Ve Vatikánu, kde se má právě odehrát jedna z nejtajnějších a nejstarších událostí na světě – volba nového papeže. Tou je pověřen Kardinál Lawrence (Ralph Fiennes), který se však ocitá v centru spiknutí, které může otřást samotnými základy církve…
Konkláve – lze film z prostředí církve natočit diváky vděčně?
I z prostředí papežů a nejvyšších kruhů církve vznikají audiovizuální projekty, nemusí přitom nutně jít o blockbustery z ranku Andělé a démoni od Rona Howarda. Paolo Sorrentino ostatně stojí za seriály Mladý papež a Nový papež s Judem Lawem, filmař Fernando Meirelles poté za snímkem Dva papežové, kterým byl nominován na 3 Oscary. Ne vždy se ovšem takovéto projekty dočkávají vřelého přijetí. Zmíněné Dva papeže například zkritizoval Dominik kardinál Duka.
Film označil za nepravdivý a zraňující, z hlediska své politické orientace (konzervatismus) přímo urážlivý, celkově poté za pomstu za pád totalitního komunistického impéria. Dva papežové pro něj jsou nepravdivý, urážlivý a pomlouvající film v tom ohledu, že i když jsou Dva papežové fiktivním příběhem, fikce by dle Duky měla být upravena a připravena tak, aby nikdy nebylo možné identifikovat ji s protagonisty, kteří žijí. Nutno podotknout, že ani Konkláve nejspíše nebude oblíbeným filmem kontroverzního kardinála.
Konkláve jako strhující drama z komplikovaného prostředí
Spíše volná adaptace románu Na západní frontě klid od Edwarda Bergera se sice s odstupem času dočkala spíše rozporuplného přijetí, bylo ovšem jisté, že o nezpochybnitelně šikovném Bergerovi ještě bude slyšet. I další Bergerův projekt je adaptací, konkrétně novely Conclave od Roberta Harrise. Zasazení filmu nejspíše mnohé zmate a některé i odradí. Pro mnohé totiž prvoplánově nebude zajímavé sledovat to, jak se prostě po smrti papeže volí jeho nástupce. Jenže Berger jakoby se s někým vsadil, že jde takové téma natočit skutečně svižným a vtahujícím způsobem. I bez znalosti předlohy je rychlé jasné, že adaptovaný scénář Petera Straughana půjde o Oscarech.
Konkláve je v prvním řadě thrillerem. Film žánrové zadání plní, protože od prvních momentů zvládá dávkovat napětí a protahující se konkláve zvládne být po celou dobu skutečně vtahující. Stejně jako u každého volebního systému se zjevují nějací kostlivci ve skříni. Úvahy nad tím, kdo je vlastně skutečně tím nejmenším možným zlem. Někdo by rád církev mentálně vrátil do středověkých časů, někdo chce progresivity možná až příliš. Co je vlastně norma? Kdo má právo být novým papežem? Kdy se morální hodnoty kříží se spravedlnosti? O co by mělo církvi jít především? Tím vším je Konkláve neskutečně zajímavým a podnětným filmem. Zároveň je ovšem skutečně natočen takovým způsobem, že snadno stane přístupnějším mainstreamovému divákovi. Politické machinace, korupce a dilemata ohledně zvolení zdánlivě nejmenšího zla jsou většině totiž známá i ve skutečném světě.
Film snadno přístupný bez ohledu na víru
Zmíněný kardinál Duka nejspíše bude brblat i tentokrát, Konkláve ovšem rozhodně nenabízí pohled na současnou církvi nějakým vyloženě urážejícím způsobem. Jako prakticky každá instituce má církev dvě strany. Stěžejní postavy v Konkláve tak představují liberály, progresivisty, konzervativce i tradicionalisty. Stačí sebemenší závan kontroverze nebo zneuctění základních norem a dosavadní favorit se rázem ocitne bez šance. Kontroverzních papežů bylo zdánlivě dost, jak ovšem zaručit, že budoucí papež nebude pro církev velkou škodnou? V centru Konkláve je proto velmi klíčový volební systém. Kardinálové jsou uzamčeni od světa a nesmí se dopustit ničeho, co by mohlo ovlivnit výsledky voleb. Kde ovšem leží ta pravá spravedlnost?
