Režisér Adolf Zika jako bývalý vrcholový judista se osobní zkušeností japonské školy juda více než patnáct let sledoval kariéru Lukáše Krpálka. První film o jeho fenomenální dráze natočil v roce 2016, kdy Lukáš Krpálek zlatou olympijskou medailí uzavřel sbírku všech světových titulů ve váhové kategorii do 100 kg. Zdálo se, že více už dosáhnout nemůže, jeho cesta bojovníka nemohla být úspěšnější. Judo má ale ještě královskou kategorii, třídu obrů nad 100 kg, ti svou váhou a silou zcela zastiňují běžné jedince. A právě zde začíná film Jemný rváč vyprávět sportovní příběh tak nepravděpodobný, že ho za dlouhých sedmdesát let závodní historie juda nikdo ani nevyslovil, natož pak aby jej uskutečnil.
V relativně nevýznamné judistické zemi se v roce 1990 narodil někdo, kdo dokázal převrátit japonskou národní hrdost vzhůru nohama, kdo svou pokorou a úctou dokázal unikátně změnit myšlení japonských mistrů juda. Zcela výjimečný sportovní triumf Lukáše Krpálka je vyprávěn na pozadí třináct let neznámého příběhu bývalého mistra světa a světové jedničky Takamasi Anaie. Právě on jako první zažil na vlastní kůži to, co se na dlouhé roky stalo noční můrou japonských judistů. Na olympiádě v Londýně se během jediného zápasu s Lukášem Krpálkem dostal na hranu útesu zoufalství a beznaděje. Následující čin úcty a pokory, ke kterému se po několika letech Takamasa Anai odhodlal před zraky elit japonského juda, se stal na olympiádě v Tokiu bezprostředně po Lukášově olympijském triumfu v nejtěžší královské kategorii. Ten den se začala psát nová historie tohoto sportu…
Jemný rváč – Skromný kluk z Jihlavy se stal mistrem
Jméno Lukáš Krpálek nejspíše v Česku alespoň jednou zaregistroval i člověk, který se snaží sportu vší silou vyhýbat, dvojnásobnému vítězi olympijské medaile a špičce mezi českými judisty minimálně ve vrcholech jeho kariéry nešlo uniknout. Režisér Adolf Zika se mu sám jako bývalý vrcholový judista věnoval už v dokumentu Zlatý Muž z Ria, po 9 letech poté přichází s novým dokumentem s názvem Jemný rváč.
Zahajovací film 28. ročníku festivalu SPORTFILM jde dál za Krpálkovo vítězstvím prvního olympijského zlata v Riu, byť se poté zvažovalo, že film do kin dorazí ještě před loňskými Olympijskými hrami v Paříži, rozhodnuto nakonec bylo, že k jeho uvedení dochází až právě po Letních olympijských hrách 2024, na kterých Krpálek nezaznamenal takový úspěch jako na předchozích dvou letních olympijských hrách.
Výsledkem je dokument, ke kterému dle samotného Ziky existuje až 15 hodin záznamu, sám dodává, že je poté těžké o osobnosti jako je Krpálek sestavit dokument se stopáží hodinou a půl. Velkou výhodou je pro Ziku fakt, že se sám dekády pohybuje v prostředí juda, Krpálka poté pomocí kamery zaznamenává už zhruba 15 let. Vychází nejen z vlastních archívů, dodává potřebný kontext, kdy se tak musí ocenit, že se laikové v oblasti juda o tomto specifickém typu bojového umění dozví poměrně dost zásadních informací. A jak je úspěch Lukáše Krpálka utvrzen tím, jak si ho samotné Japonsko, ze kterého judo pochází, začíná přivlastňovat.
Inspirativní film z bojového prostředí
Dokumentu zpočátku nesvědčí krapet těžkopádní vyprávění, které především zpočátku není tak úplně chronologické, neohrabaná dramaturgie je především v první polovině krapet výraznější, kdy tomu neprospívají ani esteticky nepříliš vábné zatmívačky/přechody. Nadbytečně užívané hudební motivy se poměrně snadno unaví. Filmu by se jistě prospělo soustředěnější zaměření na různé fragmenty Krpálkovy dosavadní kariéry, ty by eventuálně také mohly prospět větší emocionální gradaci (především i v rámci toho, jak se dokument snaží poukázat na Krpálkovu snahu i při své vytíženosti nějak plnit rodičovské povinnosti).
