Příběh se odehrává během Letních olympijských her v Mnichově v roce 1972, kdy se sportovní redakce americké televize, která do té doby reportovala jen o výsledcích amerických sportovců na hrách, začala v přímém přenosu věnovat teroristickému útoku na izraelský olympijský tým. Jejich objektivy originálně nahlíží na den, který na televizních obrazovkách v přímém přenosu sledovala víc než miliarda diváků. Hlavním hrdinou příběhu je mladý ambiciózní producent Geoff (John Magaro), který se chce předvést před svým šéfem, televizní legendou Roonem Arledgem (Peter Sarsgaard). Společně s německou tlumočnicí Marianne (Leonie Benesch) a mentorem Marvinem Baderem (Ben Chaplin) se nečekaně ocitá přímo v epicentru událostí a rozhodne se příležitost využít, ať to stojí, co to stojí. Narůstající smrtelné nebezpečí pro izraelská rukojmí však čím dál víc vyostřují souboj mezi Geoffovými ambicemi a snahou dělat to, co je správné…
Mnichov 1972 – Hranice ambivalentnosti, morálky a lidskosti
Mnichov 1972 je film, který ještě půl rok zpátky tipoval Hollywood Reporter na vítěze hlavní ceny na 97. ročníku Oscarů a pro mnohé se před vyhlášením nominací jednalo o černé koně. Nakonec se ovšem Mnichov 1972 musel spokojit pouze s nominací za Nejlepší originální scénář, kdy navíc v této kategorii vyhrála Anora. Už jen samotná nominace na Oscara ovšem zvládne vyvolat zvědavost, především proto, že se tu vypraví o skutečné tragické události – masakru na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Událost, které se již trochu věnoval Steven Spielberg ve svém snímku Mnichov, se odehrává v komorním prostředím štábu ABC Sports, který se honí za senzací a krouží během toho s hranicemi ambivalentnosti, morálky a lidskostí.
„Nejde o politiku, ale o emoce“, prohlásí prezident ABC Sports Roone Arledge v podání Petera Sarsgaarda v úvodních minutách filmu. Větší hodnotu nemají emoce vítěze, ale emoce poraženého, zasazením olympijských her do Mnichova se dá svézt na mrazivém odkazu Německa – nacismu a holokaustu. Mnichov 1972 rychle ukazuje, že prostředí žurnalistiky není pro každého a jednou z povinností je mít silný žaludek a ochota zajít někdy až na hranice lidskosti a vkusu.
Oddanost televiznímu vysílání, která se neštítí vyobrazit přešlapy
Neznamená to ovšem, že by film nezvládl uvést svět televizního zpravodajství i pozitivním světle. Retro funguje a magie televizního vysílání zvládne být působivá, byť se v průběhu filmu projeví její nevyzpytatelnost a nebezpečnost. Celý film se odehrává pouze v POV členů štábu ABC Sports a divák snadno průběh 1. zachycení terorismu v živém vysílání prožívá s nimi. Režisér a spoluscenárista Tim Fehlbaum zachycuje oddanost členů štábu a zároveň se neštítí zobrazit jejich přešlapy při vysílání, které tragicky přepsalo historii.
Práci týmu ABC Sports jde obdivovat, chvílemi je možné jí z morálních důvodů opovrhovat. Hodinu a 35 minut dlouhý film Fehlbauma nemá čas se ničím zdržovat, od počátku si snadno drží diváckou pozornost a výtečně pracuje s napětím. A to přitom nesejde na tom, zda divák předem tuší, jak to s teroristy a jejich rukojmími dopadne. Mnichov 1972 se nikterak nehrabe v politickém konfliktu, který za událostmi 5. 9. 1972 stojí, není to ovšem nutné. Prim totiž skutečně hraje jenom znázornění toho, jak na takový konflikt reaguje televizní štáb. Štáb, který sám může mít na vývoj událostí vliv a osud lidských životů je tak trochu i v jejích rukách.
