Petru a její představitelku, kdy Beretová předvádí herecký koncert, který bude ovšem mnohými snadno nedoceněný. Síla jejího výkonu totiž do velké míry setrvává v tom, jak moc je neokázalý, mnohem méně poté expresivní. Závěrečný úsměv budiž důkazem o tom, že výkon Beretové patří mezi nejsilnější ženské herecké výkony českého filmu v letošním roce.
Lišková cit pro vizuál neztratila ani při přechodu k hranému filmu, střídání ročních období přispívá k větší vizuální pestrosti. Kamera je většinu času velmi intimní a hlavní hrdince se jde díky tomu snadněji pod kůži. Je to pořád minimalistické drama, které si staví půdu pro stěžejní momenty v závěru filmu. Většina momentů tak funguje pouze jako předehra k vyvrcholení jednotlivých podzápletek. Nevyhnutelné konfrontace s lhostejným právníkem, výraznější emoční projevy dcery (po Amerikánce se mladá Julie Šoulcová v krátkém období objevuje v druhé výrazné roli) a nakonec i razantnější kroky. Jak zdánlivě banální, o to více zásadní.
Rok vdovy je funkční komorní drama
Rok vdovy je tím typem malého komorního dramatu, které má šanci neztratit se na evropských festivalech. Vizuál chvílemi působí lyricky a připomene evropské projekty z jiných zemí, téma navíc zcela jistě zvládne překonat jazykovou bariéru. Rok vdovy pořád především zaujme v momentech, kdy se jakoby záměrně vysmívá českému systému (zřejmě poslední věc na kterou má pořád čerstvá vdova pomyšlení je výherní los) a úkazu toho, jak předpisy často vítězí nad formami lidské empatie, zároveň je to ovšem pořád film o vyrovnávání se ztrátou a o nepříjemné nové várce životních situací, která s tím může být spojená. Rok vdovy skutečně nenutí diváky se nutně dojímat, o to sympatičtější jeho náhlé projevování emocí je.
Film samotný rozhodně není bezproblémový. Než spousty momentů nadejde své zdánlivé pointy a než divákovi dojde jak přesně se má vlastně stavět k postavě tchýně v podání Zuzany Krónerové, film už se prakticky dobelhává ke svému konci. Největší „nadávkou“ vůči filmu tak může být fakt, že je to prostě malý film. Nicméně pořád malý film o rozhodně velkých věcech, které ovšem z logiky věci budou ke každému divákovi promlouvat různými způsoby. Minimálně díky výkonu Beretové se ovšem bude na film vzpomínat minimálně v období předávání nadcházejících Cen české filmové kritiky/Českých lvů.
Rok vdovy závěrem
Veronika Lišková se přechod od dokumentární tvorby k té hrané zvládá obhájit. Rok vdovy totiž působí jako přesně ten typ minimalistického dramatu, které by se na nejrůznějších evropských festivalech neztratilo a to nejen díky působivému výkonu Pavly Beretové, který bude patřit mezi nejsilnější herecké výkony českého filmu za rok 2024….
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Cinemart.cz
