Jedna vědecká teorie tvrdí, že se všichni rodíme s přirozeným nedostatkem alkoholu v krvi a náš organismus nejlépe funguje právě při dosažení a udržování jeho hladiny na úrovni 0,5 promile. Učitelka Martina (Hana Vágnerová) a její tři kamarádky (Judit Pecháček, Alžběta Zea Ferencová, Zuzana Bydžovská) se s velkou vervou a nadšením pustí do bláznivého pokusu, kterým chtějí tuto teorii osobně prověřit.
Jakmile se jim podaří hladinku alkoholu dostat na potřebnou úroveň, hned jim to dodá větší lehkost při vyučování i nadhled při řešení osobních situací. Jak se jejich experiment s pravidelnou konzumací alkoholu vyvine a co všechno způsobí, ukáže skvěle vystavěný příběh filmu Pod parou. Film je adaptací úspěšného dánského oscarového filmu Chlast z roku 2020. Tvůrci ale učinili několik zásadních změn, především změnili hlavní čtveřici mužských hrdinů na ženské postavy a příběh adaptovali do prostředí moravského Mikulova…
Pod parou – Dánský hit Chlast se přesunul do moravských kulis
Dánský film Chlast byl uveden v roce 2020. Následně film Thomase Vinterberga získal Oscara, za ty roky se poté několikrát mluvilo o americké adaptaci. Jednu dobu se kolem ní motal Leonardo DiCaprio, ještě začátkem roku 2024 kolem režie filmu kroužil afroamerický komik Chris Rock. Ať už na americkou verzi dojde či nedojde, na jednu předělávku filmu Chlast přeci jen alespoň došlo jinde. Konkrétně totiž došlo na realizaci československého filmu Pod parou.
Režisérem filmu Pod parou je Rudolf Biermann, který například minulý rok uvedl solidní Válku policajtů. Scénář Romana Olekšáka přesunul původní příběh do moravského Mikulova, místo čtyř dánských mužů se poté hlavní postavy skládají ze čtyř českých/slovenských/maďarských žen. Místo Martina v podání Madse Mikkelsena je tu Martina v podání Hany Vágnerové, místo Nikolaje v podání Magnuse Millanga zase Nikol v podání Alžběty Zey Ferencové. Jak moc je vlastně Pod parou věrné původnímu Chlastu? Docela hodně.
Pod parou dokazuje, že jde i přiznaný remake realizovat dobře
Filmy jako Pod parou nejspíše nejsou pro ty, kteří pohrdají nejrůznějšími pokračováními a předělávkami. Chlast je ovšem film s poměrně univerzálním tématem, na které čeští/slovenští diváci mohou slyšet. Stačí se podívat, jak si minulý rok v kinech vedl Zápisník alkoholičky. Největší radost ovšem může vyvolat fakt, že je Pod parou důkazem o tom, že jde i přiznaný remake udělat dobře. Pod parou je dobrý film, kterému jen uškodí nevyhnutelné srovnávání s původním filmem.
Nejzásadnější změnou této verze je skutečně genderová obměna hlavních postav, kdo má ovšem na film Chlast poměrně uchované vzpomínky, dokáže si snadno odhadnout, jak se bude celý děj uhýbat. Která ze čtyř žen odnese chlastání nejhůře, jaké to celé bude mít následky, kdo se bude na konci filmu snažit tak tancovat tak sexy jako pár let zpátky Mads Mikkelsen. Biermann dokonce používá obměněný sestřih skutečných osob pod vlivem alkoholu, ve kterém se objeví i například Miloš Zeman. Výraznou část času je Pod parou poměrně detailním převedením původního dánského filmu, zároveň by ovšem bylo nefér označovat Pod parou za předělávku 50:50. Především i proto, že je dynamika ženských postav přeci jen odlišná od těch dánských mužských postav. Výsledkem je spíše takový ideální kompromis.
Film Pod parou chce být svým
Tři nejmladší představitelky ústřední čtveřice původní film viděly a mají rádi (dle Ferencové dokonce patří mezi její nejoblíbenější), dle nich to ovšem byla jejich starší kolegyně Zuzana Bydžovská, která zdůrazňovala, že točí svůj film, který by měl vznikat po svém. Jde to vlastně v momentě, kdy se česká verze až tak okatě drží zdrojového materiálu? Svým způsobem ano. Pod parou vlastně v akci působí jako smyslná úvaha nad tím, jak příběh originálu přenést do českých kulis.
