Po šesti měsících od 2. série jsme zpátky. Seriálový fenomén, který zboural žebříčky ve sledovanosti je tady se svým koncem. My z redakce jsem byly na finále velmi zvědaví. 27.6. 2025 vyšla na Netflix poslední 3. série se svými 6 epizodami. Povedlo se to? To se dozvíte ve zbytku článku. Tohle je recenze redakce na seriál Hra na oliheň a její finální 3. sérii.
Recenze redakce na finále seriálu Hra na oliheň 3. série
Antonín Matějíček
Po čtyřech letech máme konec hry, která rozjela celosvětový kolotoč a dostala se do podvědomí snad úplně všech, i když je to nezajímalo. Ukončit podobný fenomén není žádná brnkačka a jen málokterý seriál to dokáže se ctí. Tady se to podle mě povedlo víc než slušně. Od prvních minut je jasné, že naděje tu bude ještě méně než veselých her. Místo lehkého oddechu nastupuje deprese a napětí, které se zařezává pod kůži. Už první epizoda dává najevo, že tady půjde o velice temné rozloučení a zároveň pořádnou dávku emocionálního teroru.
Celá třetí řada působí jako nekompromisní jízda, která diváka nutí sledovat pády a zmar bez možnosti odvrátit pohled. Připomínalo mi to chvíle ze Hry o trůny, kdy jste si zvykli, že nikdo není v bezpečí a to doslova. Některé pasáže jsou sice natahované a děj se žene předvídatelným směrem, ale to, jak tvůrci vykreslují postavy a jejich motivace, funguje. Každý díl přinese buď drastickou hru nebo psychologickou studii toho, kam až se člověk dokáže dostat, když je jeho přežití otázkou pár tahů ve zvrácené partii. Seriál dává jasně najevo své poselství (peníze a moc dokáží z lidí vymáčknout to nejhorší a také, že společnost v sobě nosí krutost maskovanou slušností).
Herecky se tu opět hraje na vysoké úrovni. Emoce fungují a pokud máte alespoň špetku empatie, pravděpodobně Vás pár scén přiměje popotáhnout. Mně se to přihodilo. Hry samotné mají šťávu, nápad a pořád tu rezonuje ten kontrast dětské kratochvíle přetavené v krvavý masakr. Něco jako “hry našeho dětství: survival pack“. Měl jsem strach, že po slabší druhé sérii už značka nikdy nenajde původní formu, ale byl to omyl. Třetí řada se vrací k tomu nejlepšímu z první, akorát je ještě vyzrálejší a drsnější.
Finále samotné je napěchované emocemi, umí zasáhnout i překvapit. Jasně, některé postavy bloudily dvě sezóny za jedním ostrovem, ale na rozdíl od jiných seriálů tady nikdo nepůsobí jen jako křoví. Pravda, pár figurek bylo nevyužitých, ale celkový obraz zůstává silný. A i když by se hodilo uzavřít kapitolu s větší tečkou, je jasné, že svět Squid Game jen tak neskončí. Konec totiž oficiálně láká na již delši dobu potvrzený americký spin-off pod vedením Davida Finchera. Upřímně? Budu u toho, až se tenhle bizarní svět znovu otevře.
Podtrženo sečteno: Finále Squid Game mě osobně přesvědčilo, že i globální fenomén může dojít do konce důstojně a s úderem. Třetí série je intenzivní návrat k syrové atmosféře první řady, kde se napětí míchá s psychologickým rozkladem a surovou brutalitou. Některé pasáže byly zbytečně natažené a příběh směřoval k očekávanému závěru, ale zpracování i emoce fungovaly perfektně. Hry byly vynalézavé, herci přesvědčiví a celková bezvýchodnost příběhu dokázala vyždímat všechny nervy. Série jasně ukazuje, jak hluboko člověk klesne, když je uvězněný v systému, který ho nutí obětovat všechno, co z něj dělá člověka. Poselství o tom, že moc a peníze dokáží změnit i nejlidštější tvář v masku zvířete, tady rezonuje jako varovný zvon. Finále funguje nejen jako zakončení příběhu, ale i jako předehra k dalším kapitolám. Ať už v Koreji nebo v chystaném americkém spin-offu. Pro mě osobně jde o zakončení, které má srdce, dravost a odvahu nedat divákovi nic zadarmo. A tohle si zaslouží respekt.
