Majitel úspěšné reklamní agentury Petr Fišer (Hynek Čermák), který nezná slovo „nemožné“, věří, že má plán, jak zachránit svou rodinu. Podivínský trenér Robert „Bob“ Krulich (Ivan Trojan) ukončil kariéru, protože „jeho svět“ je na pokraji zániku. Nadějný sportovec Radim Musil (Tomáš Havlínek) je při obraně napadeného muže pobodán útočníky. Inspirativní film o plnění snů a využití druhých šancí, které nám život nabízí, se odehrává na pozadí výjimečné světové události a ukazuje, že s nadhledem a humorem se dá vyhrát jakákoli životní bitva…
V dobách, kdy byl Zdeněk Troška ještě aktivním filmařem, měl rodák z Hoštic spousty odpůrců, ale také spousty fanoušků. Sám Troška nejednou zmínil, že ho mnozí jeho fanoušci chválili za to, že jsou jeho filmy „správně české“; ocenili na nich tak, že se Troška ve své tvorbě víceméně vyhýbá amerikanismům a že se ani v postsocialistickém období nesnažil přiblížit americkým blockbusterům. Jako přesný opak poté může působit nejnovější film Neporazitelní. Málokterý český film si totiž za poslední dobu tak snadno říkal o zahraniční předělávku. I když by nejspíše jako v případě české verze dánského Chlastu bylo diskutabilní, zda má jakákoliv předělávka vlastně smysl.
Režisér Dan Pánek má očividně k hokeji blízko, poměrně vypovídající může být už název jeho předchozího filmu Děti Nagana. Jeho novinka s názvem Neporazitelní tentokrát pojednává o para hokeji – obdobě ledního hokeje, která je určena pro hráče s handicapy. Film od samotného počátku upozorňuje na fakt, že je inspirován skutečnými událostmi, konkrétně Mistrovstvím světa v para hokeji, které proběhlo v roce 2019 v Ostravě. To nejzásadnější ovšem je, že Neporazitelní vyvolávají pocit, že se snaží přiblížit hollywoodským bijákům, konkrétně takovým, které si vybírají palčivá témata a často poté pokukují po nějakém uznání na prestižních cenách. Těmto filmům je poté často vyčítáno, že jsou sázkou na jistotu. Je to ovšem zrovna u Neporazitelných nutně špatně?
Neporazitelní budou patřit mezi nejvýraznější české filmy roku
Je nutné si pro začátek uvědomit, že sám film uvádí, že je pouze „inspirován skutečnými událostmi.“ To znamená, že se scénář Pánka a Martina Beinhauera nikdy nezavazuje k tomu, že musí divákům nutně do nejmenšího detailu rekonstruovat postupný průběh událostí z roku 2019. Stačí si tak například jenom ověřit, jak přesně ve skutečnosti probíhalo tehdejší mistrovství a jak přesně si na něm český tým vedl. Neporazitelní tak často spoléhají na dramatizaci skutečných událostí, kdy díky nim může například ve finále být v sázce něco většího. Ve skutečnosti ovšem ani ve filmu, ani v rámci reálných událostí dvakrát nezáleží na tom, zda čeští para hokejisti skončili v roce 2019 bramboroví, stříbrní či zlatí.
Sporty jako para hokej umožňují lidem po úrazu či s vrozeným postižením vrátit se aktivně do života; jedná se o druhou šanci pro ty, kteří si mohli myslet, že jim ztráta důležitých končetin zavřela dveře od sportu nadobro. Film ovšem poukazuje na to, že minimálně okolo roku 2019 nebylo povědomí o para hokeji zase tak výrazné. A přesto se podnikatel Petr Fišer v podání Hynka Čermáka rozhodne z osobních důvodů podpořit paralympijský tým pod vedením trenéra Roberta Krulicha v podání Ivana Trojana. V montáži, která evokuje ty z heist filmů, Krulich představí Fišerovi klíčové postavy svého týmu; jeho nejvýraznější tváří se poté stane třetí hlavní postava Radima v podání Tomáše Havlínka. Právě Radim je jedním ze sportovců, který kvůli otravě krví přišel o nohu; skrze tři stěžejní postavy by se měl nejspíše primárně rozvíjet silný příběh s nosným poselstvím. Je to ovšem složitější.