Právě tím pevným držením původního filmu se vlastně nic moc extra pokazit nedokáže, dá se navíc snadno argumentovat, že mnohým, kteří nemají přehled a nedokážou si doplnit kontext, vlastně moc nebude vadit, že je to až příliš velký držák původního dánského námětu, protože nejspíše ani mnozí nebudou tušit, že existuje nějaký dánský film Chlast, který před 4 roky vyhrál Oscara. A se ten dánský film možná pár let po svém uvedení stane základem pro černoškou komedii Chrise Rocka.
Moravský Mikulov má své kouzlo a dává naprostý smysl, že někoho napadlo, že by nebylo od věci takové krásné město využít pro natáčení filmu. Potěší navíc i ústřední herecká čtveřice. Ferencová, pro kterou se jednalo o 1. filmovou roli, dokáže se svými třemi zkušenějšími kolegyněmi držet krok. V kontextu celého filmu lehce upozaděná Judit Pecháček dostane pár momentů, které si dokáže ukrást pro sebe. Hana Vágnerová dokazuje, že lety (nejen herecky) zraje. A Zuzana Bydžovská si tu v působivém výkonu říká o to, aby si za pár měsíců došla pro svého 4. Českého lva. Poměrně introvertní herečka, kterou nebylo v posledních letech na plátně extra vidět, dokazuje, že má mezi českými herečkami pramalou konkurenci, přitom dokáže i v poměrně ztřeštěných rolích zaujmout svými neokázalými výkony. Je to herečka, kterou je vždy radost vidět v rolích, kde má šanci projevit svůj neskutečný herecký rozsah.
Inteligentní scénář není československým pojetím zahanben
Dle statistik o konzumaci alkoholu je jasnou cílovkou každý 14. obyvatel Česka, poměrně věrným držením se originálu poté tato verze nepodkopává inteligenci původního příběhu. Vytýkat jde slabší vizuální zpracování i hudební dramaturgii, opět jde ovšem především o ujasnění si toho, jak moc je fér vlastně dvě odlišné verze srovnávat. Byť se to snadno nabízí, třeba jako v případě americké verze dánského filmu Bratři. Česká verze nicméně dokáže nějak pracovat i s tím, že se příběh skutečně místo mužů soustředí na ženy, minimálně to nepůsobí jako taková ta předělávka, nad kterou nikdo alespoň částečně nepřemýšlel.
Je jen možná škoda, že je Pod parou především zdařilé československé gender-swap zpracování původního filmu, které vlastně nepřidává moc navíc. Zhruba podobně jako třeba například x verze filmu Naprostí cizinci. Těžko tak vlastně říct, zda jde Pod parou s čistým srdcem doporučovat komukoliv, kdo viděl film Chlast a scénář Thomase Vintberberga a Thomase Lindholma ho zasáhl.
Když se ovšem film hodnotí sám o sobě, je uspokojivý po stránce hereckých výkonů, audiovizuálního vyprávění, minimálně se nejedná o pravděpodobný lokální hit, kterému bude těžké přát úspěch. Kdo chtěl československé zpracování Chlastu odsoudit, měl na to od oznámení dostatek času. Kdo chce tomuto zpracování dát šanci, nemusí se obávat. Nová verze oscarového filmu to nikdy nebude mít lehké, Pod parou je ten případ, kdy výsledek mohl snadno dopadnout o poznání hůř, o to více činí radost sledovat poměrně uspokojivý výsledek. Režisér Biermann se sice odmítl na tiskové konferenci svěřit s tím, jak se tato verze líbila Thomasi Vinterbergovi (je to dle něj soukromá korespondence), snadno se ovšem věří tomu, že Vinterberg mohl toto zpracování ocenit, minimálně ho pravděpodobně nemuselo urazit.
Pod parou závěrem
Pod parou je důkazem, že i přiznaný remake může fungovat. Československá verze oscarového Chlastu se sice v mnohém věrně drží původního scénáře, nejen díky genderové proměně hlavních postav, zasazení děje do moravského Mikulova a přesvědčivým hereckým výkonům ovšem dokáže tak nějak stát na vlastních nohách. Největší silou snímku jsou bezesporu jeho herečky – zejména Zuzana Bydžovská, která má šanci si za pár měsíců dojít pro svého 4. Českého lva. Pokud nebude Pod parou neustále srovnáván s dánským originálem, dá se sám o sobě označit jako fajn film.
Jako adaptace nepřináší mnoho nového, přesto se vyhýbá vyloženě lacinému opisování. Výsledek je citlivě zpracovaný remake, který sice nejspíš nezůstane v paměti tak silně jako dánský originál, ale zároveň se mu daří obstát sám o sobě. Ti, kdo si Chlast zamilovali, možná budou mít tendenci srovnávat, česká verze nicméně dokazuje, jak moc univerzální téma zřejmě původní scénář Vinderberga a Lindholma zpracoval…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Cinemart.cz