Církev je ve filmu prezentovaná ne jako odpudivá instituce, ale velmi komplikované prostředí, kde se též mohou ocitnout intriky a všichni kardinálové jsou pořád jenom smrtelníci, kteří dělají lidské chyby. Scénář Straughana možná těží z očividně silné předlohy, silná předloha ovšem povedený adaptovaný scénář automaticky nedělá. O to více se proto musí ocenit, jak výtečně dialogy fungují a jak nešustí papírem. Komunikace mezi postavami má prakticky pokaždé nějakou dohru a je proto nutné dané dialogy vnímat. Zároveň je to pořád realizované tak vtahujícím způsobem, že Berger rozhodně nenabízí splachovací konverzačku. Nejen proto je snadné předpokládat, že by Konkláve mohl být černým koněm oscarové sezóny.
Konkláve je film, který naláká k pořízení předlohy
Konkláve též snadno donutí k zamyšlení nad tím, zda nestojí o to pořídit si knižní předlohu. Nejspíše i proto, že některé věci budou v dané předloze trochu lépe vysvětlené a bude především mnohem snazší dostat se postavám pod kůži. Neznamená to ovšem, že by se to samotnému filmu nedařilo. Ralph Fiennes má po všech těch Amon Göthech, Červených dracích a Voldemortech konečně trochu vděčnější roli a kdyby si náhodou za ztvárnění kardinále Lawrence došel Fiennes za pár měsíců pro Oscara, rozhodně by se nejednalo o zlatou sošku za zásluhy. Berger má v tomto ohledu výrazně povedené obsazení. A to nejen díky Stanley Tuccimu v roli Lawrencova přítele Belliniho nebo Isabelle Rossellini v nečekaně vděčné roli sestry Agnes.
Krásu Vatikánu zvládne v uzavřených podmínkách zobrazit kameraman Stéphane Fontaine (držitel dvou Césarů za nejlepší kameru), po Na západní frontě klid i tentokrát spousty emocí dávkuje hudba Volkera Bertelmanna. Konkláve zvládá být celou dobu intenzivní záležitostí a do jisté míry netradičním detektivním thrillerem v prostředí Vatikánu. Šokující pointa poté zcela jistě povede k hlasitým výjevům nejednoho diváka a nejspíše také…. ano, i toho kardinála Duky! Pro mnohé nejspíše neočekávané finále (vycházející z knižní předlohy) ovšem akorát více přispívá k tématům, které se celým filmem plynou. A po vzoru pasivního postoje postavy Fiennese nejspíše mnohým nezbyde jiná možnost nežli takové završení respektovat.
Konkláve má cestu k černému koni oscarové sezóny vyšlapanou
Konkláve nejspíše bude černým koněm nadcházející oscarové sezóny. A to nejen díky faktu, že má vysoké šance v kategoriích pro střih, kameru, adaptovaný scénář, mužský i ženský herecký výkon ve vedlejší roli, mužský herecký výkon v hlavní roli, režii i film. Je divácky velmi vděčný, zároveň má společenský přesah, i přes pro mnohé drzé vyvrcholení navíc pořád zůstává nohama při zemi a mohl by tak zůstat snadno stravitelným pro průměrně starého voliče (62 let) v řadách Akademie. Právě v rámci kategorie „Nejlepší film“ rozhodují všichni členové Akademie a Konkláve pořád působí jako mnohem vděčnější film nežli velkolepé blockbustery nebo možná až příliš audiovizuálně přidrzlé podívané s výraznou přítomností nahoty a omamných látek (pro srovnání konfrontace Gravitace, Vlka z Wall Street a 12 let v řetězech, která na začátku roku 2014 vyšla vítězně pro posledního jmenovaného).
Jisté ovšem je, že bude o Konkláve slyšet. Krom společenského přesahu a nevšedního prostředí pro thriller jde totiž o divácky velmi vděčnou záležitost. Přitom to není sprosté slovo a divácky vděčný film by měl být mnohými automatickými přestat být vnímán jako film špatný. Konkláve budiž jedním příkladem za všechny.
Konkláve závěrem
Bude Konkláve skutečně černým koněm nadcházející oscarové sezóny? Má k tomu poměrně slušně nakročeno. Edward Berger potvrzuje, že umí naservírovat strhující thriller (pátý Jason Bourne s Mattem Damonem a s názvem Bourneovo dilema je v dobrých rukách), který se nebojí něco podnětného říct, zároveň zůstává pořád diváky velmi vděčnou podívanou. V jistých kruzích film nejspíše přeci jen vyvolá pobouření (názor kardinála Duky jistě bude výživný), pro jiné ovšem může jít o jeden z nejzajímavějších snímků tohoto roku….
Verdikt: 8 z 10
Zdroj titulního obrázku: Focus Features