Jestli se ovšem dokumentu něco daří, je to forma prodat nadšení z juda. Ať už zrovna je respondentem samotný Krpálek, Petr Jákl, Ondřej Vetchý či různí odborníci i profesionální judisté, kdy se s mnohými Krpálek ve své kariéře již střetl. Nejsilnější části dokumentu je poté určitě účast Takamasi Anaie. Tehdejší světové jedničce prohra s Krpálkem na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012 bez přehánění zničila kariéru, Anai poté přiznal, že si vážil možnosti se po 13 letech vyjádřit a nějak uzavřít tragický závěr jeho bojové kariéry, který v sobě tak dlouho nosil. Vztah Krpálka a Anaie je vykreslen komplexně a se vzájemným respektem, Anai je poté pouze jedním z Krpálkových bývalých protivníků, kteří se o něm vyjadřují s tou největší dávkou úcty a obdivu. A dokonce i ti, kteří jej porazili, se necítí doposud být na stejné úrovni jako on.
Dokument, který plní svůj účel
To nejlepší, co se dá o Jemném rváčovi říct, je to, že do jisté míry plní svůj účel. Jedná se o portrét významného sportovce, který nabízí pohled na svět profesionálního juda, všechny ty archivní záběry a výpovědi respondentů jsou poté ve vzájemné symbióze užívané funkčně. Kdyby každý dokument o významné osobnosti vypadal alespoň nějak takhle, hned by bylo na světě líp. Byť by mu skutečně prospěla větší soustředěnost a doladění jistých technických detailů. Zcela jistě ovšem půjde o dokument určený primárně pro ty diváky, kteří mají pro judo a především samotného Krpálka speciální místo v srdci, bylo by tak krapet nefér spekulovat nad tím, co přesně vlastně může takový dokument říci někomu, jehož život se bez juda doposud obešel a pravděpodobně se na tom nic jen tak nezmění.
Přitom by se vlastně dalo říct, že jde o ideální audiovizuální učebnici juda pro začátečníky, potěšující je navíc to, že dokument očividně sleduje sportovce s velkým S. Nejen velká dávka úsilí, ale také pokora a slušnost. Existence těchto ideálních vlastnosti sportovců není především u těch novodobých povinností, o to větší uspokojení dodávají výpovědi různých bojovníků nejen z Japonska. Když už totiž o někom mluví s pokorou a respektem, působí to věrohodně, nikoliv jako neupřímný PR kousek. Zmiňovaný silný příběh Takamasi Anaie je toho důkazem, především i proto, jak silnou emocionální tečku nakonec vztah mezi ním a Krpálkem měl.
Sám Zika tvrdí, že mohly vzniknout hned tři různé verze filmu, kdy jedna z nich například mohla být více komediální. Nakonec se ovšem Zika rozhodl dle svých slov vydat cestou emocí, ty poté výsledný dokument bez přehánění má. Zároveň do jisté míry říká vše podstatné, ke Krpálkovi a judistům obecně jde po zhlédnutí dokumentu snadno chovat alespoň minimální formu respektu.
Jemný rváč závěrem
Dokument Jemný rváč jde snadno vnímat jako inspirativní portrét Lukáše Krpálka. I přes určité dramaturgické nedostatky a technické pochybné rozhodnutí dokáže divákovi přiblížit nejen náročný svět profesionálního juda, ale i hodnoty, které tento sport zosobňuje – především pokoru, slušnost a respekt k soupeři. Výpovědi odborníků, soupeřů i samotného Krpálka navíc působí autenticky a podtrhují jeho lidskou stránku. Výsledkem je film, který sice osloví především fanoušky juda, zároveň ovšem dokáže nabídnout univerzální poselství o vytrvalosti, lidskosti a sportovním duchu. Svůj účel tím bez problému splňuje…
Verdikt: 6,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: CinemArt
