Film Nepela mapuje úsek ze života krasobruslaře Ondreje Nepely (Josef Trojan), kdy se v roce 1972 vrací se zlatou medailí ze Zimních olympijských her v Sapporu, kde dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. Doma na něj čeká nejen sláva, ale také realita komunistického režimu. Všichni se k němu chovají jako k celebritě, ale citlivý Ondrej touží především po úniku z této pro něj nepříjemné zlaté klece. Chce žít svobodně a v souladu s tím, kým se cítí být. Přislíbenou šanci odejít do profesionální lední revue mu však na poslední chvíli zakáží a nařídí mu účast na dalším mistrovství světa.
Zklamaný Nepela musí najít novou motivaci a také se vyrovnat s tragickou smrtí své nejlepší kamarádky, krasobruslařky Hany Maškové (Antonie Formanová). Ondrej Nepela je jednou z největších československých sportovních legend. Ve své sportovní kariéře získal všechna myslitelná ocenění a jeho životní příběh je dodnes obrovskou inspirací…
Nepela – Komorní portrét slovenské legendy
Občas se prostě stane, že začnou vznikat dva separátní filmové projekty, které pojednávají o stejném tématu. Gregor Valentovič začal psát scénář ke svému celovečernímu debutu Nepela v roce 2020. Teprve v momentě, kdy byl snímek v pokročilé fázi výroby, došlo k odhalení, že o sobě navzájem netuší tvůrci Valentovičova filmu a zároveň tvůrci separátního filmu, který o Nepelovi vzniká. I proto tak již v únoru 2026 do kin dorazí snímek ON od režiséra Jakuba Červenky, pár měsíců před ním se ovšem do kin dostává právě Valentovičův Nepela.
Valentovič dokázal objevit napojení na příběh Ondreje Nepely i díky své osobní queer identitě. Na první pohled se může zdát, že bude Nepela příběhem o další populární osobnosti, která byla za socialistického Československa obětí výrazné perzekuce, to ovšem není tak úplně pravda. Po výhře na zimních olympijských hrách v Sapporu se 21letý Nepela vrátil do Československa jako národní hrdina a „vzor socialistického sportovce“. V podání Josefa Trojana je nicméně ve filmu Nepela prezentován především jako plachý mladík. Když už se má nějak projevit, dělá to spíše gesty nežli verbálně. V komorním podání se příběh filmu zaměřuje pouze na období jeho života v letech 1972–1973 (zmiňovaný OP má být ještě komornější a odehrávat se během 24 hodin), o Nepelovi film přesto má výpovědní hodnotu.
V příběhu Nepely jsou důležité jeho vztahy
Film začíná v moment, kdy se Ondrej svěřuje své trenérce Hilde Múdre v podání Zuzany Mauréry, že chce skončit se závodním krasobruslením. Úvod je to důležitý, protože od počátku stanovuje dynamiku mezi Ondrejem a jeho mentorkou. Ta pro něj byla oporou, v podstatě druhou matkou, a i roky po úmrtí Nepely o něm mluvila jako o svém nejmilejším svěřenci. Mauréry dodává Hilde komplexnost a i když to s Nepelou neměla lehké, film dokáže snadno vypovědět o jejich silném vztahu.
Nutno podotknout, že je Nepela pořád film pouze založený na skutečných událostech, který nedává ruku do ohně za to, že je ve všech detailech konkrétní. Rýpalové si tak jistě klasicky rýpnou do toho, že stadion neodpovídá skutečnému stadionu z té doby – někdo jako Ridley Scott by měl poté snadný důvod poslat je… vy víte kam. Valentovič se při psaní scénáře velmi inspiroval knihou Ondrej Nepela – Najlepší od Evy Bacigalové, která se kromě Nepelových sportovních úspěchů zabývá i právě jeho osobním životem. Dá se nicméně snadno věřit tomu, že pokud někdo náhodou nikdy neslyšel jméno Ondrej Nepela a dodnes tak třeba nechápal, po kom vlastně nese jméno zimní stadion v Bratislavě, o Nepelovi do velké míry řekne to nejpodstatnější.
Jak přistoupit k umělci, kterého dnes společnost uznává i zatracuje?
S odkazem Nepely je to těžké. Prakticky nikdo výrazně nechce zpochybňovat jeho sportovní úspěchy, ani na moderním Slovensku se ovšem moc nezdůrazňuje jeho homosexualita, která je často tabuizovaná, stejně jako fakt, že měl Nepela podlehnout infekci HIV. Debatu dle všeho rozproudilo odhalení, že měl Nepela dceru Natashu, která dorazila na premiéru filmu v Bratislavě – kdy se tak ukazuje, že to možná s Nepelovou sexualitou mohlo být komplikovanější, jak už to ostatně se sexualitou bývá. Film samotný nicméně zdůrazňuje Nepelův vztah k ženám a nesnaží se poté rozporovat nic, co by o něm nebylo z jedné či druhé ruky známo. I když se bude jednat o pojetí, které budou jistě mnozí vnímat jako kontroverzní. Především ti, co se v roce 2025 pořád nenaučili uznávat jiné sexuální identity než ty heterosexuální.