Hodnocení: 9/10
Marek Lízal
Tak je to tady. Seriálový fenomén, který boural žebříčky ve sledovanosti se po čtyřech letech dostal do svého konce. A než začnu se svými dojmy, tak musím nutně říct důležitou věc. Nejsem fanouškem seriálu a mám tady s několika věcmi problém. Poslední sérii jsem spíše sledoval ze setrvačnosti. A nakonec? Nakonec jsem příjemně překvapen.
Finální série Hry na oliheň je druhou polovinou finále, která započala s 2. sérií. Je proto jasné, že posledních 6 dílů se ponese trošku v lepším tempu a bude to směřovat ke svému konci. A já musím říct, že jsem se překvapivě hodně bavil. Je to napínavé, atmosférické, emoční a silné. Vůbec to nedává divákovi šanci. Je pravda, že některé věci jsou předvídatelné, ale seriál tlačí více na napětí, akci a hudební stránce, která tady funguje excelentně.
Hry samotné, které zde máme jsou brutální a nekompromisní jako vždycky, ale tady to bylo podáno opravdu zlým způsobem. Postavy prostě nemají šanci na úspěch a jen čekáte nevyhnutelně na ty špatný věci, které se stát musí. A mě každý odchod jednotlivé postavy dostal (myslím těch kladných). Jestli mi vadilo na 2. sérii, že hry byly zpracované víc zábavně oproti 1. sérii, tak tady se to vrací více ke kořenům a je to fakt síla.
Pokud bych měl ve 3. sérii něco vytknout, tak tady mám pár věcí. VIP hosté jsou velkým problémem už od 1. série. Můžou za to ty trapné dialogy a divně znějící anglický přízvuk těchto postav. Herci působí dost nekvalitně a VIP hosty beru celkově za rušivý element. Pak je tady nevyužitá postava Hwang Jun Ho. Jeho linka s bratrem měla potenciál, ale nakonec z toho vlastně nic nebylo. Dále některé věci jsou tady nedořešené a je to škoda, že série nestojí sama za sebe a chystá se americký spinoff, který bude ve stejném světě. No, a pak bych ještě dodal, že některé postavy se chovali hloupě a ke konci to párkrát vypadalo, že úplně byly mimo svoje charaktery a přestali, tak trochu hrát tu hru. Myslím tím, že zde dojde na divnou alianci. Ale jinak jsem byl spokojený. A je to vlastně zvláštní, ale jako nefanoušek a někdo komu na tom furt něco vadilo, a poslední série není vlastně jiná, tak mi to prostě sedlo (asi jsem byl v dobré náladě nebo nevím) a nyní se vlastně těším, co bude dál v tomto světě.
Pochválit tady musím, tak jako od začátku seriálu herecké výkony. Všichni do toho dávají maximum a když dojde na ty emocionální chvíle, přiznám se, že mě to hodně dostalo a taková druhá epizoda mě zlomila. Jeong-jae Lee jako Seong Gi-hun je pro mě po tomhle srdcovou záležitostí a moc se mi zde líbilo jaký nový impuls a důvod k pokračování ve hrách dostal. V této sérii jsem mu neskutečně fandil. Jeho charakter je tím nejsilnějším hrdinou na tomto seriálu a v závěru mě jeho slova silně zasáhla. Samotné poselství v závěru ve mně dost rezonuje. K samotnému poselství bych se teď rád rozepsal a možná tady padnou menší spoilery, ale nebojte se, nejedná se o nic vážného nic, co by vám mělo zkazit zážitek. Přesto jsem vás varoval.
