John Candy zahájil svou kariéru v komediálním pořadu Second City Television, než se stal jedním z nejpopulárnějších a nejoblíbenějších hvězd komediálních filmů, až do své smrti na infarkt v roce 1994. Film se opírá především o vzácné a nikdy předtím nepublikované archivní záběry, nevydané scény, soukromá domácí videa, zvukové komentáře a rozhovory poskytované přáteli a rodinou…
John Candy: I Like Me – Dojemný portrét
Dokument ani nemá ambice veřejně vnímaný osobnost Johna Candyho nabourávat, jeho cíl tkví v tom utvrdit, že se jednalo o herce s neskutečnou energií, adekvátní dětinskou radostí a především hereckého kolegu, za kterého by mnozí zabíjeli. Film je ostatně kromě nejrůznějších domácích archívů a nepoužitých záběrů z jeho filmů bohatý také na výpovědi spousta jeho Candyho kolegů, kteří měli to štěstí s Candym za jeho života pracovat – Tom Hanks (otec režiséra), Steve Martin, Dan Aykroyd, Bill Murray, Catherine O’Hara či Macaulay Culkin. Každý z nich měl Candyho rád. Přesto to neznamenalo, že to měl Candy těžké.
Candy byl velký herec. Nejen rozsahem svého talentu, ale také fyzicky. Často se stávalo, že si z něj moderátoři utahovali kvůli jeho váze, občas to vedlo až k záchvatům. A navíc Candy věděl, že je pravděpodobně, že mu jeho váha může přivodit zdravotní problémy, především i kvůli rodinným predispozicím. Otec Sidney zemřel ve věku 35 let, tedy v době, kdy bylo Candymu 5 let. Jednalo se o tragédii, která ho do velké míry formovala. Přesto to byl herec, který zvládl rozdávat úsměvy až do období své smrti. Vzhledem k tomu, že se ani tři dekády po jeho smrti neobjevily informace o jeho odvrácené stránce, vše nasvědčuje tomu, že si fanoušci Candyho tvorby herce zbytečně neidealizují. A dokument tak vykresluje Johna Candyho jako Johna Candyho.
Dokument o hodném člověku
Bill Murray na začátku dokumentu prohlásí, že si přeje, aby vůbec šlo o Johnu Candym říct něco špatného (s jeho typickou nadsázkou), tvůrcům se navzdory tomu za celý dokument očividně nepodařilo na Candyho najít sebemenší špínu. Je tak nutné se smířit s tím, že je John Candy: I Like Me primárně dokumentem o hodném člověku. S takovým Vladimírem Menšíkem ho možná pojí fakt, že příliš nenaslouchal radám lékařům. A samozřejmě se mu občas nelíbily případy, kdy si moderátoři lacině utahovali z jeho fyziognomie. To jsou nicméně dvě jediné „šmouhy“, které jde za dokument zpozorovat. Jinak se v podstatě jedná o dokument o muži, kterého by bylo snadné označit za světce. A jehož optimismus mohl být někdy až nakažlivý.
Hanks jako režisér adekvátně využívá archivní záběry i rozhovory jako kulisy k vyprávění o zásadních etapách Candyho života/kariéry, dramaturgickou stránku poté potěší v tom ohledu, že se cestou Candyho kariéry vydává chronologicky. Candy byl velmi pokorný člověk, který věřil, že jde být slavný a přesto zůstat laskavý. I využívání archivních materiálů může vnímání Candyho jen utvrdit, především dokument snadno obhájí svou existenci. Koho jiného si ostatně také připomínat… nežli právě talenty, o které svět přišel až příliš brzy. A které nevyhnutelně v rámci chystaných filmů Spaceballs 2 či předělávky Letadel, vlaků, automobilů zanechají až příliš velký stín.
Dokument, který jasně plní svůj účel
Je to dokument, který jasně plní svůj účel. Dokáže pobavit i dojmout, především i proto, jak se ukazuje, že stoupající sláva Candyho do jisté míry požírala. Zasáhla ho smrt nejen otce, ale i přítele Joshe Belushiho, který Candyho dostal do Saturday Night Live. A když už se Candy snažil výrazně zhubnout, nelíbilo se to jeho zástupcům, kteří chtěli, aby Candy zůstal veliký. Protože přesně takového Hollywood Candyho chtěl mít. Candy musel zůstat věrný komediální značce. V rámci té byl vnímán především jako rozverný tlouštík, nepřipadalo tak v úvahu, aby náhle zhubl desítky kilogramů. U Candyho nakonec převládlo emoční jedení, kdy tento mechanismus následně sehrál i stěžejní úlohu v jeho úmrtí.
Emoce ve finále snadno vyvolává i účast Candyho vdovy Rosemary a dvou potomků – Christopher Michael a Jennifer Anne. Právě osoby, ke kterým měl Candy nejblíže, jen utvrdí, že vnímání Candyho nebyla jen slušně budovaná image. Dá se snadno věřit tomu, že pokud mnozí měli před sledováním dokumentu Candyho rádi, po zhlédnutí dokumentu budou tuto komediální hvězdu vyloženě milovat. Je to dokument úmyslně realizovaný jako jedna velká pocta, těžko se poté vlastně dá věřit tomu, že šlo podobný dokument realizovat lépe. Je to dokument, který výrazně sází na sentiment, různorodé emoce vyvolává cíleně. Ale především funkčně. Srdcový projekt Hankse a Reynoldse nejspíše ani neměl šanci zklamat, potěší nicméně tím, jak uspokojivý jako jeden výrazný audiovizuální pomník nakonec je.
John Candy: I Like Me závěrem
John Candy: I Like Me je dokument, který přesně plní svůj účel – baví, dojímá a především uctívá odkaz jednoho z největších komiků své doby. Díky kombinaci archivních záběrů, rozhovorů s blízkými a kolegy a citlivého režijního vedení Colina Hankse vznikl audiovizuální pomník, který divákům připomíná nejen talent a humor Johna Candyho, ale i jeho lidskost a laskavost. Dokument sází na sentiment cíleně a funkčně, pro všechny fanoušky Candyho je jasnou nutností – po jeho zhlédnutí ho nelze než milovat ještě víc…
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Amazon Prime
