Zkušení hloubkoví potápěči bojují s běsnícími přírodními živly, které jako by se spikly proti nim. V sázce je přitom to nejcennější – život Chrise Lemonse (Finn Cole), jednoho z nich. Aby zachránili kolegu, který uvízl stovky metrů pod hladinou Severního moře, musí zachovat chladnou hlavu, projevit mimořádně silnou vůli a hlavně neztrácet naději. Stačí drobné zaváhaní nebo chybné rozhodnutí jednoho z nich, a neúprosný závod s časem prohrají. Strhující drama podle neuvěřitelného příběhu, který se skutečně stal…
Dokumentarista Alex Parkinson se svým kolegou Richardem da Costou v roce 2019 realizoval dokument Last Breath, v případě Parkinsona se dá poté pravděpodobně mluvit o fascinaci tématem. Je to totiž právě on, který se zároveň chopil režie hraného zpracování událostí, které zachycuje stejnojmenný dokument.
Film Poslední nádech tedy stejně jako 6 let starý dokument pojednává o hloubkových potápěčích, kteří museli v roce 2012 zachránit svého kolegu. Chris Lemons tehdy uvízl přibližně 100 metrů (330 stop) pod mořskou hladinou bez tepla a světla, pouze s malým množstvím dýchacího plynu ve své záložní nádrži. Parkinsonův dokument využil autentické záběry, skutečné pořízené zvukové nahrávky a zároveň i rekonstrukci jistých momentů, jeho dokument šlo poté snadno nazvat za vtahující dokumentární zpracování. Jak se ovšem povedl hraný film v rukách stejného tvůrce?
Poslední nádech – Podmořský survival thriller
Už při zmínce o téhle události se může jednat o fascinující příběh, který si přímo říká o filmovou adaptaci. A Parkinson přechod z dokumentární tvorby k té hrané zvládá poměrně přesvědčivě, byť jde o jeho první celovečerní hraný film. Celý film trvá 92 minut a proto ani není prostor na ztrácení času. Prostě parta spolupracovníků, která se snaží zachránit kolegu a projeví přitom ukázku pravé týmové spolupráce. Slabost pro podobné příběhy má Hollywood už dlouho a jedná se v podstatě o tu ideální podívanou pro chlapské publikum.
Kdejaký filmař by dost možná zvládl tuhle látku natočit velkolepěji (především James Cameron se svou slabostí pro vodu), Parkinson ovšem v sobě nezapře dokumentaristu. Výsledný film tak působí sympaticky autenticky. Je ve výsledku zajímavé porovnávat dokument Last Breath s hraným zpracováním, kdy se možná přeci jen původní dokument projeví jako volba lépe stráveného času. I u hraného zpracování ovšem Parkinson využívá nějaké ty archivní záznamy a vyvolává dojem, že už je s látkou více nežli dost spjatý a ví jak přesně skutečnou událost rekonstruovat. Byť se hraná adaptace neobejde bez jisté formy vypravěčských zkratek a samozřejmě nějaké té formě dramatizace.
Poslední nádech kvapí kupředu, je to plus i mínus
Ústřední událost se nakonec odehrává v reálném čase a byť je velkou výhodou filmu fakt, že může směle kvapit dopředu, do jisté míry je to zároveň nevýhoda v tom, že vyprávění postupuje až příliš rychle a dokumentární forma bude pro vyprávění tohohle příběhu už jednoduše působit jako ta vhodnější. Poslední nádech jde v podstatě srovnat s nedávným Mnichovem 1972. Byť se ústřední hrdinové na rozdíl od postav v Mnichově 1972 dostanou do akce, film se podobně nezdržuje a jednoduše se snaží o stručnou rekonstrukci toho stěžejního. Byť se film samozřejmě tak trochu snaží nastínit osobnosti ústředních hrdinů, především Chrise Lemonse v podání Finna Colea, o jehož život se hraje závod s časem. A Simu Liu by mohl hned klidně v potencionálním rebootu Star Treku hrát Spocka.
Do jisté míry se jedná o efektivní zpracování. Filmu se daří dávkovat emoce, napětí správně graduje… a film pak do jisté míry pravděpodobně vyšumí. Nevyhnutelně se bude nabízet srovnání s Třinácti životy Rona Howarda, Howard je přeci jenom už zkušenější vypravěč, který si za léta v Hollywoodu zvládl mnohokrát ozkoušet práci s emocemi a vyprávěním. K Poslednímu nádechu by se pořád mělo především přistupovat jako k hranému debutu dosud čistě dokumentaristy. Parkinsonův film tak do jisté míry může působit jako dítě dvou odlišných světů, které sice není vyloženě dokumentární, zároveň jsou ovšem jisté rysy snadno rozpoznatelné. Alespoň částečně tak jde film označit za sympatický hybrid. A atmosféru jistých sekvencí výtečně povyšuje soundtrack Paula Leonarda-Morgana.
Hraný film pro všechny, pro které je původní dokument příliš dokument
Nejedno zpracování podobného příběhu by nejvíce potřebovalo více času, aby nějak polidštilo ústřední postavy. Stačí si vzpomenout na Everest Baltasara Kormákura nebo Deepwater Horizon: Moře v plamenech Petera Berga. Absencí většího důrazů na emoce a vývoj postav tak chybí nějaká větší emocionální investice. Ústřední trojice Woody Harrelson, Simu Liu a Finn Cole může být sebevíce sympatická, v tomhle filmu ovšem vlastně ani nemusí moc hrát. Do velké míry se dá říci, že je filmový Poslední nádech vhodný pro ty, pro které je původní dokument až příliš…dokumentární.
Problém je možná právě v té ústřední událostí. Takové, která je rozhodně zajímavá na dokumentární zpracování, materiál na dobrodružný film to ovšem není ten nejvhodnější. Parkinson se opravdu snaží, aby z této látky v této podobě vytěžil maximum. Ve výsledku tak vzniká fajn dobrodružná podívaná, paradoxně je ovšem dost možná až příliš málo ,,hollywoodská´´. Je to ovšem pořád fajn hraný debut, u kterého sice Parkinson nezakryje své dokumentární kořeny, výsledek je ovšem minimálně zajímavý.
Poslední nádech závěrem
Poslední nádech je film, u kterého Alex Parkinson neskryje své dokumentární kořeny. Jeho výsledné hrané zpracování jeho 6 let starého dokumentu je vlastně hodinu a půl dlouhou jednohubkou, která sympaticky kvapí dopředu, byť to vždy nemusí být to nejlepší rozhodnutí. Povedený dokument se ovšem dočkal důstojného hraného zpracování, které jde ovšem vyloženě doporučit jen těm, pro které je původní dokument až příliš dokumentem…
Verdikt: 6 z 10
Zdroj titulního obrázku: Focus Features