Upřímně si myslím, že se jedná o skvělý konec. Gi-hun dokázal něco zapamatovatelného a hlubšího, než se na první pohled může zdát. Frontman a další věří, že lidé jsou od přírody sobečtí, že když na ně zatlačíš, tak se vždycky obrátí proti sobě. Ale Gi-hun ukázal opak, že i na takovém místě jako je Squid Game může existovat soucit. Že lidé si můžou vybrat být dobří. Poslední věta od Gi-huna, která mimochodem odkazuje na první sérii je naprosto dokonalá: „My nejsme koně. My jsme lidé. Lidé jsou…“. Ta nedokončená myšlenka má obrovskou sílu. Koně jednají instinktivně. Jsou nuceni do válek, do závodů, do cizích her. Běží, protože nemají na výběr. A o tom je celá myšlenka seriálu Squid Game. Ale lidé? My bychom takoví být neměli. My bychom měli mít na výběr. Jenže, kdo jsou ti lidé? Jen ti dobří? Nebo jsme to prostě všichni? Možná proto tu větu na konci nedokončil, protože na to není odpověď. Lidé nejsou jen dobří nebo špatní. Jsme schopní všeho. Gi-hun na konci vyvrátil celou filozofii Squid Game a ukázal, že jsme víc než koně. Dokázal něco, co před ním nikdo nedokázal.
Závěrem bych dodal, že na seriál po 3. sérii nahlížím více pozitivněji a jsem za to rád. Konec, a to poselství ve mně rezonuje a líbí se mi, že některé věci nejsou doslovné a můžeme si je přebrat po svém. Squid Game ti nedá konec, který chceš. Ukáže ti realitu. A i přesto, že ten seriál má spoustu problémů a dalo by se udělat hodně věcí lip, tak ta hloubka, a to poselství je ve finále v tomhle případě silnější a podstatnější. A nejspíš proto se mi to líbí. U amerického spinoffu budu, ale nejraději bych si dal prequel o začátcích Squid Game a také příběh Frontmana.
Hodnocení: 8/10
Lenka Skříčilová
Minulý týden na Netflix dorazila poslední série Hry na oliheň. Seriálu, který zná každý, ale ne každý ho viděl, ať už byl jeho důvod jakkoliv bláznivý. Aby se o zbytečnosti pokračování napsalo až tak moc, že by to vystačilo na román, a že bylo tak snadné uvěřit, že to vážně zbytečné bylo. Přestože jsou kousky s mnohem uzavřenějším koncem, kterým pokračování sluší mnohem méně, tak tady to prostě není nijak urážlivé, dává smysl a ještě víc a lépe pracuje s pointou celého seriálu. Proto si všichni ostatní stejně nakonec pustili druhou sérii. Ať už jí kvalitově hodnotili různě; možná i na základě jejich spokojenosti s ne/koncem, očekávání závěru bylo logicky velké. A dostavila se spokojenost, když jsme stejně věděli, že to není konec tak úplně?
Třetí série naváže přesně tam, kde skončila druhá, takže je nejdřív potřeba srovnat se s následky předchozích událostí, než přijde čas na pokračování. A je tedy čas postavit se, nadechnout a říct si, co je správné a co ne, a jak chceme dojít do konce (všeho nebo jenom sebe samotného) bez toho, abychom se za sebe museli stydět, a aby bylo vidět, že se nám možná snažili vzít naše lidství, ale vůbec to nevyšlo, protože jsme jim to nedovolili. Protože právě v tomhle třetí série opět exceluje. Proto to tak rychle uteče, vy jste na konci a možná ani nevíte jak.
Na mém konci byl přesně ten pocit, který jsem očekávala. Ten pocit, že rozhodnutí lidí ukázala přesně to, co měla; to o čem je tenhle seriál už od svého začátku; to, co si právě ti za hrami nikdy nepřipustí, i když jim to zakřičíte do tváře. Možná v sobě lidi mají dobro, které umí zvítězit nad jejich malým zlem, ale pokud je to zlo větší, tak je šance na vítězství mnohem menší. Ať už vám někdo podá ruku nebo to nechá jenom na vás.