Neporazitelní jsou sázkou na jistotu, nejde je však za to nenávidět
Je velmi pravděpodobné, že pokud kdokoliv zkusí ChatGPT poprosit o napsání scénáře k dramatu o para hokejistech, jedna z variant, kterou vytvoří, bude minimálně velmi evokovat scénář k Neporazitelným. Především pokud uživatel napíše konkrétní požadavky – jak moc má scénář evokovat podobné sportovní filmy nejen o hokeji, kudy přesně má jít po emocích, jaký typ vedlejších postav by měl výsledek obsahovat. Neporazitelní jsou v tomto ohledu jednoduše až příliš velkou sázkou na jistotu, u které nejspíše bude většina diváků už zhruba po první třetině vědět směr, kterým se vydá zbytek filmu. Zároveň to Neporazitelní ovšem za pochodu nedělají vůbec špatně, protože Pánek očividně ovládá řemeslo a minimálně blbnutí na ledě dokáže realizovat tak akorát audiovizuálně výrazně, jak nejspíše blbnutí na ledě zajímavě vůbec audiovizuálně zpracovat jde. Z Neporazitelných se tak sice stává brutální jistota, zároveň ne taková, kterou by za to šlo nenávidět.
Poměrně rychle se ukáže, že problémem filmu je výrazný počet postav. Postav, kteří sice ztvárňují dobří herci, a kdy následně většina z nich dokáže i na malém prostoru předvést nějakou tu svou „minutku“ slávy, přesto je postav pořád moc a spousta z nich tak logicky nedostává ten nejvýraznější prostor. Zápletku filmu ostatně rozjede komplikovaný vztah Čermákova Fišera s jeho manželkou Danou v podání Lenky Vlasákové a synem Patrikem v podání Jana Dlouhého.
Je to fakt, že je Patrik upoutaný na invalidní vozík, který Fišera dostane k para hokeji; i proto je podivné, že Patrik jako postava hraje v příběhu v podstatě až druhé housle. Celkově se poté ukazuje, že postavy jsou komplexní jenom tak, jak to je v do velké míry vděčné podívané pro celou rodinu. A pokud se snad někdo těší na film kvůli účasti Jirky Lábuse či Ladislava Hampla, zrovna jejich postavy v rámci prostoru berou za tu kratší sirku.
Citlivé téma může mnohým u Neporazitelných stačit
Filmu se minimálně nedaří vypadat lacině. Naopak působí, že za ním stojí obrovský kus práce, především v momentech, kdy dojde na mistrovství, a pravou atmosféru doplněnou autenticky působícím Robertem Zárubou nejspíše pocítí i mnozí, kterým hokej za normálních okolností nic neříká ani při těch nejdůležitějších zápasech české reprezentace. Stejně tak mnozí z principu ocení realizaci sportovního filmu o těch, kteří jsou i v současnosti pořád poněkud přehlížení, přitom se svou kuráží minimálně vyrovnají „obyčejným“ sportovcům. Je poté jen na každém, zda to film v očích některých diváků chvílemi nepřehání s patosem.
Diváci podobných lokálních i zahraničních filmů si tak mohou odškrtávat srdcervoucí proslovy, dramatické momenty, drobné emocionální nuance mezi postavami či vyloženě emocionálně vygradované pasáže. I v tomto ohledu platí, že vše z toho film zvládá poměrně dobře. A přesto se nikdy nedá zbavit pocitu, že se jen snaží za každou cenu držet zajeté formule; způsobem, kterým jí zásadně nepoškodí, zároveň nepřidá nic navíc. Když se objeví náznak potenciálně komplexního romantického trojúhelníku, nic moc z toho vlastně nevzejde. Jak se nějak nastíní komplexní zázemí trenéra Krulicha, divákovi nakonec zbude jen tápaní. A když se poté vyvíjejí nějaké další možné konflikty, svým způsobem se vždy vyřeší v podstatě šalamounsky.