Srdcovou záležitostí pro Nepelu byla nejlepší kamarádka Hana Mašková v podání Antonie Formanové. Po její smrti se Nepela setkává s dívkou jménem Gabika, kdy mu tato dívka v podání Terezy Smetanové začne jeho zesnulou kamarádku připomínat. Sama Gabika se Nepely ve filmu ptá, zda Hanu miloval – Ondrej na to odpoví, že svým způsobem ano. Rozvíjí se mezi nimi poměrně sympatické přátelství, především proto, že je Gabika součástí skupiny, která Nepelovi zřejmě dodá jakousi radost ze života. Protože ho nevnímají jako hvězdu, ale sobě rovného přítele. Nejblíže ovšem začne mít Ondrej právě ke Gabice, přitom z ne vyloženě zdravých důvodů. V podstatě většinu filmu visí ve vzduchu otázka, zda se Nepela někomu svěří se svou orientací – nakonec na to skutečně dojde. A svým způsobem díky tomu nakonec Nepela najde sám sebe. Tedy tak, jak to za tehdejších poměrů šlo.
Mladík, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít
Nepela měl ke komunismu neutrální až pragmatický přístup, veřejně se v něm neangažoval, komunistická strana ho vyloženě neperzekvovala. Když už se ovšem alespoň ve filmu objeví jistý závan odporu (který tehdejší politický systém byl schopen hledat v ledačem), funkcionář Antonín Himl v podání Adriana Jastrbana (který už by si na hraní komunistů po dvojitém ztvárnění Dubčeka a náměstka v Duchoňovi mohl pořídit licenci) si to nenechá jen tak líbit. Je mu odebrán pas a nemůže jen tak odjet do zahraničí, pořád musí být především reprezentantem. I když by tak Nepela rád krasobruslil na píseň Neila Diamonda a měl by rád výraznější kostým, není mu to dopřáno. A navíc žije v době, kdy může snadno odhalit svou homosexualitu – a té 70. léta nepřeji ještě výrazněji nežli dnes.
Valentovič se netají tím, že produkční možnosti byly často omezené, a proto muselo dojít v rámci produkce k menším či větším kompromisům. Na filmu to poté chvílemi poznat je, zase tolik to ovšem nevadí. Svou komorností je Nepela poměrně sympatický, zároveň i vyobrazením doby, kdy si občas vypomůže archivními záběry, které atmosféře přispívají. Nejvýraznější poté asi bude závěr, který snadno evokuje magický realismus – do jisté míry ovšem tento závěr vyvolává otázky. Především v tom ohledu, jak přesně má z filmu Ondrej Nepela vycházet a co vlastně bylo ústředním tématem. Svým způsobem se ovšem dá z finále vyčíst, že by si Nepela nejspíše přál být obyčejným mladíkem beze slávy, se kterou se přesto musel tak nějak naučit žít.
Josef Trojan je Ondrej Nepela
Dá se snadno věřit tomu, že Slovensko tento příběh o osobě, která je na něm i 36 let po své smrti vážená a oblíbená, přijme. Josef Trojan se ho snaží ztvárnit přesně tak plaše a rezervovaně, jak dnešní vnímání Nepelu prezentuje. Na ledě možná oplýval sebevědomím a obdivuhodnými výkony – jako mnozí umělci (jestli má nějaký sport k umění blízko, tak nejspíše právě krasobruslení) před ním i po něm byl ovšem introvertem. Kameraman Adam Suzin (stojící i za slovenským dramatem Otec) poté dokáže samotné krasobruslení zmapovat tak zdařile, jak to nejspíše nejlépe šlo.
Pokud bylo tvůrčím rozhodnutím zmapovat příběh Nepely v tomto konkrétním období a takovouto formou, výsledek nejspíše mohl těžko dopadnout lépe. O uzavřeném Nepelovi do velké míry dokáže cosi vypovědět – to i v rámci komornější produkce, která i přes vynechání olympiád vypovídá o poměrně zajímavé části jeho života, jež obsahuje jistou formu paralel k dnešní společnosti. Na zajímavý film to stačí, těžko nicméně říct, jak k Nepelovi přistoupí diváci, kteří se s vnitřním světem titulní postavy seznámí poprvé.
Nepela závěrem
Gregor Valentovič natočil snímek, který se nesnaží o monumentální životopis sportovní legendy, ale o intimní pohled na člověka, jenž se očividně celý život učil být sám sebou. Nepela není film o vítězstvích na ledě, ale o hledání rovnováhy mezi osobní svobodou a tlakem společnosti, která nepřála jinakosti ani tichosti. Komorní pojetí, citlivá kamera Adama Suzina a výtečný introvertní výkon Josefa Trojana dávají příběhu lidskost, která přesahuje dobu svého děje. Valentovič tak přináší portrét muže, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít – v tom tkví výrazná křehkost celého filmu…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: CinemArt