V druhé sérii jsem si povzdychla nad málo prostorem pro druhou linku na moři. Ale ono to pohledem zpět dává smysl. Protože druhá série nepotřebovala až tak moc ředit emoce „útěkem“ na jiné místo, jako právě ta třetí, kde jsme měli možnost vidět na větším prostoru i tu druhou stranu rodinné mince Hwangů. Bylo to sice strašně předvídatelné (což se zároveň vztahuje i k popisu celé téhle série), ale pořád je tady ta základní věc. Je lepší sledovat něco předvídatelného, co si užijete, než něco šokujícího a plného zvratů, když vás to ale zároveň nudí? Na to si musí odpovědět každý sám. Moje odpověď je ale jasná.
Třetí série Hry na oliheň dodala přesně to, co jsem od ní očekávala. Navíc jsem to dostala v pěkném balíčku s fešnou mašličkou, takže nemám důvod být nespokojená. Dostali jsme uzavření, ale zároveň nahození do rozšíření celého universa. A obojí se moc povedlo. Závěrečná série je něco (společně s druhou), co jsme mysleli, že je zbytečné a nepotřebujeme to vlastně vidět. Ale na konci je čas přiznat si, jak jsme rádi, že jsme se tak moc mýlili. Protože jak se nakonec ukázalo, absence pokračování by byla velká chyba.
Hodnocení: 10/10
Martin Lukáš
Nebudu nejspíš daleko od pravdy, když řeknu, že většina z nás už od Vánoc netrpělivě čekala na vyústění příběhu hráče 456. Bohudík toto čekání trvalo pouze půl roku, na rozdíl od jiných seriálů. Na internetu se objevovalo nepřeberné množství teorií, ale asi žádná z nich nepředpověděla skutečné finále.
Po drastickém konci 2. série byl návrat ke standardnímu fungování her víceméně jasný. Bohužel samotné hlasování o pokračování her postupně přestává dávat smysl kvůli nevyváženým týmům. Zato jednotlivé hry velmi příjemně překvapily. První hra na schovávanou v bludišti znovu nabídla pohled na morálku a vynalézavost soutěžících, což fungovalo o to lépe díky přidělení rolí.
Laťka této hry byla dokonce posunuta o kousek výš narozením dítěte hráčky 222, což poměrně nečekaně zamíchalo kartami. To se promítlo i do druhé hry, která i přes svou jednoduchost nabídla nejednu zajímavou scénu. Ve třetí hře dostaneme několik zvratů a nečekaný posun v příběhu. Nedozvíme se ale nic víc o minulosti her, ačkoliv k tomu byla ideální příležitost v archivu Frontmana. Snad se toho dočkáme alespoň ve spin-offu.
V této sérii byla dějová linka s detektivem Hwangem zvládnuta znatelně lépe než v té předchozí, a i přes svou předvídatelnost v rámci možností fungovala. Uzavření příběhů vedlejších postav nebylo v každém případě zdařilé ani nutné. Herecky je 3. série o něco slabší, hráč 456 nedostane tolik prostoru, takže to musí utáhnout ostatní, což je lehce kamenem úrazu. Tradičně nejhorší výkony podávají VIP hosté, kteří působí neuvěřitelně prkenně a uměle. Zakončení 3. série a doručení peněz výhercům je uspokojivé a plynule navazuje na teaser další řady či projektu zasazeného do amerického prostředí. A já chci opravdu vidět, jak si sociálně slabší Američané poradí se Squid Game.
Hodnocení: 8/10
Tohle byla recenze redakce na finále seriálu Hra na oliheň 3. série. Doufáme, že se Vám článek líbil a dejte vědět, co vy říkáte na 3 a zároveň závěrečnou sérii tohoto seriálového fenoménu.
Zdroj titulního obrázku: Netflix