Neporazitelní jsou v nejednom ohledu zajímavým filmem
Následně je tu také obsazení německého herce Tila Schweigera s (chtě nechtě) výrazným německým přízvukem do role trenéra americké reprezentace Dana. Má se to brát seriózně? Má to být recese? A nebo Schweiger musel na poslední chvíli zaskočit za původní volbu, která nakonec neměla čas? Těžko říct, která z možností je vlastně zábavnější. Netýká se to poté jen Schweigera, ale i spousty momentů, které vyvolávají podivné otázky. Neporazitelní se chtějí brát primárně vážně, přeci jen v nich ovšem figuruje humor. Často je poté otázkou, zda se mají některé momenty brát s nadsázkou, či je ideálnější brát je seriózně. Celý film se ovšem očividně odehrává ve svém specifickém světě, který nevyhnutelně evokuje hollywoodskou pohádku. I když tvůrci v obměnách oproti skutečnému mistrovství z roku 2019 skutečně nezacházejí až příliš daleko, chvílemi Neporazitelní vlastně překvapivě evokují třeba Orla Eddieho. A více či méně také Le Mans ’66, Moneyball či (nepřekvapivě?) Hokejový zázrak.
Kamera Jana Baseta Střítežského je chvílemi poměrně hravá (odrazy v brýlích a podobné větší či menší vizuální projevy), stejně tak potěší, že se především v momentech na ledě snaží být dynamická a nespoléhá na statičnost. Bylo by přehnané Neporazitelné označovat za vizuálně nejvýraznější český film roku; řemeslo tam ovšem vidět je. Škoda je tak skutečně spíše scénáře, který trpí nejenom nepříliš schopným pracováním s obsáhlým počtem výrazných postav, ale také očividně občas bojuje s tím, aby dokázal schopně příběhu dodat nějaké dramatické momenty. Když tak například dochází ke konfliktům v týmu či mezi vedením, tyhle drobné epizodky sice nějak ovlivňují dynamiku postav a další podzápletky, většinou to ovšem skutečně působí dojmem, že se někdo snaží dramatickému příběhu dodávat emoce navíc. A přitom to vůbec není třeba.
Řemeslně zvládnutý film
Neporazitelní jsou řemeslně zvládnutý film. Jde o pohodovou, dobře míněnou jistotu, u které divák víceméně předem tuší, co dostane – a to mu někdy může stačit, jindy ho to naopak nejspíše může mírně zklamat. Nezpochybnitelná síla filmu ovšem do velké míry tkví v tom, že působí jako film, který ví, co chce být – dle všech indicií především inspirativní a zároveň zábavný film. Na vyložený průlom to nestačí, těžko ovšem říci, zda vůbec v tomto ohledu byly takové ambice v jakémkoliv bodě realizace na místě.
Ondřej Malý zde v menší roli ztvárňuje ředitele arény v Ostravě, kde se ústřední mistrovství odehrává; sám se v jednom momentě pousmívá nad faktem, že plná hala tleská lidem bez nohou. Pokud Neporazitelní alespoň způsobí to, že mnozí začnou mít větší povědomí o sportovcích, kteří se i bez scházejících končetin minimálně svou kuráží vyrovnají zdravým sportovcům, má díky tomu alespoň minimální nádech osvětové reklamy, který lze ocenit. Filmu se v součtu minimálně přeje úspěch poměrně snadno, protože minimálně ambice tvůrcům nechybí. Pro jistotu se ovšem nejspíše vyplatí nemít od Neporazitelných ty největší očekávání. O to mile překvapenější alespoň následně budou moci být ti, kterým film sedne více, nežli těm, kteří budou z filmu odcházet méně spokojeni.
Neporazitelní závěrem
Neporazitelní jsou filmem, který v sobě kombinuje řemeslnou jistotu, inspirativní příběh a zábavnou dynamiku. I přes určité slabiny scénáře a přemíru postav dokáže divákovi nabídnout silný emocionální zážitek a přiblížit svět para hokeje širšímu publiku. Film působí profesionálně a upřímně, přičemž jeho nejsilnější stránkou je schopnost zprostředkovat odvahu, kuráž a odhodlání lidí, kteří se navzdory handicapu nevzdávají. Díky tomu má Neporazitelní i lehký nádech osvětové reklamy, který může inspirovat a informovat. Nejde o zásadní film, ale o slušně mířenou, seriózně pojatou a očividně srdcem natočenou podívanou, která divákovi nejspíše nabídne přesně to, co od podobného filmu očekává…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Falcon
