S Morgan Grantovou (Allison Williams) se život nemazlí. Právě se dozvěděla, že její manžel Chris (Scott Eastwood) a sestra Jenny (Willa Fitzgerald) zahynuli při autonehodě. Do pocitu nenahraditelné ztráty se vkrádá neodbytná otázka – proč a kam ti dva spolu nezvykle jeli v témže autě? Morganin švagr Jonah (Dave Franco) řekne slovo „nevěra“ jako první. Jakmile je to slovo venku, nedá se vzít zpátky a v Morgan se smutek mísí s pocitem zklamání a zloby, zvlášť když důkazů pro své podezření nachází čím dál víc.
Její osmnáctiletá dcera Clara (Mckenna Grace), která nic z toho netuší, si všímá, že máma netruchlí „správně“, a má pocit, že se jí hroutí svět – o jednoho rodiče právě přišla a s druhým neustále bojuje, protože se od sebe čím dál víc vzdalují. Aby unikla domácímu dusnu, začne randit se spolužákem Millerem (Mason Thames). Tomu ale příliš nevyhovuje, že by měl být jen „hojivou mastí“ na Clařiny rány. Chce mnohem víc…
Pokud někoho výrazněji zajímají filmy a nic mu přitom neříká jméno Colleen Hoover, je dost pravděpodobné, že se to v následujících letech snadno změní. Její loňská adaptace Námi to končí je sice zpětně řešena především ve spojitosti kontroverze spojenou s konfliktem mezi Blake Lively a Justinem Baldonim, romantická komedie přesto zvládla minulý rok v kinech utržit 351 milionů dolarů. A to snadno zaručí, že se další adaptace románů Hoover stanou v Hollywoodu žádaným zbožím.
V únoru 2026 dorazí romantické drama Vzpomínky na něj s Maikou Monroe v hlavní roli, v říjnu 2026 zase psychologický romantický thriller Pravda, nebo lež s Anne Hathaway, Dakotou Johnson a Joshem Hartnettem. Před nimi ovšem do kin čerstvě přichází adaptace románu Nelituju ničeho. Adaptace knihy z roku 2019 nejspíše bude ideální pro všechny, kteří mají pro podobné příběhy slabost. A zapovězena těm, kteří mají s podobnými příběhy problém.
Nelituju ničeho – Postavy nejsou hloupé, divák jenom nechápe
Nelituju ničeho je jedním příkladem za všechny v oblasti toho, že se opravdu nevyplatí aplikovat to, jak by měli lidé v reálných situacích fungovat, na fiktivní postavy. Dává to smysl, protože postavy v podobných příbězích by při projevování větší racionality příběh snadno připravily o dramatické jiskry. Je tak snadné do podobných děl šťourat v oblasti logiky, z hlediska žánru se ovšem spíše vždy jedná o přístup k vyprávění. Intenzivní emoce, nedorozumění a dramatické situace mají v tomto žánru své jasně dané místo, motorem zápletek často bývají tajemství, lži nebo nedorozumění. Psycholog by nejspíše ústředním postavám poradil, aby mezi sebou navzájem více mluvili, příběh jako takový by tak nicméně skončil po 30 minutách.
Režie filmové adaptace se nicméně chopil Josh Boone, který hitem Hvězdy nám nepřály mohl mnohé snadno přesvědčit, že zvládá pracovat s intenzivními emocemi, romantickými prvky a přenášením empatie. Tentokrát tu nikdo neumírá na rakovinu (tedy skoro), místo toho hned několik ústředních postav trpí ztrátou svých dvou blízkých. A každý z nich se s tím následně vyrovnává po svém.
Přitom film snadno poukazuje na fakt, jak si lidé někdy mohou šlapat po štěstí v momentě, kdy mlčí v momentech, kdy mlčet nemají, stejně tak se může snadno ukázat, že zlé může být i k něčemu dobré. Pro svou cílovku je to pravděpodobně ideální a dá se snadno věřit tomu, že to pro mnohé bude podobně vděčný hit jako právě loňské S námi to končí. Že by se nicméně příběhy od Hoover doposud jevily jako jakási žánrová revoluce, to by nejspíše bylo přehnané.
Dvě romance v jednom filmu
Po avizované nehodě a pár nechtěně odhalených tajemstvích se v centru příběhu nachází především dvě ústřední romance. Morgan v podání Allison Williams a Jonah v podání Davea Franca jsou nyní oba vdovec/vdovou, už od první scény z jejich mládí je navíc patrné, že mezi nimi existuje forma nevyřčených citů. Film tak od počátku pracuje se zdánlivě zvláštním milostným čtyřúhelníkem, který se následně ještě více zamotá. Oba litují po svém, svým způsobem poté po tragédii a odhalených kostlivcích ve skříni oba litují něčeho zcela jiného.
Clara v podání Mckenny Grace naopak zažívá svou první lásku s Millerem v podání Masona Thamese. Ona je premiantka, která by se ráda stala herečkou, on se chce stát režisérem, který prozatím alespoň pracuje v kině (jeho řetězec AMC zjevně z pochopitelných důvodů poměrně výrazně polepenými plakáty nadržuje studiu Paramount, nechybí ani zmínka o poslední Mission: Impossible či plakát Kmotra). A výtvarný návrh jeho pokoje má jasně vyvolat dojem, že to Miller skutečně s filmy myslí vážně.
I kvůli pochybnému zázemí se může Miller na první pohled zdát jako ideální aspirant na sígra a frajírka, ve finále je to ovšem vlastně poměrně sympatický mladík, kdy se vztah mezi ním a Clarou vyvíjí poměrně milým způsobem. A vlastně obstojí jako prototyp takové té první velké lásky. Byť dochází k pochybám nad tím, zda Clara Masona vnímá jako víc nežli pouhou náplast na čerstvé rodinné trauma. A Morgan samozřejmě nechce, aby její dcera kráčela ve stopách jejích vlastních chyb a aby žila jiný život. Jenže je pořád v pubertě a spojení s tragickou rodinnou událostí může její dospívání formovat do smutné podoby.
Co přesně vlastně diváci od podobných projektů očekávají? A je to špatně?
I v tomto případě platí, že by se očividné nástrahy v milostných i rodinných vztazích vyřešily větší formou komunikace a možná i sociální inteligence v rodinném prostředí. A i v tomto případě platí, že zrovna něco takového nejspíše cílová skupina od podobných romancí neočekává. Svým způsobem se pro mnohé jedná o snadný únik do reality. Dramatický příběh, ve kterém je přesto zdánlivě vše zalité sluncem. Příběhy často nemusejí být realistické, aby se s nimi lidé dokázali ztotožnit. A i když něco takového nejde divákům vyloženě přát, dá se očekávat, že někteří si procházejí stejnou dávkou emocí, ztrát, prvních komplikovaných lásek či dilemat.
I proto nejspíše do podobných filmů chodí s tím, že od nich očekávají dávku intenzivních emocí a smutných momentů, zároveň jim ovšem může dodat naději a projevit u nich i náznaky toho, že se mohou sami jednou dočkat romantického štěstí. Podobné projekty se tak snadněji stávají přístupnými empatickým divákům, které se dokážou na příběh a jeho postavy napojit.
Umožňují tak formu sebereflexe, zároveň je nicméně poměrně riskantní to, že u některých lidí, kteří podobné filmy berou příliš vážně, může probudit naivní představy například o tom, že se nakonec dá dohromady s láskou z mládí a v životě se mu hned bude automaticky dařit více v momentě, kdy si za každou cenu po svém boku obstará partnera. Je vždy ideální především pro ty, kteří jsou v oblasti moderní červené knihovny tak trochu nad věcí. A chtějí si primárně užít romantickou záležitost, kterou si řádně užijí především v případě, že u ní tak trochu pro jistotu vypnou mozek. A nezačnou je hned brát jako audiovizuální manuál pro šťastný život.
Sympatičtí herci
Sympatické herce film má, o tom nemůže být moc sporu. Mason Thames už díky výkonům ve filmech Černý telefon a Jak vycvičit draka patří mezi vycházející herecké talenty, už od dětství aktivní mladá herečka Mckenna Grace poté dokazuje, že před sebou může být ještě slibnou kariéru, protože se jí v rámci jejího výkonu daří věrohodně prodat emoce. Přesvědčiví dokážou být i Allison Williams a Dave Franco, Clancy Brown poté v menší roli Millerova dědečka opět ukazuje, že mrzouty málokdo umí jako on. Herci se pořád snaží, byť se do velké míry jednoduchý příběh prolíná do poměrně slaboučkých dialogů. Ty někdy znějí až úsměvně i v momentech, kdy úplně úsměvné být nemají.
V rámci žánru je Nelituju ničeho poměrně předvídatelné romantické drama, které je vlastně nejzábavnější v momentech, které má evokovat tu opravdovou první lásku, která je často i díky zásahům rodičů krapet směšná. I když se poté postavy občas nechovají jako nejostřejší tužky v penále, svým způsobem je jejich chování obhajitelné v tom ohledu, že se straní vysvětlování, aby náhodou někoho neranili. Byť na odhalení přeci jen jednou musí dojít a i díky následným reakcím se může snadno ukázat, že jsou někdy obavy z toho říct pravdu zbytečné. I když to neznamená, že vždy musí pravda nutně být polehčující okolnost.
V rámci žánru vlastně tak nějak uspokojivé a pokud mají být příběhy od Hoover vnímané jako nějaký moderní standard, moc nadávat se na to vlastně nedá. Pořád nicméně očividně půjde primárně o díla stvořena pro ty, které jsou ochotné tomuto žánru ledacos odpustit. Dost možná nicméně půjde Colleen Hoover vzít na milost v moment, kdy se filmových adaptací postupně dočká všech jejích 26 knih.
Nelituju ničeho závěrem
Nelituju ničeho je typickým zástupcem žánru – předvídatelný, zároveň empatický a zábavný, s postavami, jejichž jednání často vychází spíše z dramatických potřeb příběhu nežli z logiky. Film je ideální pro ty, kteří hledají únik od reality a chtějí se nechat unést příběhem průměrného romantického dramatu, aniž by v něm hledali návod na svůj život.
Nelituju ničeho nicméně jasně poukazuje na to, že jsou knihy Colleen Hoover vděčnou záležitostí. A i tudíž se dá pochopit, že adaptací jejich knih nejspíše bude v následujících letech v Hollywoodu vznikat více než dost. Hoover totiž v rámci romantického žánru působí jako spolehlivá jistota – a Hollywood to očividně moc dobře ví…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures
