Film se noří do intimního prostoru jedné rodiny v okamžiku největší křehkosti, po ztrátě matky a manželky. V tomto citlivém období se zármutek neprojevuje jen skrze slzy nebo mlčení, ale nabývá znepokojivé podoby ve chvíli, kdy do domácnosti vstupuje obrovská vrána. Není to pouze symbol nebo metafora, ale živoucí přítomnost, která je temná, nejednoznačná a neodbytná…
Seriál Sherlock přesunul příběhy slavného detektiva Arthura Conana Doylea do moderní doby, zároveň pořádně nastartoval kariéru Benedictu Cumberbatchovi. V Hobitovi ztvárnil draka Šmaka, ve Star Treku: Do temnoty nového Khana, za ztvárnění Alana Turinga v Kódu Enigmy si došel pro první oscarovou nominaci, následně se z něj stal Doctor Strange v Marvel Cinematic Universe. Cumberbatcha je poté zdánlivě v posledních letech vidět méně a méně, neznamená to ovšem, že by herectví utlumil. Role v Síle psa mu vynesla druhou oscarovou nominaci, v budoucích letech ho poté čeká nejen návrat do role Doctora Strange, ale i roky odkládaná adaptace špionážního příběhu Rogue Male.
Cumberbatch nicméně přiznal, že se rozhodl nějaký čas věnovat své rodině, což vedlo k jeho tvůrčímu útlumu. A zřejmě i právě vztah k jeho rodině ho inspiroval k tomu stát se součástí filmu Křídla smutku. Adaptace novely Žal je to s křídly od Maxe Portera pojednává o vdovci a otci dvou chlapců, jehož zármutek dostane podobu v podobě vrány. Jedná se o celovečerní hraný film dokumentaristy Dylana Southerna, který se zároveň postaral o adaptovaný scénář. Jak se tato adaptace povedla?
Křídla smutku – Tak trochu Havran, ale ne úplně
V Křídlech smutku hraje Cumberbatch londýnského tvůrce grafických románů, který náhle zůstane vdovcem poté, co jeho manželka padne mrtvá na kuchyňskou podlahu. Zůstává tak sám na své dva syny, už jedna z prvních scén filmu, kdy se snaží synům udělat snídani, poté dokáže ilustrovat, že ho ztráta manželky a matky jeho synů bolí. Cumberbatch jako vždy působí do role naplno ponořený, dokáže snadno opodstatnit, že je už roky vnímán jako jeden z nejtalentovanějších herců své generace. Konfrontace s Vránou poté může snadno evokovat podobný příběh o Havranu od Edgara Allana Poea. I když ovšem oba příběhy spojuje využití ptáka coby symbolu ztráty a zármutku, vrána v příběhu od Portera je spíše nežli personifikací smrti průvodcem vodami zármutku.
Vrána, kterou mluví David Thewlis, je něčím mezi terapeutem a trýznitelem, něčím mezi smutkem a hrůzou. Vrána je průvodce, který otce nutí čelit věcem, jež by nejraději potlačil – vzpomínky, vzlyky, hněv i zoufalství. Cumberbatch ve všech těchto chvílích nepůsobí jako herec, ale jako přesvědčivě zničený člověk, který je vnitřně rozpadnutý. Silný herecký projev, který je čitelný jeho každým pohledem i pohybem. Southern jako režisér spoléhá na čtvercové záběry a kontrasty světla a stínu, velkou výhrou je poté design vrány. Její design je přitom víc než jen vizuální trik. Je to tělo zármutku, které se hýbe a mluví, neustále komentuje otcova selhání, jeho smutek i snahu držet rodinu pohromadě. Odráží jeho bolest, strach i frustraci.
Vizuální hříčka, nebo i něco víc?
Křídla smutku se v druhé polovině filmu trošku propadají do vlastní pasti přehnané doslovnosti a repetitivnosti – vrána se stává příliš hlasitá, příliš agresivní a příliš často opakující stejné výčitky a posměšky, což z původně mrazivého průvodce zármutku dělá spíš unavujícího vetřelce. Film sklouzává k žánrovému hororu s lacinými lekačkami, které působí nuceně a v kontextu filmu tak trochu nepřirozeně. Místo aby gradoval k opravdové katarzi, táhne se v nekonečném kruhu zoufalství, sebeobviňování a temných halucinací, až člověk začne mít pocit, že to už viděl desetkrát a pořád se nic neposouvá. Režie sice bravurně pracuje s klaustrofobickými čtvercovými záběry, ale při snaze o očividnou symboliku a velkou metaforickou mašinérii ztrácí jemnost i intimnost – výsledkem je občas příliš stylizovaný a vyčerpávající zážitek, který se nedokáže plně rozhodnout, jestli chce být psychodramatem, hororem nebo meditací. A nakonec tak zůstane někde uprostřed.
Přesto to film dotáhne k nosnému závěru. Žádný vyložený happy end, ale symbolická tečka, která motivy o zármutku smysluplně uzavírá. Tento tón působí upřímně a dospěle, vyhýbá se snadno nabízejícím klišé o uzdravení nebo rychlém překonání bolesti, a místo toho nabízí pomalé přijetí reality, kde se trauma stává součástí života, ne jeho koncem. Southern tu konečně nechá vyniknout tichým, autentickým momentům každodennosti a rodinné vazby, které dávají filmu duši – od vyčerpaných otcových pokusů o normálnost přes drobné projevy něhy. A i když se víra v něco takového může za pochybu snadno rozpadnout, nakonec se dá snadno říct, že Křídla smutku mají něco, co by se dalo označit za terapeutický efekt.
Film nejen o smrti a smutku
Nejsilnější a nejdojemnější zůstávají scény s chlapci, které hrají skutečná dvojčata Richard a Henry Boxall – jejich tichá zmatenost, dětský vztek, strach, ztráta i ty drobné, křehké momenty něhy, vzájemné podpory a nevinnosti působí naprosto přirozeně a hluboce lidsky, bez jediné falešné noty. S Cumberbatchem je spojují poměrně autentické výkony, které vytvářejí silný kontrast mezi otcovým vnitřním peklem plným výčitek, temnoty a chaosu a křehkou vazbou s dětmi – je to jako sledovat, jak se dětská nevinnost probíjí skrz otcovu temnotu, bez velkých gest, jen skrz pohledy a malé doteky.
Právě tyto momenty dávají filmu srdce a brání mu, aby se úplně utopil v přehnané symbolice, psychedelických obrazech nebo repetitivních motivech – bez nich by snímek mohl zůstat jen chladnou metaforou o ztrátě, děti jsou tu ovšem spíše světlem a nadějí pro ústředního otce. Děti tu tak nejsou jen vedlejší postavy, ale jsou pravým středem příběhu. Příběhu, který nakonec působí jako meditace o ztrátě, zármutku a pomalém hledání rovnováhy mezi bolestí a každodenním životem. Křídla smutku tak nejsou jen filmem o smrti a smutku – jsou především o tom, jak se člověk učí žít dál, i když ztratil to nejcennější. A jak momenty lásky a pouta dokáží rozjasnit i ten nejtemnější smutek.
Křídla smutku závěrem
Křídla smutku jsou ambiciózní, vizuálně výrazný a herecky často strhující pokus o zobrazení mužského zármutku v jeho nejtemnější podobě. Není to dokonalý film – občas se topí v repetici a příliš přehnané symbolice. Ale díky Cumberbatchovi, který tu předvádí jeden ze svých nejsilnějších výkonů, a díky těm několika momentům, kdy film opravdu zasáhne, stojí za zhlédnutí. Je to poměrně intenzivní, nepříjemný a upřímný pohled na ztrátu, který se nebojí být ošklivý. A i proto nejspíše mnohé nenechá chladnými…
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Film4
