Umělecky ambiciózní Piargy
Mladá, krásná a chudá Juliša (Judit Bárdos) se provdá za Martina (Daniel Fischer), syna nejbohatšího statkáře (Attila Mokoš) v Pirgách, a ocitá se tak v rodině, kde vládnou velmi tvrdá pravidla. Nejen, že musí čelit nepříjemnému tlaku tchýně (Lucie Klein Svoboda), ale nedokáže se ani ubránit násilným svodům tchána. Juliša se přesto do manželova otce zamiluje a vzniká tak podivný milostný trojúhelník. Zakázané tajemství však nezůstává dlouho utajené a všichni z něj zatouží vytěžit nějaký prospěch. Julišina sestra (Lucia Siposová), lidé v obci a dokonce i vesnický kněz (Peter Nádašdi). Vesnice Piargy tak žije hříšným životem, dokud jedné masopustní noci úplně nezmizí. Jako by ji čerti odnesli s lidmi, domy i zvířaty. Naplňuje se proroctví staré místní vědmy Uly (Jana Oľhová) o příchodu Antikrista a krutém trestu?
V československých luzích a hájích je v záplavě komerčních jistot vždy přeci jen potěšující vidět nějaké to ambicióznější dílo. Film Piargy režiséra Ivo Trajkova konkrétně čerpá z knižní předlohy Františka Švantnera, kdy se ovšem scenáristka Jana Skořepová v rámci adaptovaného scénáře vydala krapet vlastní cestou. Skořepová stojí za tím, že adaptace klade větší důraz na postavení žen ve společnosti a jejich využívání muži, původem jugoslavský režisér Trajkov má poté zkušenosti s vyrůstáním v Makedonii a tudíž se zvládne v příběhu Piargy poznat. Výsledné filmové Piargy je poté rozhodně zajímavou podívanou.
Bravurní budování
Od počátku v rámci Piargy bravurně funguje práce s atmosférou, která následně po zbytek celého filmu jen houstne, kdy jen vyvrcholení může fungovat jako jistá neuspokojivá tečka, kdy celkové vyznění může přeci jen vyznít krapet prvoplánovým dojmem. Především i díky zdánlivé práci s fantaskními motivy si ovšem Piargy zvládne po celou dobu bez větších problémů udržet diváckou pozornost. Především i díky faktu, že je samotná vizuální stránka pastvou pro oči.
Kameraman Peter Bencsík si v průběhu obstojně pohrává s nasvícením jednotlivých záběrů, jeho černobílá barva má po celou dobu své kouzlo, které občas dopomáhá nějaký ten barevný doping. Sázka na černobílý formát přitom není v rámci Piargy pouze prvoplánovou sázkou na rádoby uměleckou vizi, Piargy jde totiž po výtvarné stránce bez problému označit za jeden z nejlépe vypadajících filmů, který šlo v posledních letech v rámci československé produkce vidět.
Obstojná nadstavba, která nedokáže jen úplně dostát očekáváním
Scenáristický upgrade Skořepové poté dopomáhá k tomu, aby šlo příběh Piargy srovnávat s jistými standardy aktuální doby. Ústřední postavy nejsou černobílé, je ovšem velmi těžké s nimi najít jistou formu souznění. Piargy představuje formu komunity, která se nechává svádět pomluvami či vírou, v průběhu zvládne působit i jako ideální lokální film s mezinárodním přesahem, který by se neztratil ani mezi nejlepšími festivalovými filmy z celé Evropy. Přeci jen je nevyhnutelné, že vyvrcholení příběhu ve finále není nejuspokojivější a ještě větší odklon by nejspíš zvládl vyvolat ještě silnější dojem.
Atmosféře sám o sobě po celou dobu zvládá přispět i hudba Kirila Djazkovskiho, která pěkně doplňuje šponovanou atmosféru filmu. Sami o sobě silně poté fungují i herecké výkony. Fantastická Judit Bárdos v hlavní roli, přesvědčivý Attila Mokos i solidně doplňující Lucia Klein Svoboda i Daniel Fischer. Právě mezi těmito čtyřmi postavy se v rámci celého filmu rozvíjí zajímavá dynamika, jen závěr tak celé to budování krapet shazuje. I přesto ovšem Piargy většinu svého času stojí za zhlédnutí, především díky faktu, že podobných lokálních projektů skutečně nevzniká mnoho a díky komerčnímu potenciálu se toho nejspíš v budoucích letech moc nezmění.
Piargy závěrem
Solidně budované Piargy, které sice nedokáže v závěru dostát svým očekáváním, přesto vizuálně i atmosférou dostatečně působivý zážitek….