Funkční atmosféra, dynamický střih a konfrontace povah
Mnichov 1972 funguje ve svém minimalismu, kdy si skutečně vystačí pouze s děním ve studiu a rádiovými/televizními přenosy. Atmosféra funguje, vše působí autenticky a herci se do svých rolí zvládnou ponořit, především v momentech, kdy se konfrontují různé povahy. Výtečně se pracuje s dynamickým střihem, díky němu samotnému působí film mnohem velkolepěji. Nejsympatičtější postavou je nakonec Jim Geoff v podání Johna Magara, kreativní a impulzivní producent, sympatie ovšem svým způsobem vyvolává i Sarsgaardův Arledge, který si jde tvrdě za svým, přesto zvládne přeci jen projevit známky lidskosti. Jen je těžké říct, zda je pro ní v této práci reálně pořádný prostor.
Důraz na morální hodnoty nemá svým způsobem v Mnichově 1972 ani prostor, protože je v centru pořád především mapování teroristického útoku, který se zvrtává a zamotává. Terorismus ještě není v rámci zpravodajství profláknuté slovo, všechno se to odehrává jen pár metrů od televizního studia a spousty novinářů se honí za senzací, ve stejné lokalitě přitom jde o lidské životy. V jeden stěžejní moment se zvládne vyobrazit, jak může televizní vysílání ovlivnit vnímání reality a faktů, také to, jak se nemusí vyplatit za každou cenu věřit nějaké informaci, která se potom vyvrátí. Mnichov 1972 by mohl fungovat jako takový zlomový film pro všechny, kteří uvažují o tom, že by se jednou věnovali profesionální žurnalistice a ujasní jim, zda je tahle práce zrovna pro ně.
Film o odvrácené straně masmédií
Novináři zde nejsou svatí hrdinové, ale lidé, kteří svým způsobem ovlivňují chod událostí a dají se svým způsobem vinit z nepřiznivého vývoje situace. Jedná se o svěží přístup, na rozdíl od Všech prezidentových mužů, Když promluvila, nebo Vln se film zaměřuje na odvrácenou temnou stránku masmédií a film by v tomhle ohledu mohl být sympatičtější jen v případě, že by vznikl jako svěží projekt v Hollywoodu. Jedná se ovšem o německou produkci a dává proto větší smysl, že se tohle téma realizovalo bez ,,zřejmých kompromisů“, Fehlbaum a jeho tým ostatně strávili měsíce zkoumáním událostí a vytvořili také autentickou replikou vysílacího zázemí ABC Sports. To samotné přispívá autenticitě, skutečně to působí jako uvěřitelná výprava do roku 1972.
I když poté od olympijských her v Mnichově uběhlo 53 let, dilemata ohledně morality televizního zpravodajství jsou aktuální. Rekonstrukce těchto událostí dává aktuálně dost možná větší smysl, než kdy dřív, stačí se ostatně podívat na svět kolem a v jakém stavu se nachází. V roce 1972 sledovalo vysílání ABC Sports přes 900 milionů lidí a jedná se o jeden z nejsledovanějších televizních přenosů v historii lidstva. Byť se historie tehdy přepisovala s tragickým nádechem, jde o událost, ze které je možné se v nejednom ohledu učit.
Mnichov 1972 závěrem
Mnichov 1972 možná na Oscarech nezažil ještě pár měsíců zpět predikovaný úspěch, přesto je rekonstrukce událostí 5. 9. 1972 v Mnichově působivá a v nejednom ohledu mrazivá. Tim Fehlbaum zobrazuje odvrácenou stranu masmédií, ve které se konfrontují hranice morálky a lidskosti, ve které mají prim dostávat především emoce a při honbě za senzací může dojít k tragickým následkům. Se svým poselstvím je Mnichov 1972 aktuální a v nejednom ohledu působivý thriller…
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures
