Rodina Novotných žije docela obyčejný život. Máma (Vica Kerekes) zvládá práci i domácnost, táta (Petr Lněnička) by měl nejradši klid a děti Simona (Anna Dvořáková) s Petrem (Jakub Jenčík) řeší školu, kamarády a vlastní malé velké starosti. Až do chvíle, kdy se po tisíci letech probudí dva teenageři Raba (Anna Vyčítalová) a Cerad (Jiří Chadraba) do dnešní doby. A spolu s nimi i dva slovanští bohové, kteří se vtělí právě do rodičů Novotných. Z poklidné rodiny se tak stává domácnost plná podivných proměn, zvláštních schopností a komických situací, které občas nedávají žádný smysl. Tedy alespoň ne v 21. století! A co teprve, když se Simona a Petr s jejich dvěma „staronovými“ přáteli snaží vypátrat, proč se z jejich táty stal Bůh Perun a z mámy Bohyně Černaja. Rázem má celá rodiny postaráno o pořádnou zábavu i dobrodružství…
Film Máma a Táta jsou Boží je dílem dvojice režisérů a scenáristů. Adam Hobzik se již před pár lety představil svým debutem Ubal a zmiz, zatímco Jan Chramosta na celovečerním poli debutuje. Společně realizovali české fantasy, které na první pohled do dnešní průměrné tuzemské tvorby tak úplně nezapadá. Dílo může snadno evokovat například tvorbu Václava Vorlíčka a Miloše Macourka, sami tvůrci se nicméně inspirovali spíše Chobotnicemi z II. patra, čímž logicky připomíná také třeba Lucii, postrach ulice (z jistých důvodů bylo přeci jen snadné snadné si tyhle série plést). Jako producent je pod filmem podepsán Petr Kubík, který už má díky sérii Princezna zakletá v čase s tuzemskou fantasy tvorbou zkušenosti. Hobzik a Chramosta však ke svému snímku přistupují přece jen trochu jinak. Bylo by sice chybou očekávat, že se vyrovná hollywoodským blockbusterům, důležité ale je, že se o něco takového ani nepokouší.
Máma a Táta jsou Boží nejsou boží… ale jsou poměrně zábavný film!
V centru příběhu stojí typická česká rodina. Petr je dvanáctiletý kluk, který věří na magii, a proto se stává terčem posměchu své starší sestry Simony, která má blíže k typické dívce svého věku. Po tisíci letech strávených v jeskyni se však v moderním světě objeví dvojice sourozenců, kteří svým osvobozením vypustí do světa také slovanské bohy Peruna a Černaju. Ti posednou Petrovy a Simoniny rodiče, Petr se dočká potvrzení, že magie skutečně existuje, a dvojice pradávných sourozenců se mezitím seznamuje s moderním světem, ve kterém „lidé získali moc bohů“. Světem, který se kvůli osvobození Černaji ocitá v nebezpečí.
Máma a Táta jsou Boží sice čerpají ze slovanské mytologie, rozhodně by se ovšem nevyplatilo očekávat od nich nějaký hlubší vhled do této oblasti či její podrobnější představení. Perun je skutečný slovanský bůh bouře, hromu a blesku, zatímco Černaja je postava vytvořená výhradně pro film, která v sobě spojuje prvky několika slovanských bohů. Podobně jako u Princezny zakleté v čase jsou patrné jisté ambice a sami režiséři a scenáristé prohlašují, že už přemýšlejí o případném rozšiřování tohoto světa. Mají například jasno i v tom, kdo by mohl být záporákem případného pokračování. Tyto ambice však jejich společnému filmu nepřerůstají přes hlavu, takže dokáže obstát i jako samostatné dílo. A naštěstí také jako poměrně zábavný film.
Film, který nepůsobí odfláknutým dojmem
Pro tvůrce bylo zásadní najít rovnováhu mezi praktickými a digitálními efekty, dosáhnout maximální autenticity a využívat vizuální triky především jako podporu vyprávění. Je snadno rozpoznatelné, že rozpočet nebyl neomezený, v průběhu filmu to ovšem ničemu nepřekáží. Nejenže je svým způsobem sympatické, že se někdo v současnosti pokouší v Česku realizovat podobný typ snímku, zároveň ale film nemusí získávat body pouze za sympatie. Jde o řemeslně znamenitě zvládnuté dílo, které se může opřít o zdařilý color grading a díky němu také o působivé barvy. V hlavních dětských rolích se navíc objevují skutečně šikovní mladí herci, což samo o sobě nebývá samozřejmostí.
Je to především film, který nepůsobí odfláknutým dojmem. Pořád jde o rodinný snímek, jenž očividně cílí hlavně na mladší diváky, a nejvíce tak uspokojí ty, kteří od něj nebudou očekávat mimořádně ambiciózní a sofistikovaný zážitek. Stále je to do velké míry pohádka, což s sebou přináší určitou dávku klišé i několik logických děr. Nechybí ani nějaké to deus ex machina a palčivá témata jsou zde zpracována poměrně vděčnou a nepříliš komplikovanou formou. Zda to divák u podobného typu filmu vnímá jako zásadní problém, je na něm. Někdy totiž stačí nádech sympatického dobrodružství. Křečovitě snímek působí snad jen v momentech, kdy některé jeho vize až příliš evokují Dunu, a to i kvůli hudebnímu podkresu, který je jí podezřele podobný.
Slovanská mytologie spíše jako záminka k vybudování příběhu
Přesun dvou pradávných teenagerů do moderní doby přirozeně spoléhá na humor připomínající Návštěvníky. Stejně jako si v tomto seriálu mohl klučina Cerad splést toaletní vodu s pitnou a podtácek považovat za pochutinu, i zde vznikají humorné situace z konfrontace s moderním světem. Tohle fantasy však potěší také poměrně milým humorem a prakticky úplnou absencí pitvoření či vtipů, které vyloženě urážejí divákovu inteligenci. Jasně, trend jisté neschopnosti napsat uvěřitelné dialogy dětských postav pokračuje, i tento boj však film prohrává docela důstojně a nezachází tak daleko jako řada jiných tuzemských snímků.
Slovanská mytologie tu skutečně funguje spíše jako záminka k vybudování příběhu kolem magie a božských bytostí. Tvůrci očividně chtěli především natočit dobrodružný film a v tomto ohledu jejich dílo funguje. Nabízí navíc i poselství, nad nimiž se dětský divák může zamyslet, přičemž samotný snímek jejich vyznění nijak nepodkopává. Zároveň je čím dál patrnější, že Hobzik i Chramosta dokážou udržovat rovnováhu mezi seriózností a nadhledem, který jim dovoluje nebrat všechno příliš vážně. V průběhu sice není vždy jasné, nakolik tvůrci promysleli zákonitosti tohoto světa, a občas je zkrátka nutné smířit se s tím, že něco nedává tak úplně smysl.
Na druhou stranu je namístě položit si otázku, které fantasy lze jen tak snadno rozpitvat. Vždyť i část tvorby Václava Vorlíčka a Miloše Macourka stála spíše na shluku zajímavých nápadů než na kompaktně vystavěném světě. Záleží tedy především na přístupu diváka a jeho ochotě občas upřednostnit formu před obsahem. To ovšem neznamená, že by byl samotný obsah nesnesitelný a film se dal přežít jedině s maximálně přimhouřenýma očima.
Může film něco nabídnout i dospělému divákovi?
Vica Kerekes a Petr Lněnička v rolích rodičů nemají kvůli posednutí slovanskými bohy zase tolik prostoru pro herecké výkony. Kerekes je navíc v roli matky dabovaná a vlastním hlasem promlouvá pouze v momentech, kdy její postavu ovládá Černaja – srbsky, nutno podotknout, protože právě srbština má dle vyjádření tvůrců jaksi nejvíce evokovat klasickou slovanštinu. Přesto si oba herci odehrají své a jejich ztvárnění posedlých bytostí působí přinejmenším uvěřitelně. Film navíc poměrně sympaticky kvapí dopředu, a to i přesto, že je jeho první polovina převážně expoziční. Produkční limity jsou nejvíce patrné při vyobrazování slovanských bohů v jejich skutečné podobě. Většinu času si tvůrci vystačí s páry fialových a modrých očí, opět ovšem nejde o nic, co by mělo snímek zásadně srážet dolů.
Otázkou samozřejmě zůstává, zda může film nabídnout něco i dospělému divákovi. V tomto případě bude do velké míry záležet na tom, nakolik je ochotný pustit ze řetězu své vnitřní dítě a připomenout si časy, kdy podobné projekty nemusel vnímat tak vážně, aby si je dokázal užít. Je nicméně patrné, že snímek cílí především na děti, zejména na ty, které dávají přednost modernějším pohádkovým příběhům před těmi klasičtějšími. Podobné projekty se sice v našem českém rybníčku objevují i jindy, málokdy však dopadají tak důstojně jako v tomto případě. Máma a Táta jsou Boží nejsou bez chyb a od dospělého diváka vyžadují určitou míru tolerance, přesto nabízejí sympatické dobrodružství, které se nemusí opírat pouze o nostalgii nebo dobré úmysly tvůrců. A možná právě proto stojí za to dát tomuto snímku šanci.
Máma a Táta jsou Boží závěrem
Máma a Táta jsou Boží jsou sympatickým příspěvkem do tuzemské fantasy tvorby, který sice nedokáže zcela zakrýt své produkční limity ani občasné scenáristické nedostatky, zároveň se však může opřít o slušné řemeslné zpracování, milý humor a příjemně dobrodružnou atmosféru. Hobzik s Chramostou se nesnaží za každou cenu konkurovat hollywoodským blockbusterům a místo toho sázejí na poctivou rodinnou podívanou, která si na nic zásadního nehraje. Dospělého diváka sice nemusí přesvědčit ve všech ohledech, mladšímu publiku ale může nabídnout přesně ten typ fantasy dobrodružství, na který se nezapomíná tak snadno. A už jen skutečnost, že podobný projekt v českých podmínkách dokáže fungovat s takovou lehkostí, stojí za pozornost…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Bontonfilm
