Jeff Nichols a jeho náhled na motorkářskou subkulturu ve filmu Motorkáři
Režisér a scenárista Jeff Nichols je tvůrcem komorních filmů, které ovšem vždy zvládnou být poutavé – svými tématy, hereckými výkony i režii samotného Nicholse. Ten se již v minulosti ve svých filmech zaobíral tématikou mezirasového manželství (Lovingovi), náboženského fanatizmu (Půlnoční dítě) nebo konfrontací se svou duší (Úkryt). Nyní se Nichols rozhodl podívat na zoubek motorkářské subkultuře. Hlavní inspirací je v tomto případě kniha The Bikeriders od Dannyho Lyona. Ten sám strávil nějaký čas v prostředí motorkářského gangu, výsledkem bylo několik fotek a rozhovorů. A skrze to hlavní inspirace Nicholsova filmu.
Film je tak knihou Lyona pouze velmi volně inspirován a představuje epizodky z prostředí motorkářského gangu Vandals. Jak se z klubu nadšenců stává vyložený gang, jak se gang postupně rozrůstá, jak se více a více začíná ohrožovat původní vize gangu a způsob života. Vhledu do motorkářské kultury nechybí retro nádech, ucházející dobová výprava, zároveň očividná snaha Nicholse nejít divákovi zase tolik naproti. Motorkáři díky tomu nejsou prvoplánovou vděčnou záležitostí, většině totiž může snadno přijít, že jim Nichols nejde tak moc na ruku. A pak je jenom na divákovi, zda je něco takového dobře či nikoliv.
Mozaika různých historek, která zvládá utvořit funkční kostru
Motorkáři zvládnou evokovat zmíněnou fotoknihu Lyona (fotky z ní jsou součástí závěrečných titulků) i v tom, že je film vyprávěn v rámci několika historek, které mají dohromady vytvářet příběh o vzestupu, úpadku a v podstatě i pádu ústředního motorkářského gangu. Postava Kathy v podání Jodie Comer díky tomu funguje na principu té ženy, které propojuje různé příběhy, doplňuje informace k pozadí celého vyprávění a její vztah s Bennym v podání Austina Butlera by měl být zřejmě hlavní lodí celého vyprávění. Jenže… to se tak úplně nedaří.
Nicholse šlechtí fakt, že se skutečně nesnaží jít prvoplánově po emocích a emoce tak mohou vyvolávat jenom drobné momenty. Filmů rozhodně nechybí emocionální momenty, dá se ovšem polemizovat nad tím, zda se je Nicholsovi daří nějak přirozeně naservírovat. Nichols tak představuje příběhy lidí, kteří by neradi přišli o nohu ne kvůli faktu, že by ztratili nohu, ale že by bez nohy už nemohli jezdit na motorkách. Takových mužů, kteří přes den mají normální práce a rodiny, aby se večer stali divočáky silnic. Je to rozhodně zajímavý náhled na motorkářskou subkulturu, rozhodně se Nicholsovi daří držet diváckou pozornost. Ale ta pravá katarze ve stavu ústřední dvojice tak nějak chybí.
Jako nosnější postava se tak rychle projeví Johnny v podání Toma Hardyho. Ten zakladatel Vandals, který začíná chvílemi chápat, že se vše bortí pod rukami, zároveň mu i přes jeho drsný zevnějšek nechybí slabost pro spravedlnost a i přes drsné motorkářské prostředí jistý smysl pro pořádek. Hardyho Johnny je v podstatě dobrákem, skrze jeho drsnou druhou tvář poté rozhodně nejkomplexnější postava filmu. Těžko se dá věřit tomu, že by do takové role pasoval někdo lépe, než právě Hardy. Butler i Cormer poté rozhodně herecky nezůstávají pozadu, jak by ovšem jejich vztah měl být tankovou lodí celého příběhu, přesně takový pocit ve finále vyvolat nezvládne.
Bezstarostná jízda se dočká rychlého konce, v průběhu z filmu více a více mrazí
Z Motorkářů v průběhu více a více mrazí, jak v průběhu film (ne náhodou) může snadno evokovat Bezstarostnou jízdu, po vzoru této slavné road movie se v průběhu filmu objevují mrazivější a mrazivější pasáže. Za pochodu si spousta herců střihne vděčné vedlejší role (Michael Shannon, Norman Reedus, Boyd Holbrook), Toby Wallace se rychle projeví jako nebezpečný hráč na motorkářském poli a rychle vyvolá pocit náhlého výrazného hereckého objevu. Nichols opět celou dobu hezky pracuje s vizuálem, vyvolává pocit, že je fascinován výraznou subkulturou, filmu nechybí ani výrazná práce s hudební dramaturgií, které by takový Martin Scorsese jistě dal palec nahoru.
Největším nedostatkem Motorkářů tak zůstává trošku nešikovná práce s dramaturgickým uchopením. Výsledek díky tomu skutečně až příliš připomíná rozpohybované fotoalbum, které představuje různé epizodky. Společně jsou sice lemované tak, aby utvořili nějaký smysluplný narativ, mnohem zajímavější je ovšem u Motorkářů sledovat fungování jeho jednotlivých členů a různé dopady, které tento gang má na jejich životy. Nichols rozhodně nešlápl vyloženě vedle. Motorkáři i tak ovšem budou těžké uchopitelným filmem. Sám divák se musí rozhodnout, zda mu něco takového vyhovuje.
Motorkáři závěrem
Motorkáři mohli být stylovou gangsterkou, ve finále jsou spíše ovšem průletem motorkářskou subkulturou a příběhem obyčejných lidí, které nějak semele společnost, pomalé rozpadání se pod rukami a příchod nové a nevyzpytatelnější krve. Jeff Nichols si zajistil pozici výrazného filmaře, který k Motorkářům zdánlivě nepřistoupil tak jednoznačně, jak by mohl. Ústřední romance možná film netáhne zase tak moc, jak by měla, minimálně díky komplexní postavě Toma Hardyho si ovšem film zvládá udržet po celou dobu pozornost. A do jisté míry vlastně skutečně být obstojným duchovním nástupcem Bezstarostné jízdy.
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: CinemArt CZ
